Článek
Když se řekne Praha, většina lidí si vybaví starobylé uličky Malé Strany, majestátní panorama Pražského hradu, šumící Vltavu nebo Karlův most přeplněný turisty. Jenže každý, kdo někdy vyjel na Petřín, ví, že k duchu Prahy patří ještě jeden nenápadný, a přesto hluboce zakořeněný fenomén, lanová dráha na Petřín. Zvláštní malý dopravní prostředek, který má v sobě cosi z romantiky, technického důvtipu i nostalgie. Její příběh je zároveň příběhem města, které se neustále mění, prožívá pády i vzestupy, a přesto si drží svůj charakter a kouzlo. Lanová dráha na Petřín je toho nejlepším symbolem, jednou zmizí, pak se vrátí, aby znovu sloužila generacím Pražanů i návštěvníků.
Když se na Petřín vydáme dnes, je těžké představit si, jaký mobilní a rušný ruch panoval na konci 19. století, kdy vznikl nápad spojit malostranské úbočí s vrcholem kopce pomocí lanovky. O Petřínu se tehdy uvažovalo jako o místě velkých projektů. Stolová hora tyčící se nad Prahou vždy přitahovala pozornost, kvůli zahradám, sadům, vinicím i výhledům, které z ní byly. Na konci 19. století se však zrodila ambice přivést sem proud návštěvníků v rámci zemské jubilejní výstavy roku 1891. A právě tehdy se zrodila myšlenka lanové dráhy.
Jádro iniciativy stálo na Klub českých turistů a nadšencích, kteří chtěli Praze nabídnout něco jedinečného. Rozhledna ve stylu Eiffelovky, kterou tehdy čeští turisté obdivovali při cestě do Paříže, se stala jejich vzorem. Jenže posadit rozhlednu na vrchol Petřína znamenalo také vyřešit, jak tam návštěvníky dostat. A tak se zrodila lanová dráha, která měla lidem usnadnit cestu a zároveň dodat projektu moderní technický šmrnc.
Lanová dráha byla uvedena do provozu 25. července 1891. Tehdy ještě nepoháněl vozy elektrický motor, ale systém tzv. vodní převahy. Ten fungoval tak, že ve vrchní stanici se do vodní nádrže horního vozu napustila voda. Jeho hmotnost pak způsobila, že začal sjíždět dolů z kopce, přičemž táhl lanem druhý vůz nahoru. Byl to jednoduchý, ale elegantní a funkční mechanismus, podmíněný pravidelnou dostupností vody. Nevýhodou však bylo, že v zimě systém často selhával, voda zamrzala, potrubí praskala a provoz lanovky se musel zastavovat. Přesto byla lanovka na Petřín milovanou atrakcí, novinkou, díky níž se návštěvníci rychle dostali k rozhledně a k romantickým procházkám místními zahradami.
Původní trať měla jen necelé čtyři stovky metrů. Byla kratší než dnešní a vedla o něco výše po vrstevnici. Byla však velmi oblíbená. Lidé se jezdili lanovkou projet jen kvůli zážitku, nebylo to jen dopravní spojení, ale atrakce, která v Praze neměla obdoby. Pražané ji zbožňovali už tehdy, a z turistického hlediska přitahovala pozornost zájemců o moderní technické vymoženosti.
Petřín
Přesto však přišla první světová válka a lanová dráha musela svůj provoz zastavit. Důvody nebyly jen technické či ekonomické, byla to kombinace nedostatku personálu, materiálu a celkové hospodářské situace. Když se válka skončila, dlouho se hledal způsob, jak lanovku znovu uvést do provozu. V 20. letech bylo jasné, že vodní systém už nevyhovuje moderním požadavkům, a že bude nutné provést zásadní rekonstrukci. A tak se v roce 1932 otevřela lanová dráha ve zcela nové podobě.
Tato přestavba byla naprosto zásadní. Trať byla prodloužena na přibližně 510 metrů, což je délka, kterou má dodnes. Nový systém už byl čistě elektrický a reflektoval úroveň tehdejší techniky, spolehlivější, bezpečnější a umožňující přepravu více cestujících. Nové vozy měly vyšší kapacitu a celé zařízení bylo navrženo tak, aby odpovídalo moderním standardům městské dopravy. Pražané si lanovku velmi rychle oblíbili, a tak v období mezi světovými válkami patřila k vyhledávaným místům – nejen kvůli cestě k rozhledně, ale také jako jednoduchá a nenákladná možnost, jak si užít jedinečný výhled při jízdě vzhůru.
Přestože druhá světová válka zasáhla život v Praze, lanová dráha na Petřín fungovala dál. Byla jedním z těch míst, která lidem poskytovala pocit normálnosti v nenormální době. Byla to drobná věc, ale měla velký význam, připomínku toho, že město žije a funguje, že se lidé mohou setkávat a pohybovat, i když kolem nich rezonují ozvěny světového konfliktu.
Skutečný problém však přišel až v 60. letech, kdy příroda ukázala, že se moc nad člověkem nemusí omezovat jen na velké katastrofy. Po rozsáhlých deštích v létě 1965 došlo k masivnímu sesuvu půdy na svahu Petřína. Svah, jež byl dlouhodobě narušován těžkými srážkami a měnící se strukturou podloží, se pohnul a poškodil konstrukci dráhy do té míry, že byla uzavřena. Tehdy ještě nikdo netušil, jak dlouhá pauza přijde. Lanová dráha totiž zůstala nečinná ne několik měsíců, ani několik let, ale celých dvacet let.
Pro mnoho Pražanů se v těch desetiletích stala symbolem něčeho ztraceného. Málokdo věřil, že se někdy vrátí. Petřín bez lanovky byl najednou klidnější, ale méně dostupný. Zmizel zvuk ocelových kol, mizela atmosféra, která mnoho lidí provázela od dětství. Na Petřín se sice chodilo i dál, ale něco chybělo, jako by kousíček staré Prahy upadl do ticha.
Obrat přišel až v 80. letech. V rámci příprav na spartakiádu, monstrózní tělovýchovnou akci té doby, se začalo zvažovat, jak zajistit přepravu návštěvníků na Petřín. A tak padlo rozhodnutí lanovku obnovit. Nebyla to však kosmetická úprava nebo drobná oprava. Šlo o rozsáhlou rekonstrukci, nový svahový systém, nové vedení trati, nové zabezpečovací technologie a moderní vozy. Práce probíhaly několik let, svah musel být pečlivě zpevněn, byly instalovány moderní kotvy, piloty a opěrné konstrukce. Vše se dělalo tak, aby se situace z 60. let již neopakovala.
A tak se v červnu 1985 lanová dráha konečně znovu otevřela. Stala se součástí pražské městské hromadné dopravy, byla začleněna do jednotného tarifu a cestující mohli jezdit na běžné jízdenky. V té době se z lanovky stala nejen atrakce, ale i praktické spojení, které každý rok využívaly statisíce místních i zahraničních návštěvníků. Během následujících desetiletí se lanová dráha stala jedním z neodmyslitelných symbolů hlavního města, stejně pevně zakořeněným jako staré tramvaje, visuté svatováclavské koně nebo věže Pražského hradu.
Technické zázemí lanovky zůstává fascinující dodnes. Ve strojovně, ukryté v horní stanici, se nachází velké hnací kolo, které pomalu otáčí ocelovým lanem dlouhým přes půl kilometru. Na něj jsou zavěšeny oba vozy, které se pohybují po trati o šířce jednoho metru s přesností na centimetry. Klanice, brzdy, elektromotory, bezpečnostní okruhy, to vše pracuje v harmonii, která zaručuje bezpečný a tichý provoz. Moderní lanovka už samozřejmě nevyužívá vodní nádrže, ale elektrický systém s několika úrovněmi zajištění a nouzového brzdění. Bezpečnost hraje prim, protože lanovka je často přeplněná a jakákoli porucha by měla rozsáhlé dopady na provoz i veřejné mínění.
Vozy byly během let několikrát modernizovány, ovšem vždy se snažily zachovat jistou estetickou kontinuitu s tradiční podobou. Kabiny jsou tak navrženy v historizujícím stylu, aby odpovídaly atmosféře Petřína i Prahy. Tramvaje, lanovky a podobné dopravní prostředky totiž v Praze nejsou jen obyčejným dopravním prvkem, stávají se součástí kulturní identity města. Každý, kdo někdy stál ve frontě na lanovku, ví, že jde o jakési malinké vytržení z každodennosti, čekání pod košatými stromy, poslech cinkání kovových kol a výhled na střechy staré Prahy, který člověka doprovodí při celé jízdě.
Dnešní lanová dráha však opět čelí výzvám. Vlna extrémních srážek a změny půdního podloží způsobily v posledních letech další problémy, které si vyžádaly přerušení provozu. Městští odborníci potvrdili, že je třeba provést rozsáhlou rekonstrukci, pravděpodobně jednu z největších od 80. let. Trať, vozy a zabezpečení mají být modernizovány do té míry, aby lanovka mohla sloužit další desítky let. Zvažuje se i změna konstrukce vozů, které by měly být lehčí, energeticky úspornější a zároveň prostornější, protože roční počet cestujících vytrvale roste.
Přesto lanová dráha neztratila nic ze svého kouzla. Stále platí, že pro mnohé lidi je jízda lanovkou jeden z nejkrásnějších způsobů, jak poznat Prahu. Je to krátký okamžik, ale nabitý emocemi, nostalgií i radostí. Někdo ji vidí poprvé a je nadšený. Jiný se vrací po letech a vzpomíná na dětství, kdy ho sem brali rodiče a kdy se jízda lanovkou zdála jako dobrodružství srovnatelné s cestou na nějaký magický hrad. A skutečně, Petřín se svou rozhlednou, růžovými zahradami, zrcadlovým bludištěm a nesčetnými cestami mezi stromy vždy působí trochu jako pohádkový svět.
Lanovka tak není jen technický prostředek. Je to kulturní symbol, součást městského života, prvek, který spojuje historii s přítomností. V jejích kolejích je otisknuta doba Rakouska-Uherska, první republiky, válečných let, komunistické éry i moderní demokracie. Každá epochální změna města se nějak odrazila i v jejím osudu. Lanová dráha je jako město samo, někdy padne, někdy mlčí, někdy překvapí, někdy se znovu narodí. Její výdrž je ohromující.
Nikdy nebyla jen ocelí, dřevem a elektřinou. Je o lidech, kteří se jí vozili, o zamilovaných párech, které jely na Petřín hledat klidné místo s krásným výhledem. O rodinách, které sem chodily na nedělní procházky. O turistických nadšencích, kteří obdivovali rozhlednu, zahrady a panoramata. O dětech, které se těšily, až jim lanovka poskočí na trati a otevře se jim svět plný zeleně.
A i když je dnes provoz dočasně pozastaven kvůli rekonstrukci, duch lanové dráhy na Petřín zůstává živý. Lidé na ni nezapomněli a těší se na její návrat. Je totiž součástí pražského příběhu. Stejně jako Vltava, Karlův most nebo Staroměstské náměstí.
A až se lanovka opět rozjede, bude to chvíle, která propojí všechny generace – ty, kteří se jí vozili kdysi, ty, kteří ji znají jen z vyprávění, i ty, kteří ji teprve poznají. Lanová dráha na Petřín je totiž více než jen způsob dopravy. Je to symbol naděje, výdrže a krásy města, které přežilo tolik proměn, a přesto zůstává jedním z nejpůsobivějších míst světa.
