Článek
Krkonoše jsou po staletí místem drsných větrů, hlubokých lesů, strmých údolí a tajemných mlh, které dokážou pohltit celý svět během několika kroků. Právě tato krajina, krásná a nebezpečná zároveň, zrodila příběhy o nepolapitelných pašerácích, statečných lyžnících a laskavém, ale spravedlivém duchu hor, Krakonošovi. Pašeráctví v Krkonoších není jen romantickou legendou, je to pevně zdokumentovaná část historie, v níž se mísí bída, odvaha, chytrost, překračování hranic i boj o přežití v horách, kde zima dokáže být silnější než jakýkoli úředník.
Drsné Krkonoše jako kolébka pašeráků
Pašování se v Krkonoších objevilo dávno předtím, než se zde vyprávěly legendy o Krakonošovi. Již v 16. století se v horských oblastech uplatňovala přísná daňová politika a obchodní omezení, která komplikovala život místním lidem. Horská údolí na české a saské straně byla chudá, půda neúrodná, zimy dlouhé a příležitostí k obživě málo. Pašování tak nebylo jen dobrodružstvím, bylo často jedinou možností, jak uživit rodinu.
Nejčastěji se pašovalo, plátno a další textilie, sůl, koření, tabák, lněné výrobky a nitě, později také cukr, káva či střelný prach.
Směry pašeráckých stezek se měnily podle aktuálních předpisů. Někdy se pašovalo z Čech do Slezska, jindy opačně. Pašeráci znali v horách každý kámen, každý smrček i každou skrytou pěšinu. Dokázali se orientovat v mlze, vánici i hluboké noci, což z nich dělalo protivníky, které úřady jen těžko doháněly.
Kdo byli krkonošští pašeráci
Pašerákem se nestával dobrodruh z romantických představ. Většinou šlo o obyčejné, tvrdě pracující lidi, tkalce, dřevaře, drobné hospodáře, ženy i muže z horských pasek. Zima je často uvěznila doma, práce nebyla a rodiny hladověly. Možnost přivydělat si tím, že přenesou pár kilogramů zboží přes hranici, byla lákavá.
Pašeráci byli tvrdí, vytrvalí a mistrovsky znali terén. Hory nebyly jejich nepřítelem, byly jejich spojencem. Dokázali chodit po chodníčcích, které nebyly na mapách. Vyhýbali se hospodám, nevyprávěli historky a drželi při sobě. Vznikaly celé pašerácké rody, kde si znalosti předávali z generace na generaci.
Pašeráctví
Jedním z typických triků bylo nasadit si dřevěné podušky na boty, aby stopy připomínaly stopu jelena nebo lesa. Pašeráci také dovedli chodit pozpátku, aby zmátli stopaře. Někteří uměli v hlubokém sněhu běhat rychleji než pronásledovatelé na koních.
Hajných se báli méně než hor
Lesní stráž, hajní a později finanční stráž, byla respektovaným nepřítelem. Avšak i přesto platilo nepsané pravidlo, v horách nejde o válku, ale o přežití. Hajný dobře věděl, že pašerákem může být soused, příbuzný nebo někdo, kdo se stará o nemocnou matku. Pašerák zas věděl, že hajný je chlap, který by rád viděl své děti spát doma. Proto se v Krkonoších vyvinul zvláštní, tichý vztah, hra na kočku a myš, v níž se obě strany navzájem respektovaly.
Zásahy stráže však bývaly tvrdé. Pašerák chycený s nákladem riskoval zabavení zboží, tučné pokuty, vězení, a někdy dokonce i ztrátu života. Některé zimní zásahy končily tragicky kvůli lavinám nebo mrazům. Existují příběhy, kdy byl pašerák nalezen až po jarním tání. Nebo také případy kdy pašerák dotáhl před stanici zraněného finance kterého jeho druzi nechali v mrazu napospas.
Lyžníci, krkonošští králové bílých stop
Lyže se v Krkonoších objevily jako pracovní nástroj. Dřív, než existoval sport, používali lyže dřevaři, lesní dělníci a samozřejmě pašeráci. Zimu v horách jinak překonat nešlo.
Krkonošské lyže byly dlouhé, široké a těžké, často až dva metry. Pašeráci je používali nejen k rychlému pohybu, ale také k tomu, aby po sobě mazali stopy smrkovými větvemi. Jeden z nejznámějších lyžníků byl Václav Vondrák z Rokytnice, který prý dokázal urazit desítky kilometrů denně s těžkým nákladem na zádech.
Lyžníci byli mistry své doby, silní, trpěliví a opatrní. Když se spustila vánice, právě oni věděli, kudy vede cesta k první saňové cestě nebo jak obejít strž, kterou by jiný člověk nepřešel.
Pašeráctví jako součást kultury Krkonoš
Pašeráctví nebylo jen tajnou činností, stalo se součástí identity horalů. V horských boudách se šeptaly příběhy o tom, jak někdo přelstil stráž nebo se dokázal ztratit v mlze. Děti dospívaly s vědomím, že jejich otcové nebo dědové nosili přes hory zboží, aby přežili.
Zboží se přenášelo především v noci. Pašeráci si dávali znamení pomocí klepání na dveře, zakódovaných písknutí nebo tajných značek na kmenech stromů. Když se sešli na hraniční pasece, rozdělili si břemena a jako tichý stín se rozplynuli v lese.
Srážka dvou světů, finanční stráž vs. horalé
V 18. a 19. století začalo pašeráctví narůstat. S tím přicházely i přísnější kontroly. Finanční stráž zřizovala pohraniční stanice a předsunuté hlídky, které měly za úkol zadržovat nelegální převoz zboží. Ale hory nebyly jejich domovem. Místní lidé často věděli, že se blíží hlídka, protože les „mluvil“ jinak, zvuk koňských kopyt se nesl mezi stromy, cizí dech v zimním vzduchu byl slyšet daleko.
Dochovalo se mnoho příběhů o chytrých únicích. Pašerák z Pece například jednou utekl strážím tím, že se hodil do hluboké sněhové jámy, kterou si předem připravil. Přehodil přes sebe větve a strážní prošli metr kolem něj, aniž tušili, že leží pod sněhem.
Krakonoš, patron poctivých a postrach nenasytných
Legendy o Krakonošovi rozvíjely to, co lidé sami cítili, že hory mají svého ducha, ochránce a soudce. Krakonoš nebyl výplodem fantazie pro děti, byl symbolem spravedlnosti a rovnováhy.
V mnoha příbězích se objevuje právě v souvislosti s pašeráky. Někdy jim pomáhá, třeba tím, že rozežene mlhu nebo svede strážce na jinou cestu. Jindy ale trestá ty, kdo pašují chamtivě nebo ubližují druhým. Krakonoš stál vždy na straně těch, kdo se snažili přežít, nikoli na straně těch, kdo pašeráctví zneužívali k násilí.
Je to zvláštní spojení legendy a reality, stejně jako pašeráci znali hory, lidé věřili, že je zná i Krakonoš a že rozhoduje, kdo si zaslouží ochranu a kdo pohlcení mlhou.
Slavné pašerácké stezky
Mezi nejznámější krkonošské pašerácké cesty patřily.
Jestřabí bouda – Harrachov – Sklářská Poruba,
Pec pod Sněžkou – Kowary,
Černý Důl – Karpacz,
Růžohorky – Horní Malá Úpa – Przełęcz Okraj,
trasy přes Labský důl a Mědvědín.
Stezky se měnily podle ročních dob. V létě byly bezpečné lesní pěšiny, v zimě naopak otevřené hřebeny, kde bylo možné z dálky vidět přicházející stráž.
Úpadek pašeráctví a romantika, která zůstala
Pašování v Krkonoších začalo mizet se zavedením novodobých celních zákonů, industrializací a změnou hospodářství v druhé polovině 19. století. Po vzniku Československa sice pašování na krátkou dobu ožilo, zejména během válek a poválečné bídě, ale už nikdy nedosáhlo rozsahu z minulých století.
To, co však zůstalo, je romantika. Příběhy pašeráků se staly základem mnoha knih, pověstí i turistických tradic. Dodnes existují Pašerácké stezky, které mohou návštěvníci projít a představit si, jaké to bylo kráčet se zbožím v kožené torbě a s větrem, který pálí tváře.
Lyžníci jako předchůdci moderního lyžování
První lyžařské závody v Krkonoších se konaly už na konci 19. století, a právě bývalí pašeráci byli prvními, co stáli na startu. Jejich dovednosti se staly základem pro horské služby, skialpinismus i turistiku.
Dnes, když se člověk projde po Krkonoších v zimě, může si představit staré pašeráky, jak s těžkým nákladem kloužou mezi smrky. Jejich pohyb byl tichý, ladný a rychlý, téměř jako by je vedl sám duch hor.
Proč příběhy krkonošských pašeráků přetrvaly dodnes
Pašeráctví je fascinující nejen kvůli dobrodružství, ale i kvůli tomu, jak výmluvně ukazuje povahu horalů. Je v něm,houževnatost, umění přežít, vztah k horám, solidarita, touha po svobodě.
Krkonoše nejsou jen kulisou, jsou živou bytostí, která dokáže být krutá i laskavá. Pašeráci byli lidé, kteří v ní dokázali žít a obstát. A možná právě proto si je Krakonoš tolik oblíbil.
---
Závěrem
Krkonošské pašeráctví je skutečnou a ověřenou součástí historie tohoto horského kraje. Nejde o pohádku, ale o příběh lidí, kteří čelili nepřízni osudu s odvahou, chytrostí a hlubokým respektem k horám. Pašeráci nebyli zločinci v moderním slova smyslu, byli to horalé, kteří hledali cestu k obživě tam, kde žádná jiná nebyla.
A tak když dnes kráčíme po hřebenech nebo sjíždíme svahy na lyžích, možná kráčíme v jejich stopách. A možná nás z povzdálí sleduje i Krakonoš, který dobře ví, kdy člověk jde s horami a kdy proti nim.
