Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že obyčejný sváteční oběd může proměnit náš dům v bitevní pole. Ale pak přišla teta Dana. Sestra zesnulé matky Káji, která očividně cítila, že musí převzít kontrolu nad vším, hlavně proto, aby Kája „byl v dobrých rukách“.
Bylo půl jedenácté dopoledne, a já ještě nevěděla, že dnešek bude testem mé trpělivosti. Když zazvonila, otevřela jsem dveře a tam stála Dana s výrazem, jako by držela nad sebou neviditelnou korunu autority. V ruce nesla tašku plnou ingrediencí, zřejmě všechno, co jsme my s Kájou opomněly.
„Ahoj. No, vidím, že už něco děláš , ale tohle musíme úplně předělat,“ oznámila rozhodně.
Kája stál vedle mě, váhavý a nervózní, a já okamžitě pochopila, dneska nebude nikdo, kdo by ho dokázal postavit na nohy. Mamanek, jako vždycky, Dana to věděla. Stačilo jí jen mrknout a Kája byl ztracen.
Než jsem stačila něco říct, Dana už byla v kuchyni a přebírala talíře, hrnce a pánve. Polévka? „Tohle není polévka. To je voda s mrkví. Převařím ji.“ Hlavní chod? „Takto se maso nedělá! Musím to opravit.“
Všechno, co jsem naplánovala, zmizelo během pár minut. A nejen jídlo. Dana se pustila do obýváku, přeuspořádala polštáře, přetáhla květiny, vyprala ubrusy a natáhla je na stůl. Pak se přesunula do pracovny Káji. „Tohlehle musí být uklizeno, jinak se nemůže soustředit,“ oznámila a pustila se do knihoven.
Kája jen stál a tiše sténal. „Neboj se, holka, já to nějak přežiju,“ šeptal mi, když Dana právě vyhazovala papíry z regálu. Snažila jsem se smát, protože jinak bych pravděpodobně vybuchla.
A Dana? Neznala slitování. Když otevřela spíž, vyndala všechny koření a začala přeuspořádávat podle barvy a velikosti. „Takhle by to tvá tchýně nikdy nenechala.“ prohlásila a já měla pocit, že tu nejsem já doma, ale ona řídí vlastní cirkus.
Mezitím polévka byla převařená, maso upečené „podle jejího vzoru“ a stůl vypadalo jako z katalogu. Pokusila jsem se zasáhnout, „snad to nemusíš všechno přehazovat…?“ Ale můj hlas zanikl pod jejím monologem. „Já to dělám pro Káju, abys viděla, jak to má být.“
Každá minuta byla kombinací absurdního humoru a stresu. Dana přesunula květiny, přetáhla židle, nakrájela zeleninu přesně podle svých pravidel, a já jsem jen stála a pozorovala, jak se náš dům proměňuje v její obraz dokonalosti. Kája byl bezmocný, já se snažila držet nervy na uzdě a smát se, protože jinak bych brečela.
Nakonec dorazili hosté. Dům byl dokonalý, talíře elegantní, jídlo připravené, Kája seděl s výrazem přeživšího apokalypsy. Ale Dana byla spokojená. „Víš, Kájo,“ prohlásila a zaměřila se na něj pohledem plným autority, „tvá matka by chtěla, abys byl vždycky v dobrých rukách. A já se o to postarám.“
Oběd probíhal. Hosté se bavili, Dana kontrolovala každý talíř, Kája tiše polkl, a já? Já jsem se smála. Smála jsem se absurdnímu perfekcionismu, chaosu, který zanechala, a paradoxu, že všechno je naopak, a přitom všechno bylo přesně tak, jak Dana chtěla.
Když všichni odešli, zůstaly po nich stopy, nejen v kuchyni, ale v našem životě. Dům nikdy nebude úplně stejný. Dana tu zanechala chaos, humor a lekci, že někdy rodina znamená přežít převratný den, smát se absurdním situacím a nakonec přijmout, že láska a péče mohou mít podobu převráceného světa.
