Brdským hřebenem na Vraní skálu, vandr táty a dcery

Ráno ve Zdicích bylo ostré a chladné. Koleje u nádraží se leskly a město ještě spalo. Stáli jsme tam a chvíli jen poslouchali první ranní vlak, který se ztrácel směrem k Berounu.

„Tak jdeme?“ zeptala se Eliška.

„Jdeme. Dneska nás čeká hřeben.“

Za posledními domy asfalt skončil. Pole se otevřela a nad nimi se zvedal tmavý pás lesa. Hřebeny. Tiché, nenápadné, ale pevné.

Stoupání ke Knížkovicím

Cesta začala pozvolna, pak se zakousla do svahu. Hlína byla vlhká, místy kamenitá. Kořeny vystupovaly ze země jako žebra lesa. Každý krok byl jistější, soustředěnější.

„Tohle už je poctivé,“ vydechla Eliška.

„Tady začíná vandr,“ odpověděl jsem.

Les houstl. Vzduch voněl pryskyřicí a starým listím. Slunce prosvítalo mezi kmeny a kreslilo zlaté šmouhy přes cestu. Zvuk našich kroků byl tlumený, pravidelný.

Najednou jsme nebyli ve městě. Byli jsme uvnitř krajiny.

Hřeben, kraj mezi větrem a tichem

Když jsme vyšli nahoru na hřeben, svět se otevřel. Stromy stály dál od sebe, vítr měl prostor. Šuměl hluboko a vytrvale, jako vzdálené moře.

Šli jsme vedle sebe. Táta a dcera. Ale nahoře hlavně dva parťáci. „Tady člověk dýchá jinak,“ řekla Eliška.

Měla pravdu. Hřeben má zvláštní sílu. Ne dramatickou, ne horskou. Spíš tichou a vytrvalou.

„Víš, že tady někde chodí Fabián?“ nadhodil jsem. „Duch Brd?“ „Pán těchhle lesů. Říká se, že nemá rád hluk a pýchu. Kdo jde s respektem, toho nechá projít. Kdo přijde jen dobývat, toho umí zmást mlhou.“

Vítr se zvedl a koruny stromů se rozvlnily. „Tak snad jsme obstáli,“ usmála se.

U Boudy, poslední úsek

U rozcestí U Boudy jsme se stočili směrem k Vraní skále. Tady už byla cesta užší, kamenitější. Mech klouzal pod nohama a balvany připomínaly zkamenělé vlny.

Museli jsme zpomalit. Držet rovnováhu. Vnímat každý krok.

„Tohle mám ráda,“ řekla Eliška. „Když si musíš cestu zasloužit.“

Vraní skála, vítr a kraj pod námi

A pak jsme ji uviděli. Skalní ostroh vystoupil z lesa náhle, skoro dramaticky. Šedý kámen s prasklinami a nahoře otevřený prostor. Vítr tu byl silnější, čistý a syrový. Vyšli jsme až na okraj.

Pod námi se rozprostřel kraj, lesy, pole, vzdálené obrysy kopců. Svět se zmenšil a ztišil. Sedli jsme si na kámen.

Vítr nám cuchal vlasy a já měl pocit, že tenhle hřeben má paměť. Že tu někdo byl dávno před námi a někdo přijde dlouho po nás.

„Víš,“ řekla Eliška tiše, „na hřebeni jsme jiní.“ „Jak jiní?“ „Opravdovější.“

Podíval jsem se na ni a uvědomil si, že tohle je ten skutečný vrchol. Ne skála. Ne výhled. Ale to, že jdeme spolu.

Cesta zpět byla lehčí. Les se postupně otevřel a pole u Zdic se znovu objevila před námi. Město bylo stejné jako ráno. Jen my jsme byli jiní.

V kapse jsme si nesli vítr z Vraní skály. V hlavě šumění hřebene. A mezi sebou jistotu, že dokud budeme chodit spolu, budeme vždycky parťáci.

A někde mezi stromy možná Fabián jen tiše přikývl.Možná nás ten den opravdu pozoroval zpoza stromů a jen tiše přikývl. Nechal nás projít, protože jsme nepřišli dobývat, ale naslouchat. A tak jsme se vraceli s pocitem, že hřeben nás přijal mezi své.

---

Ze Zdic jsme vyrazili od nádraží nalehko, jen s báglem a chutí jít. Za Knížkovicemi skončil asfalt a cesta se zakousla do kopce, kde už vládl les a šumění větví. Stoupali jsme po kořenech a kamenech, krok za krokem, až jsme vyšli na hřeben.

Vítr tam měl hlavní slovo a my šli tiše, jako dva trampové, co ví, že hory se poslouchají. U rozcestí U Boudy jsme zahnuli na užší pěšinu, která se vinula mezi balvany a mechem.

Poslední metry na Vraní skála byly poctivé a trochu dobrodružné, ale o to víc chutnaly. Na skále jsme nechali vítr, aby nám profoukl hlavu, a chvíli jen koukali do dálky. Pak jsme přes Kalce sešli zpátky do Zdic, s pocitem, že hřeben nás na jeden den přijal mezi své.

Další náš krasný společný den