Článek
Když se člověk vydá do Teplických skal v létě, kráčí krajinou světla. Slunce se odráží od pískovce, stezky jsou plné hlasů a vůně pryskyřice se mísí s teplem dne. Když se však stejnou cestou vrátí v zimě, jako by vstoupil do jiného světa. Světa, kde zvuky tlumí sníh, kde voda zapomněla téct a kde se čas zpomalil do podoby ledu. Právě tehdy se Teplické skály ukazují ve své nejtišší a nejpůsobivější podobě, jako krajina ledopádů, ledových stěn, zamrzlých převisů a chladných koutů, kde se zima drží i tehdy, když jinde už dávno panuje jaro.
Zimní Teplické skály nejsou místem atrakcí. Nejsou ledolezeckým stadionem ani cílem masové turistiky. Jsou spíš knihou, která se otevírá jen těm, kdo jsou ochotni číst pomalu. Ledopády a ledové jeskyně zde nejsou vyrobené pro obdiv, vznikají bez ohledu na lidský zájem. A možná právě proto působí tak silně.
Pískovcová krajina Teplických skal vznikala miliony let. Sedimenty dávného moře se proměnily v horninu, kterou později voda, mráz a vítr rozřezaly do podoby věží, stěn a roklí. Pískovec má jednu zásadní vlastnost: je porézní. Voda do něj snadno proniká, vsakuje se, stéká po neviditelných drahách. V létě si toho člověk sotva všimne. V zimě se však tento skrytý pohyb náhle zviditelní. Jakmile teploty klesnou pod bod mrazu, voda se mění v led a začíná psát svůj vlastní příběh.
Ledopády
Ledopády v Teplických skalách nevznikají najednou. Rodí se pomalu, vrstvu po vrstvě. Nejprve se objeví tenké krusty ledu na stěnách, drobné rampouchy visící z převisů. S každým dalším mrazivým dnem sílí, nabývají na objemu, spojují se do ledových záclon. Někde vytvoří jemnou krajku, jinde masivní blok, který připomíná zkamenělý proud. Barva ledu se mění podle světla, od matně bílé přes zelenkavé odstíny až po hlubokou modř v místech, kam slunce nikdy nedosáhne.
Přesto je důležité říci jednu věc zcela jasně: ledopády v Teplických skalách nejsou určeny k lezení. Nejde o horské vodopády s pravidelným přítokem vody a stabilní strukturou. Zdejší led je křehký, proměnlivý a nevyzpytatelný. Navíc se nacházíme v chráněné krajinné oblasti, kde je pískovec pod zvláštní ochranou. Používání cepínů a maček by horninu nenávratně poškodilo. Proto se zde ledolezení oficiálně ani běžně neprovozuje. To ovšem neznamená, že by horolezci k tomuto místu neměli vztah.
Teplické skály patří k legendám českého a středoevropského pískovcového lezení. Generace lezců zde vyrůstaly, učily se pokoře a etice pohybu na skále. Právě tato etika, respekt ke skále, k přírodě a k tradici, je důvodem, proč zimní ledové útvary zůstávají nedotčené. Horolezci sem v zimě přicházejí jinak, bez ambice lézt, bez lana, často jen jako poutníci. Sledují, jak se známé věže proměnily v ledové monumenty, fotografují, mlčí. Vědí, že některé věci jsou tu od toho, aby byly viděny, ne zdolány.
Vedle otevřených ledopádů existuje v Teplických skalách ještě jiný, méně nápadný, ale neméně fascinující svět, svět ledových jeskyní a chladných skalních dutin. Nejde o jeskyně v krasovém smyslu slova. Jsou to převisy, pukliny a rokle, kde se díky specifickému mikroklimatu udržuje chlad po celý rok. V zimě se zde hromadí sníh a led, který nestihne roztát ani během léta. Studený vzduch je těžší než teplý, klesá dolů a zůstává uvězněn v hloubkách roklí. Tím vznikají chladové kapsy,místa, kde se zima zdrží déle než jinde.
Ledopády
Nejznámějším z těchto míst je Sibiř. Název, který v sobě nese nadsázku i pravdu. Sibiř není oficiálním geografickým označením, ale každý, kdo Teplické skály zná, ví, kde ji hledat. Je to hluboká, úzká rokle, kam slunce proniká jen krátce, nebo vůbec. V zimě se zde hromadí sníh, v létě zůstávají zbytky ledu. Je doloženo, že i v červnu či červenci zde lze narazit na firn nebo ledové plotny. Pro návštěvníky je to překvapení, pro místní znalce potvrzení toho, že krajina má svou vlastní paměť.
Sibiř se stala legendou především díky trampům. Trampské hnutí má v Teplických skalách hluboké kořeny. Už za první republiky sem lidé chodili hledat ticho, svobodu a krajinu, která se vymykala běžnému světu. Zima byla vždy zkouškou. Kdo vyrazil v mrazu, musel počítat s tím, že cesta bude pomalá, že noc pod převisem bude studená a že oheň nebude jen romantickým doplňkem, ale otázkou přežití.
Teplické skaly
Trampové vyprávěli historky o sněhu v létě, o místech, kde se i v parném dni dýchá chlad. A Sibiř se stala symbolem těchto příběhů. Ne jako pohádkové místo, ale jako skutečný kout krajiny, kde přírodní zákony fungují jinak. Zastavit se zde znamená na chvíli přijmout jiný rytmus. Ztišit hlas, zpomalit krok, poslouchat kapky vody, které i v mrazu občas zazní jako tikání hodin.
Zimní putování Teplickými skalami není jednoduché. Stezky mohou být kluzké, lávky namrzlé, orientace složitější. O to víc vyniká ticho. Zvuk kroků se ztrácí ve sněhu, hlasy se tlumí mezi stěnami. Člověk si náhle uvědomí, jak hlučný bývá svět jindy. Ledopády zde nejsou jen vizuálním zážitkem, ale i zvukovým. Občasné prasknutí ledu, tiché sesunutí rampouchu, vzdálený šum větru, to vše tvoří zvláštní zimní symfonii.
Fotografové, kteří sem v zimě míří, dobře vědí, že nejde o rychlou návštěvu. Světlo se mění pomalu, stíny jsou hluboké. Čeká se na okamžik, kdy se led rozzáří jemným odstínem modři nebo kdy se mezi stěnami objeví úzký pruh slunce. Často se stává, že ten správný moment nepřijde. I to je součástí zkušenosti, přijmout, že příroda není povinna nabídnout podívanou na přání.
Led v Teplických skalách je pomíjivý. Někdy vydrží týdny, jindy jen pár dní. Záleží na teplotách, na srážkách, na větru. Jsou zimy, kdy ledopády téměř nevzniknou, a jiné, kdy zaplní rokle do posledního kouta. Tato proměnlivost je připomínkou, že se díváme na proces, nikoli na stav. Led je zde spíš pamětí zimy než jejím trvalým symbolem.
A možná právě proto mají zimní Teplické skály tak silnou přitažlivost. Nejsou místem výkonu, ale vnímání. Horolezci zde nacházejí ticho tam, kde jindy hledají výzvu. Trampové zde potvrzují, že dobrodružství nemusí znamenat dálky, ale hloubku prožitku. A náhodní návštěvníci si odnášejí zkušenost, která se těžko popisuje, pocit, že svět může být na chvíli prostší, pomalejší a opravdovější.
Ledopády a ledové jeskyně Teplických skal nejsou určeny k dobývání. Jsou tu jako připomínka toho, že příroda má svou vlastní řeč. Kdo je ochoten naslouchat, uslyší v praskání ledu i v tichu roklí vyprávění starší než jakýkoli lidský příběh. A možná si při návratu uvědomí, že největší hodnotou tohoto místa není led sám, ale schopnost zastavit se a být jen hostem v krajině, která si žije svým vlastním, chladným a krásným životem.
Oficiální stránky Adršpašských skal
