Článek
Dne 11. prosince 1942 byl v okupované Lodži otevřen dětský preventivní a izolační tábor, který oficiální německé dokumenty nazývaly Polen-Jugendverwahrlager der Sicherheitspolizei in Litzmannstadt. Pro tisíce polských dětí se však stal známý především pod neoficiálním názvem „Malá Osvětim“. Tento název nevznikl z přehánění ani z potřeby šokovat, naopak. To, co se v táboře odehrávalo, se velmi podobalo běžným praktikám nacistických koncentračních zařízení, jen s tím rozdílem, že zde oběťmi byly výhradně děti.
Rozkaz ke zřízení tábora vydal Heinrich Himmler 28. listopadu 1942. Nacisté se domnívali, že děti polského původu představují problém, podle jejich ideologie šlo o „zanedbané“, „tulácké“ či jinak „nevhodné“ jedince, kteří se nehodili do plánované přestavby okupovaných území podle německých rasových norem. Ve skutečnosti tento krok navazoval na dlouhodobý plán rozbití polské společnosti a systematické destrukce její budoucnosti. Zacílit na děti znamenalo zacílit na samotné kořeny národa. Tábor měl sloužit jako místo, kde budou tyto „nežádoucí“ děti izolovány, převychovány, využity k práci a v krajním případě i zlikvidovány.
Místo pro tábor bylo zvoleno na okraji lodžského ghetta. Vybrané budovy byly přebudovány na bloky obehnané vysokým plotem a strážními věžemi. Od počátku nesl areál všechny rysy skutečného koncentračního tábora. Už první dny po otevření 11. prosince 1942 ukázaly, že cílem nebyla převýchova, ale tvrdá izolace, trestání a fyzické i psychické zlomení svěřených dětí. Rozsah deportací postupně rostl. Táborem během jeho existence prošlo až dvacet tisíc dětí ve věku od dvou do šestnácti let. Tak malé děti, že některé ještě neuměly ani mluvit, byly najednou vrženy do prostředí plného drilu, strachu a násilí.
Po příjezdu byly děti zbavovány své identity. Oblečení jim bylo odebráno, vlasy ostříhány dohola a dostávaly přidělené číslo, které nahrazovalo jejich jméno. Mnozí vězni byli tak malí, že si číslo neuměli sami přečíst. Personál tábora jim jej proto často zavěsil na krk na kartičce. Děti, které ještě nedávno držely v rukou hračky nebo chodily do školy, najednou stály v dlouhých řadách na mrazu, nově oholené, plné strachu. Často nevěděly, kde jsou a proč se tam ocitly. Mnohé byly při transportu násilně odtrženy od rodičů, jiné přicházely jako sirotci poté, co jejich rodiny zahynuly během represí, deportací nebo poprav v okupovaném Polsku.
Podmínky v táboře byly nesmírně tvrdé. Strava se omezovala na malé příděly chudé polévky, chleba a občas několika brambor. Nedostatek vitamínů byl stálý a výrazný. Podvýživa se rychle projevovala na tvářích dětí, bledly, slábly, trpěly otoky a ztrácely síly. V zimě byla situace ještě horší. Budovy byly špatně vytápěny, děti spaly na tvrdých pryčnách, často bez pokrývek. Mnohé chřadly už během prvních týdnů.
Vězněné děti
Hygiena byla minimální, latríny přeplněné a přístup k vodě omezený. Není divu, že se v táboře rychle šířily infekce, jako úplavice, svrab či zápal plic. Lékařská péče byla prakticky nulová. Děti, které onemocněly, byly často jednoduše odvedeny, izolovány a do běžného provozu tábora už se nemusely vrátit. Jejich osud zůstal zapsán jen v několika strohých poznámkách ve strážních registrech, nebo nebyl zaznamenán vůbec.
Nacisté však trvali na tom, aby děti pracovaly. Práce byla považována za prostředek disciplíny a zároveň zdroj levné pracovní síly. I ty nejmenší děti byly nuceny k činnostem, které byly nad jejich fyzické možnosti. Děti kolem pěti či šesti let často třídily odpad, čistily nádoby, zametaly dvory a nosily uhlí. Starší děti byly přidělovány do dílen, kde vyráběly části výstroje, opravovaly boty, šily uniformy nebo pracovaly s provizorními nástroji. Pracovní den byl dlouhý, náročný a bez ohledu na věk dítěte. Nebyl čas na odpočinek, nebyly přestávky, jen holé přežívání.
Tábor byl světem permanentního strachu. Stráže trestaly i ty nejmenší provinění. Bití holí, pěstmi či řemeny bylo na denním pořádku. K běžným trestům patřilo dlouhé stání na mrazu, běh v kruhu, dřepy, klečení na štěrku nebo přenášení těžkých kamení. Některým dětem byly odebírány skromné příděly jídla, jiným bylo zakázáno spát. Pláč tříletého dítěte, které volalo maminku, nebyl považován za zoufalý projev,o byl považován za neposlušnost, za kterou následoval trest. V prostředí, kde lidský život neměl hodnotu, byla dětská zranitelnost považována za nedostatek, nikoliv za skutečnost vyžadující ohled.
Veškeré pokusy o útěk byly trestány obzvlášť krutě. Přesto se objevovaly, zejména mezi staršími dětmi, které už měly přece jen větší představu o světě za plotem. Útěky ale končily téměř vždy tragicky. Děti často nevěděly, kam běží, a i kdyby ano, v cizím městě neměly šanci na přežití.
Smrt byla v táboře běžnou součástí života. Přesný počet obětí se dnes nedá určit, protože nacisté mnohé dokumenty ke konci války zničili. Odhaduje se, že z dvaceti tisíc dětí, které táborem prošly, jich tisíce zemřely následkem hladu, nemocí, zimy či trestů. Mnoho z nich bylo pohřbeno na malém hřbitově v sousedství ghetta, v hrobech bez označení. Dnes je toto místo pietním prostorem, tichým svědectvím o tom, kolik dětských životů zde předčasně vyhaslo.
Zvláštním jevem bylo, že některé starší děti, aby přežily, přijaly roli jakýchsi pomocných dozorců nad mladšími. Nešlo o projev krutosti, ale o zoufalou snahu zachránit si život. Tato traumatická zkušenost pak mnohé provázela celý život. Po válce mluvili přeživší o pocitech viny, strachu a rozpolcení, které v nich tábor zanechal. Těžko se vraceli do normálního života, mnozí trpěli nočními můrami, posttraumatickými následky a problémy s identitou. Dětství, které jim bylo ukradeno, už nemohli získat zpět.
Tábor přestal fungovat až v lednu 1945, kdy se k Lodži přiblížila fronta. Někteří strážní prchali, jiní se snažili zahladit stopy. Děti byly často ponechány svému osudu, vydané na milost okolnostem. Když do města vstoupila Rudá armáda, našla v táboře vyhladovělé, nemocné, zmatené děti, které si často ani nepamatovaly, kdo jsou a odkud pocházejí. Poválečné snahy o identifikaci byly obtížné. Mnozí rodiče zahynuli, rodiny byly roztržené, děti neměly žádné dokumenty ani jistotu, kam patří. Sirotčince byly přeplněné a záchranné práce trvaly měsíce.
Až po desítkách let začala tato tragická kapitola dějin dostávat větší pozornost. Přeživší začali vypovídat a historici začali rekonstruovat události a fungování tábora. Postupně se objevovaly nové materiály, fotografie a svědectví, které umožnily lépe porozumět tomu, co se v Lodži mezi lety 1942 a 1945 dělo.
Název „Malá Osvětim“ se ujal, protože vystihoval charakter tábora. Bylo to místo, kde se systematicky ničilo dětství, kde se dopouštělo násilí a kde umíraly tisíce dětí. Nebyly zde plynové komory, ale krutost, hlad a zanedbávání dokázaly zabíjet stejně rychle. Ztráta identity, strach a utrpení, které děti prožívaly, zanechaly hluboké jizvy nejen na jejich duších, ale i v historické paměti.
Dnes v Lodži stojí muzeum, které připomíná tuto tragickou historii. Zachované části tábora se proměnily v místo tichého rozjímání, varování i vzdoru proti zapomnění. Příběhy těch, kteří zde trpěli, nesmějí být zapomenuty, protože připomínají, jak daleko může zajít ideologie nenávisti, když se přestane dívat na člověka jako na lidskou bytost.
„Malá Osvětim“ je jednou z nejděsivějších připomínek toho, že válka a nenávist zasahují nejprudčeji tam, kde je to nejbolestnější, u dětí. A proto je povinností dnešní společnosti toto místo připomínat, studovat a vyprávět příběhy těch, kteří jím prošli. Jsou to totiž příběhy, které mohou pomoci zabránit tomu, aby se historie opakovala.
