Článek
Kraj mezi třemi světy
Lužické hory se rozprostírají na pomezí Čech, Německa a Polska. Táhnou se od Nového Boru až po Hrádek nad Nisou a tvoří přirozenou hranici mezi českou kotlinou a Horní Lužicí. Ač nejsou rozlohou velké, jejich kouzlo je hluboké.
Kdo do těchto hor vstoupí, cítí zvláštní klid. Ne ten, který najdete v přeplněných letoviscích, ale hluboké, starobylé ticho. Ráno tu bývá zamlžené, večery voní dřevem a pryskyřicí. Po dešti se mezi stromy plazí mlha a krajina připomíná pohádkový svět, v němž se čas rozplývá.
Kameny, které kdysi hořely
Před miliony let zde sopky chrlily lávu, která se později proměnila v čedičové vrchy a skalní útvary. Díky tomu má krajina svůj typický, sopečný ráz, kužely hor vyrůstající z lesního moře.
Klíč (760 m), majestátní dominanta pohoří, hlídá cestu od Svoru. Jeho jméno není náhodné, říká se, že kdo vystoupá na vrchol, odemkne si pohled do srdce Lužických hor. Když se zvedne vítr a obzor se otevře až k Ještědu, člověk má pocit, že drží klíč od nebe.
Na druhém konci pohoří stojí Luž (793 m), nejvyšší hora. Z jejího vrcholu vidíte do Německa i Polska a za jasného dne i Krkonoše. V zimě bývá obalená jinovatkou a mlhou, vypadá pak jako zasněžený chrám.
A mezi nimi, Jedlová, Studenec, Popova skála, vrchy, které nabízejí výhledy i ticho, jaké z jiných pohoří mizí. Z Popovy skály bývá západ slunce zážitkem, na který se nezapomíná.
Panská
Příběhy, které voní dřevem
Lužické hory jsou i krajem podstávkových domů, roubenek s dřevěnou konstrukcí, která chránila stěny před vlhkostí. Takové domky najdete v Kytlici, Mařenicích, Jiřetíně pod Jedlovou nebo Horní Světlé. Mezi nimi kvetou malvy, na okenicích sedí keramické husy a z komínů voní dřevo.
Čas tu běží jinak. V hospůdkách se večer scházejí místní i poutníci. Není tu spěch, jen klid a pocit, že svět se vrátil o sto let zpátky.
Když se příroda potká s historií
V lesích se ukrývají stopy dávných časů, Tolštejn hlídající cestu z Čech do Lužice, Sloupské skály s poustevnickým kostelem vytesaným do pískovce, nebo Panská skála u Kamenického Šenova, známá z pohádky Pyšná princezna. Tyto čedičové varhany vznikly ztuhnutím lávy a jsou ukázkou síly přírody i trpělivosti času.
Když se člověk toulá po značených stezkách, které tu značkaři udržují už déle než století, narazí na kapličky, kříže i kamenné pomníky. Každé místo má svou paměť a někdy i příběh, který se přenesl do pověstí.
Pověst o Klíči a podzemním království
Pod horou Klíč prý od pradávna sídlí duch hor. Pán Klíče, který chrání celé pohoří. Měl zlatý klíč, jímž jednou za sto let otevíral vstup do podzemního království, plného pokladů a ohně.
Jedné svatojánské noci sem zabloudil chudý pasáček. Toužil po krávě pro svou nemocnou matku. Duch se nad ním slitoval a daroval mu hrst zlatého písku se slovy, „Vem si, kolik uneseš, ale nevracej se pro víc.“
Pasáček však podlehl chamtivosti. Vrátil se a hora se s hromem uzavřela. Od té doby prý o půlnoci na Klíči zní z nitra šepot a cinkání řetězů. Kdo má čisté srdce, může zaslechnout hlas ducha, který hlídá hory před lidmi, co zapomněli, že poklad přírody není ze zlata.
Kraj, který se nepotřebuje chlubit
Lužické hory nejsou okázalé. Nenabízejí horské chaty plné lidí ani rušné sjezdovky. Jejich kouzlo je v tichu, vůni lesa a v jednoduchosti.
Na jaře tu šumí voda z tání, v létě zpívají ptáci v korunách buků, na podzim se svět zbarví do zlatova a zima přináší ticho, které slyšíte až do srdce.
Když stojíte na Popově skále a sledujete, jak se slunce ztrácí za Klíčem, pochopíte, že právě tady má ticho svůj domov.
---
Lužické hory nejsou místem pro spěch. Jsou místem návratů. Stačí chvíli naslouchat šumění lesa, cítit mech pod nohama a dívat se do dáli, kde se krajina noří do mlhy. A tehdy člověk pochopí, že tahle země nepotřebuje hory velebných rozměrů, stačí jí srdce, které bije pod zeleným pláštěm lesa.
Rozcestník
Kraj lesů, skal a klidu
Lužické hory jsou chráněny jako CHKO (vyhlášena 1976). Najdete tu hluboké bukové a smíšené lesy, skryté potoky, mokřady i skalní vyhlídky. Oblast je bohatá na chráněné druhy rostlin,kvete zde lilie zlatohlávek, prha arnika nebo vstavač mužský. Kdo má rád ticho a přírodu bez davů, tady ji najde. Turistické trasy jsou dobře značené, přehledné a vedou kolem skalních věží, přes horské louky i zaniklé osady. Doporučit lze například červenou trasu KČT z Cvikova na Popovu skálu, nebo modrou z Kytlic přes Jedlovou až na Luž.
„Pověsti z Lužických hor“, SAFRO, Liberec 2004
