Článek
Byl jednou jeden vodník. Nebydlel však v rybníce ani v tiché tůni pod vrbou. Jeho domovem byly spletité chodby vodovodních trubek, kolena rour, ventily a kohoutky. V temných a vlhkých útrobách domů si žil svůj podivný život a říkalo se mu vodovodník.
Vodovodník měl zelenou čepičku, kabátek lesklý jako kapka vody a oči, které se třpytily jako studánky na slunci. Nebyl ale veselý jako vodníci z pohádek. Byl mrzutý, podezíravý a často i zlý. Vadilo mu, jak lidé s vodou zacházejí. Každý den slyšel, jak voda zbytečně teče, jak kohoutky kapou, jak někdo napouští vanu až po okraj a ani si nevšimne, kolik drahocenných kapek mizí v odpadu.
A tak se rozhodl, že lidem udělí lekci.
Ráno, když se město probouzelo, tiše pootevřel jeden ventil a jiný zase přivřel. V jednom bytě voda netekla vůbec. V jiném se z kohoutku ozývalo jen slabé šumění. Někde potrubí podivně klepalo, jinde voda prskala a syčela. Lidé si mysleli, že jde o obyčejné poruchy. Instalatéři chodili od domu k domu, utahovali spoje, kontrolovali ventily a vrtěli hlavami. Nic nedávalo smysl.
Vodovodník se v trubkách pochechtával. Poslouchal zmatené hlasy, povzdechy i rozčilené stížnosti. Každý takový zvuk mu přinášel škodolibou radost. Čím větší zmatek, tím byl spokojenější.
Jenže v jednom starém domě bydlela malá Anička. Byla zvídavá, trpělivá a nebála se věcí, které ostatním připadaly zvláštní. Jednoho večera, když bylo ticho a v potrubí se ozývalo tiché bublání, si klekla k umyvadlu a zaposlouchala se. Zdálo se jí, že ty zvuky nejsou náhodné.
Naklonila se ke kohoutku a tiše promluvila. Zeptala se, jestli tam někdo je. Voda v trubkách na okamžik ztichla. Pak se ozvalo jemné zašumění a z kohoutku se pomalu vynořila drobná postavička. Zelená, mokrá a velmi rozladěná. Byl to vodovodník.
Anička se neleknula. Dívala se na něj klidně a se zájmem. Vodovodník na ni chvíli hleděl, jako by nevěděl, co říct. Nebyl zvyklý, že s ním někdo mluví bez strachu. Nakonec si povzdechl.
Vyprávěl jí o svém životě v potrubí. O tom, jak slyší každou kapku. O tom, jak ho trápí plýtvání. O tom, že voda je vzácná a lidé na to zapomínají. Jeho hlas už nezněl zle. Spíš unaveně a smutně.
Anička dlouho poslouchala. Pak mu slíbila, že se pokusí lidem připomenout, jak důležitá voda je.
Druhý den začala u sebe doma. Zavírala kohoutek při čištění zubů. Upozornila rodiče na kapající baterii. Ve škole vyprávěla spolužákům o tom, že každá kapka má cenu. Postupně si toho všímali i další lidé. Opravovaly se drobné poruchy, voda přestala zbytečně téct, lidé začali být pozornější.
Vodovodník vše tiše sledoval ze svého světa trubek. Zmatek mizel. Potrubí znělo klidněji. Voda proudila rovnoměrně a tiše. A s každým dnem byl vodovodník méně mrzutý.
Jednoho večera se znovu objevil u Aničky. Tentokrát se usmíval. Poděkoval jí a než zmizel zpět do potrubí, zanechal po sobě jen tiché spokojené zašumění.
Od těch dob se říká, že vodovodník možná stále žije ve starých domech. Už však není zlý. Jen bedlivě naslouchá. A tam, kde si lidé vody váží, je voda vždy čistá, klidná a poslušná.
