Článek
Příběh mladých zdravotnic, které šly pomáhat do Terezína
Bylo jaro roku 1945 a válka v Evropě se chýlila ke konci. Fronty se rychle posouvaly a mnozí lidé už cítili, že konec nacistické říše je blízko. Jenže v pevnostním městě Terezín utrpení zdaleka nekončilo. Naopak.
Do ghetta začaly přijíždět další transporty z evakuovaných koncentračních táborů. Vlaky přivážely lidi vyčerpané, nemocné a hladové. Mnozí sotva stáli na nohou. Někteří byli pokrytí špínou a v jejich očích byl strach a únava, jaké dokáže přinést jen dlouhé utrpení.
S těmito transporty však přišlo ještě něco horšího než hlad a vyčerpání. Nemoc. Skvrnitý tyfus.
V přeplněném ghettu, kde byly tisíce lidí natěsnané v kasárnách a provizorních ubikacích, se nemoc šířila velmi rychle. Vysoké horečky, vyrážka, vyčerpání a blouznění. Někteří lidé umírali během několika dnů.
Během krátké doby zasáhla epidemie tisíce vězňů. Jen v posledních týdnech války zde zemřelo více než tisíc lidí. Situace byla kritická.
Epidemie v posledních dnech války
Na začátku května 1945 převzal správu Terezína Mezinárodní výbor Červeného kříže. Krátce poté přišlo osvobození. Jenže epidemie tím neskončila.
Nemoc se šířila dál a hrozilo, že si vyžádá další stovky nebo tisíce obětí. Bylo nutné rychle zajistit zdravotnickou péči, izolaci nemocných a dezinfekci.
Na organizaci protiepidemických opatření se později podílel i český epidemiolog Karel Raška, který se po válce stal jednou z významných osobností světové epidemiologie.
Ale ještě předtím bylo potřeba jediné. Lidi, kteří by byli ochotni pomáhat. Dobrovolnice
Do Terezína proto přijeli lékaři, zdravotní sestry i dobrovolníci. Pomáhali také pracovníci červeného kříže. Mezi nimi byla i skupina mladých studentek zdravotnické školy.
Ráno 4. května 1945 si studentky zdravotnické školy ještě probíraly učivo, když si je nechala svolat jejich instruktorka Božena Maternová.
Seznámila je s naléhavou situací, která panovala v Terezíně. V ghettu se rychle šířila epidemie skvrnitého tyfu a bylo potřeba vyslat další zdravotníky i ošetřovatelky.
Účast na této akci byla dobrovolná, protože bylo jasné, že jde o velmi riskantní službu. Navíc žádná z dívek nebyla proti této nemoci očkovaná. Přesto se k pomoci přihlásily všechny studentky z ročníku.
Bylo rozhodnuto, že odjedou ve dvou skupinách. V první bylo 25 dívek, které vyrazily už tentýž den. Mnohé z nich ani nestihly dát vědět domů. Většina studentek tehdy navíc ještě nebyla plnoletá, takže jejich odjezd bez souhlasu rodičů byl z právního hlediska problematický.
Nikdo z nich přitom netušil, co je na místě čeká. Po příjezdu do Terezína se téměř okamžitě zapojily do práce. Nejprve bylo nutné oddělit nemocné od těch, kteří už zemřeli. Teprve potom mohlo začít odvšivování, dezinfekce a základní ošetřování pacientů. Podmínky byly velmi těžké. Hygienických prostředků byl nedostatek a často chyběly i obvazy nebo léky.
Druhá skupina měla dorazit později. Tu tvořilo 12 studentek, které měly do Terezína přijet v následujícím týdnu.
Podle vzpomínek pamětníků se přihlásila větší skupina studentek jedné třídy. Byly to dívky, které teprve začínaly svou zdravotnickou praxi. Přesto se rozhodly jet pomáhat do místa, kde zuřila nebezpečná epidemie.
Jedna z pamětnických vzpomínek zmiňuje i studentku jménem Jandlová, která byla mezi těmito dobrovolnicemi. V archivech však není dochovaný úplný seznam všech studentek, které tehdy do Terezína přijely.
Božena Jandlová
V pevnosti
Když mladé zdravotnice dorazily do Terezína, čekal je obraz, na který je žádná škola nemohla připravit. V místnostech ležely desítky nemocných. Někdy celé řady lidí na slamnících, na podlaze nebo jen na dekách. Lazarety byly přeplněné a nemocní přicházeli stále další.
Sestry odvšivovaly a staraly se o vězně 14–16 hodin denně. Pomalu jim docházely síly a nutně potřebovaly další pomocné síly. Druhá parta dívek, která měla vyjet 5. května, se však zpozdila. Mezitím totiž v Praze vypuklo Pražské povstání a sestry ošetřovaly v nemocnicích zraněné.
Po osvobození Terezína 8. května sovětskými vojsky ale utrpení pro vězně neskončilo. Z Terezína se stala jedna velká nemocnice. Od 15. do 20. května bylo hospitalizováno přes 2000 osob.
Studentky byly v maturitním ročníku a čekaly je závěrečné zkoušky. Všechny, až na pět z nich, je skládaly je v Terezíně. Zbylé žákyně je vykonaly dodatečně. Božena Jandlová je složila úspěšně, a tak se 30. května stala diplomovanou sestrou.
Vzduch byl těžký a v mnoha místnostech bylo slyšet jen tiché sténání nemocných. Práce začala okamžitě.
Dobrovolnice nosily vodu, pomáhaly s hygienou, měnily obvazy a snažily se ulevit lidem s vysokými horečkami. Mnozí nemocní blouznili. Někteří volali jména svých dětí nebo rodičů.
Jindy bylo jejich jedinou oporou to, že někdo seděl u jejich postele a držel je za ruku. Strach tam byl stále.
Tyfus se šířil vší a každá z dobrovolnic věděla, že i ona se může nakazit. Přesto pokračovaly. Protože věděly, že bez pomoci by mnoho nemocných zůstalo úplně samo.
Božena se však nemocí nakazila. Ani to ji ale nezastavilo. Pokračovala v pomoci pacientům, i když sama měla horečku a věděla, že tím riskuje vlastní život. Skvrnitý tyfus se obvykle projevuje vysokou horečkou, zimnicí, silnou třesavkou a poruchami vědomí.
U Boženy měl však průběh nemoci od samého začátku mnohem těžší podobu než u většiny ostatních pacientů. Velmi brzy se u ní objevily poruchy životně důležitých funkcí.
Její spolužačky u ní držely službu a střídaly se u jejího lůžka. Snažily se jí pomoci tak, jak jen dokázaly. Během služby se nakazilo ještě dalších pět studentek, ty však nemoc nakonec překonaly. Některé z nich si ale odnesly zdravotní následky, které je provázely ještě dlouho po válce.
Po osvobození
Když na začátku května 1945 skončila válka, v Terezíně se radost mísila s obavami. Epidemie totiž pokračovala dál.
Zdravotníci, dobrovolníci i zdravotní sestry pracovali ještě týdny po osvobození. Bylo nutné izolovat nemocné, dezinfikovat budovy a postupně dostat epidemii pod kontrolu. Teprve poté začali přeživší vězni odcházet domů.
Mnozí z nich si ale po celý život pamatovali mladé zdravotnice, které přišly pomáhat ve chvíli, kdy byla situace nejhorší.
Nepřišly jako hrdinky. Byly to jen studentky zdravotnické školy, které se rozhodly udělat to, co považovaly za správné. A někdy právě tak začíná skutečné hrdinství.
---
† Božena Jandlová (1925–1945) – studentka zdravotnické školy, která se na jaře roku 1945 dobrovolně přihlásila k pomoci při epidemii skvrnitého tyfu v Terezíně. Nemocí se během služby nakazila a krátce poté zemřela. Její oběť dnes připomíná odvahu mladých zdravotnic, které přijely pomáhat ve chvíli, kdy byla pomoc nejvíce potřeba.
Pokud vás tento příběh zaujal a máte rádi podobné skutečné události z historie, další články najdete na mém autorském profilu na Médium.cz:
https://medium.seznam.cz/autor/cenda155-23969
Příběhy z našich cest po místech, kde se historie opravdu odehrávala, můžete poslouchat také jako podcast Po stezkách minulosti s Čendou a Eliškou
https://podcasty.seznam.cz/podcast/po-stezkach-minulosti-s-cendou-a-eliskou
Děkuji, že čtete a pomáháte tak připomínat příběhy, na které by se nemělo zapomenout.
