Článek
Některé lidské příběhy připomínají, že ani dlouhá léta utrpení nemusejí člověku vzít naději. Že i přes zkušenosti, které by mohly vést k nenávisti a touze po odplatě, lze zvolit jinou cestu. Příběh Luboše Hrušky je svědectvím o muži, kterého komunistický režim připravil o jedenáct let svobody, ale který po návratu domů zasvětil další část života památce lidí postižených totalitním násilím.
Z rodinného ovocného sadu v Plzni vytvořil místo, které dodnes připomíná oběti zla a vybízí návštěvníky k zastavení a zamyšlení.
Luboš Hruška se narodil 20. července 1927 v Plzni. Po maturitě nastoupil v roce 1946 do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě a stal se důstojníkem československé armády. Po únorovém převratu v roce 1948 se však poměry v armádě i celé společnosti začaly zásadně měnit. Komunistický režim upevňoval svou moc a lidé, kteří s novými poměry nesouhlasili, se dostávali do hledáčku bezpečnostních složek.
Hruška se rozhodl postavit nastupující diktatuře. Pokusil se založit protikomunistickou odbojovou skupinu, ta však nestihla uskutečnit žádnou akci. Když začali být zatýkáni jeho přátelé, rozhodl se odejít za hranice. Ani tento plán se mu nepodařilo uskutečnit. Dne 31. října 1949 byl při pokusu o přechod hranice zatčen. Následoval politický proces, v němž byl odsouzen k osmnácti letům těžkého žaláře.
Bylo mu pouhých dvaadvacet let. Místo života, který si mohl budovat podle vlastních představ, jej čekaly věznice a pracovní tábor. Postupně prošel Špilberkem, Pankrácí, plzeňskými Bory, Opavou, Leopoldovem a Ruzyní. Dostal se také do pracovního tábora Bytíz u Příbrami, kde vězni pracovali v uranových dolech. Vězeňský systém komunistického režimu znamenal pro politické vězně ztrátu svobody, tvrdou práci a často také násilí a ponižování.
Právě ve vězení se však začala rodit myšlenka, která později určila další Hruškův život. Mezi spoluvězni poznal také věřící lidi, včetně kněží a biskupů. Jejich svědectví jej postupně přivedlo ke katolické víře. Byl tajně pokřtěn a během věznění si dal slib, pokud přežije a vrátí se domů, promění zděděný ovocný sad v památník obětem zla.
Památník obětem zla
Na svobodu se dostal v roce 1960 při prezidentské amnestii. Z osmnáctiletého trestu si odpykal jedenáct let. Návrat ale neznamenal, že by mohl jednoduše pokračovat tam, kde před zatčením skončil. K vojenské kariéře se nevrátil a živil se dělnickými profesemi. Zároveň však nezapomněl na svůj slib, který si dal v době, kdy nemohl vědět, zda se ještě někdy vrátí domů.
Začal pracovat na rodinném sadu v plzeňských Doudlevcích. Původní ovocné stromy postupně ustupovaly nové výsadbě, Hruška upravoval terén a promýšlel podobu budoucí zahrady. Při zaměstnání dojížděl do Průhonic na přednášky o zahradní architektuře, aby získal potřebné znalosti. Nešlo mu však pouze o vytvoření krásného parku. Chtěl vybudovat místo, které by připomínalo utrpení lidí, kteří se postavili totalitním režimům, a nabízelo prostor pro ztišení a rozjímání.
Zahrada měla vyprávět o lidském utrpení, ale neměla být místem nenávisti. Hruška zvolil podobu křížové cesty, protože v ní viděl symbol, který může oslovit věřící i nevěřící. Každý člověk se během života setkává s bolestí, ztrátami a těžkými rozhodnutími. V zahradě měla tato zkušenost získat podobu trvalé připomínky těch, jejichž osudy poznamenalo bezpráví.
S výtvarným ztvárněním křížové cesty mu pomohl akademický sochař Roman Podrázský z Přibyslavi. V letech 1986 až 1991 vytvořil dvanáct pískovcových soch představujících čtrnáct zastavení Kristovy cesty utrpení. Sochy se staly ústředním prvkem areálu a daly zahradě její duchovní rozměr. Připomínají bolest, ponížení, oběť i smrt, ale také otázku, zda lze uprostřed utrpení zachovat lidskou důstojnost.
Meditační zahrada byla zpřístupněna veřejnosti v roce 1990. Po pádu komunistického režimu tak vzniklo místo, kde bylo možné otevřeně připomínat oběti totality. V letech 1993 až 1995 zde byla vybudována také kaple svatého Maxmiliána Kolbeho. Tento polský kněz a františkánský řeholník obětoval v nacistickém koncentračním táboře Auschwitz svůj život za jiného vězně. Jeho příběh se symbolicky propojuje s poselstvím zahrady, v němž se vedle utrpení a smrti objevují také odvaha, obětavost a soucit.
Památník obětem zla - křížová cesta
Hruškovo dílo se postupně stalo významným místem paměti. V roce 1993 založil Nadaci Památníku obětem zla a v roce 1995 předal památník plzeňskému biskupství, aby bylo zajištěno jeho další fungování. Za své celoživotní úsilí získal řadu ocenění. V roce 1997 mu byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka a v roce 2006 se stal čestným občanem města Plzně.
Luboš Hruška zemřel 30. června 2007 v Plzni, několik týdnů před svými osmdesátými narozeninami. Zůstala po něm zahrada, která je mnohem víc než jen klidným koutem města. Je svědectvím o době, kdy lidé přicházeli o svobodu kvůli svému přesvědčení, a připomínkou, že za historickými událostmi stojí konkrétní lidské osudy.
Když dnes návštěvník prochází mezi stromy a zastavuje se u pískovcových soch, může přemýšlet o tom, jak snadno se svoboda může stát obětí moci a jak důležité je nezapomínat na ty, kterým byla upřena lidská důstojnost. Hruškův příběh není jen vyprávěním o jedenácti letech za mřížemi. Je také příběhem o tom, co člověk dokáže udělat se zkušeností, která mu poznamenala život.
Luboš Hruška nemohl získat zpět léta, která strávil ve vězení. Dokázal však naplnit slib, který si tam dal. Z rodinného sadu vytvořil památník obětem totality, místo klidu a vzpomínek, které slouží dalším generacím. Jeho život tak připomíná, že paměť na zlo nemusí vést k další nenávisti. Může se stát základem díla, které uchovává pravdu o minulosti a pomáhá nám lépe chápat cenu svobody.
Jedenáct let strávil za mřížemi. Zbytek života věnoval tomu, aby se na utrpení druhých nezapomnělo.
---
Luboš Hruška byl mužem, který dokázal proměnit vlastní utrpení v odkaz lidskosti, víry a naděje. Ani jedenáct let komunistického věznění ho nepřipravilo o odhodlání připomínat osudy těch, kteří trpěli za svobodu a své přesvědčení. Čest jeho památce i památce všech, kteří trpěli v komunistických žalářích a pracovních táborech, včetně Bytízu. Na jejich osudy bychom neměli nikdy zapomenout.
