Článek
Představme si na chvíli jinou Prahu. Bez houkajících sanitek, bez blikajících majáků, bez dispečinků, které dnes bdí nad každým tísňovým voláním. Ulice jsou plné lidí, koňských povozů, hluku a prachu. A pak se to stane. Někdo upadne, jiný se zraní při práci, další se náhle sesune k zemi. Okamžik, který dnes automaticky spojujeme s příjezdem záchranky, tehdy znamenal něco docela jiného, nejistotu.
Lidé se zastavují. Někdo přiskočí, jiný jen přihlíží. Běží se pro lékaře, pokud je vůbec nablízku. Čas plyne pomalu a zároveň krutě rychle. Pomoc existuje, ale není organizovaná. Je odkázaná na ochotu, náhodu, blízkost těch správných lidí. Ne proto, že by lidský život měl menší cenu, ale proto, že doba ještě neznala systém, na který se dnes spoléháme s takovou samozřejmostí.
Právě v takovém světě se v roce 1857 objevuje myšlenka, která působila téměř nenápadně, a přesto znamenala zásadní změnu. V Praze vzniká Pražský dobrovolný sbor ochranný. Nebyla to záchranná služba, jak ji chápeme dnes. Spíš organizované společenství lidí připravených zasahovat tam, kde jiní jen bezradně stáli. Požáry, závaly, tonutí, úrazy. Neštěstí, která byla do té doby řešena chaoticky, začínají mít řád.
Najednou tu byl někdo, kdo měl výcvik, pravidla, odpovědnost. Pomoc přestávala být čistě improvizovanou reakcí okamžiku. Měnila se v organizovanou činnost. Možná si to tehdejší obyvatelé ani plně neuvědomovali, ale právě tady se začal rodit jeden z kořenů budoucí záchranné služby.
Jenže skutečný zlom v přemýšlení o pomoci přišel odjinud. Vídeň, pulzující metropole monarchie, řešila stejné problémy jako Praha, nehody, úrazy, náhlé zdravotní příhody. A právě zde si lékař Jaromír Mundy začal klást otázku, která se dnes zdá samozřejmá, ale tehdy byla téměř revoluční, proč čekáme, až se pacient dostane k lékaři?
V roce 1881 zakládá Wiener Freiwillige Rettungsgesellschaft. Nejde jen o další organizaci. Jde o nový způsob uvažování. Lékařská pomoc má vyrazit za pacientem. Okamžitě. Bez prodlení. Nejde už pouze o transport, ale o samotnou péči. O zásah v minutách, kdy se rozhoduje o životě.
Tahle myšlenka se šíří střední Evropou tiše, ale nevyhnutelně. Mění pohled na roli pomoci v terénu. Už nestačí člověka naložit a odvézt. Je třeba jednat hned. Na místě. S vědomím, že právě první minuty bývají rozhodující.
S příchodem automobilů se svět zrychluje. To, co dříve trvalo dlouhé desítky minut, se náhle odehrává v jiném časovém měřítku. Sanitní vozy přestávají být pouhými dopravními prostředky. Stávají se prostorem, kde začíná léčba. Kde se stabilizují životní funkce, kde se bojuje o čas.
Záchranná služba
Dvacáté století pak přináší období postupného budování systému. Záchranné služby se profesionalizují, vznikají specializované výjezdové skupiny, dispečinky, pevné struktury. Pomoc se stává nepřetržitou službou. Ne reakcí na mimořádnost, ale trvalou součástí zdravotnictví.
Po roce 1989 přichází další proměna. Moderní technologie, nové postupy, specializované vzdělávání. Zdravotnický záchranář se stává profesí, která spojuje vysokou odbornost s okamžitým rozhodováním. Záchranná služba získává podobu, jakou známe dnes, rychlou, vysoce organizovanou, napojenou na celý zdravotnický systém.
Současná Zdravotnická záchranná služba České republiky je výsledkem této dlouhé cesty. Cesty, která nemá jednoho hrdinu ani jedno jediné datum vzniku. Je to příběh postupného zrání myšlenky, že lidský život si zaslouží okamžitou, odbornou a dostupnou pomoc.
Literatura:
Knor J. a kol.: Urgentní medicína. Galén.
Knor J., Málek J. a kol.: Přednemocniční neodkladná péče. Galén.
Porter R.: Dějiny medicíny.
Odborné materiály SUMK ČLS JEP.
