Článek
Byla drobná postavou, ale obrovská činy. V době, kdy se Evropa hroutila pod náporem nenávisti a strachu, dokázala Marie Schmolková zachraňovat lidské životy s klidem, odvahou a neochvějným smyslem pro odpovědnost. Její jméno dnes zná jen málokdo. Přesto patří mezi nejvýznamnější osobnosti československých dějin 20. století.
Ticho před bouří
Dějiny mají zvláštní zvyk. Velké události obvykle spojujeme s hlasitými jmény, s vůdci, generály, státníky. Ale skutečné drama se často odehrává v kancelářích bez oken, v bytech s tlumeným světlem, u stolů pokrytých papíry, seznamy a razítky. Právě tam, v zákulisí dějin, stála Marie Schmolková.
Narodila se roku 1893 v Praze do židovské rodiny, která kladla důraz na vzdělání, společenskou odpovědnost a solidaritu. Vyrůstala ve městě, kde se přirozeně prolínala čeština, němčina i hebrejština, kde se kultura mísila s politikou a kde se už na přelomu století diskutovalo o budoucnosti Evropy. Marie byla od mládí vnímavá k nespravedlnosti. Nešlo o patos ani o hlasité projevy. Spíše o tichý, ale pevný vnitřní kompas.
V meziválečném Československu se angažovala v sociální práci a v židovských organizacích, které se věnovaly pomoci chudým, migrantům a obětem diskriminace. Už tehdy bylo zřejmé, že nejde o ženu, která by zůstala stát stranou, když se svět kolem ní začne bortit.
Rok 1933, první varování
Nástup nacismu v Německu nebyl pro pozorné pozorovatele překvapením. Pro Marii Schmolkovou představoval jasný signál, že se blíží katastrofa. Do Československa začaly proudit stovky, později tisíce židovských uprchlíků z Německa a Rakouska. Přicházeli bez majetku, bez dokladů, často jen s jedním kufrem a s hrůzou v očích.
Marie Schmolková
Schmolková se stala jednou z klíčových osobností Ústředny pro židovské vystěhovalectví v Praze. Její práce spočívala v tom, co se na papíře jeví jako administrativa, vyplňování formulářů, komunikace s úřady, jednání s mezinárodními organizacemi. Ve skutečnosti šlo o závod s časem, kde každá chyba mohla znamenat smrt.
Dokázala jednat s chladnou hlavou, ale nikdy bez lidskosti. Každý uprchlík pro ni nebyl položkou v seznamu, ale konkrétním člověkem, otcem, matkou, dítětem.
Mnichov a zlomená republika
Rok 1938 přinesl zlom. Mnichovská dohoda rozbila Československo a zároveň zničila iluzi, že demokracie dokáže sama sebe ochránit. Uprchlická vlna zesílila. Tentokrát už nešlo jen o Němce a Rakušany, ale i o československé Židy, kteří náhle zjistili, že se jejich domov stává nebezpečným místem.
Marie Schmolková pracovala téměř bez přestání. Organizovala vystěhování, sháněla víza, komunikovala s britskými, americkými i palestinskými úřady. Často narážela na byrokracii, lhostejnost i otevřený antisemitismus. Přesto nepřestávala.
Její kancelář se stala místem zoufalství i naděje. Lidé tam plakali, prosili, někdy křičeli. Schmolková naslouchala všem. A pak znovu usedala ke stolu a pokračovala.
Děti na prvním místě
Zvláštní kapitolou jejího života byla záchrana dětí. Když se ukázalo, že dospělí mají jen minimální šanci získat povolení k vystěhování, zaměřila se na nejzranitelnější, na děti. Podílela se na organizaci dětských transportů z Československa do Velké Británie a dalších zemí.
Každé dítě znamenalo desítky dopisů, záruk, potvrzení. Bylo nutné najít rodiny, které je přijmou, zajistit finance, dopravu, zdravotní dokumentaci. A především přesvědčit rodiče, aby své děti pustili do neznáma s vědomím, že je možná už nikdy neuvidí.
Schmolková byla často tou, kdo s rodiči mluvil naposledy. Ne jako úřednice, ale jako žena, která chápala jejich bolest. Mnozí svědkové později vzpomínali, že právě její klid a lidskost jim umožnily učinit to nejtěžší rozhodnutí v životě.
Gestapo klepe na dveře
Po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 se situace dramaticky zhoršila. Nacisté začali systematicky likvidovat židovské instituce. Schmolková byla gestapem opakovaně vyslýchána. Byla si vědoma, že její jméno je známé a že se pohybuje na samé hraně přežití.
Navzdory tomu pokračovala v práci, dokud to bylo možné. Pomáhala s ilegálními přesuny, radila lidem, jak se skrýt, kam se obrátit. Její činnost byla neustálým balancováním mezi odvahou a rizikem.
Nakonec byla donucena emigrovat. Odcestovala do Velké Británie, kde se zapojila do pomoci uprchlíkům i exilovým organizacím. Ani v bezpečí Londýna nepřestala myslet na ty, kteří zůstali.
Exil a ticho
Válečná léta strávila v exilu. Pracovala, psala zprávy, snažila se upozorňovat na osud evropských Židů. Ale s postupem války přicházely stále temnější zprávy. Transporty, ghetta, vyhlazovací tábory. Schmolková si plně uvědomovala, že mnozí z těch, kterým pomáhala, už nežijí.
Po válce se nevrátila do Československa. Země, kterou opustila, byla jiná. A brzy se změnila znovu – tentokrát nástupem komunistického režimu, který o osudy židovských humanitárních pracovníků nejevil zájem.
Marie Schmolková zemřela v roce 1948 v Londýně. Tiše. Bez poct, bez památníků, bez veřejného uznání.
Proč na ni nesmíme zapomenout
Příběh Marie Schmolkové není příběhem velkých gest na tribunách. Je to příběh vytrvalosti, každodenní odvahy a morální jasnosti. Ukazuje, že odpor proti zlu nemusí mít podobu zbraně. Někdy stačí pero, razítko a schopnost říci: „Tenhle člověk má právo žít.“
Zachránila tisíce lidí. Nepřímo i generace jejich potomků. Přesto její jméno dlouho chybělo v učebnicích i veřejné paměti. Možná proto, že její hrdinství nebylo okázalé. Bylo tiché. A právě v tom spočívá jeho síla.
V době, kdy se znovu objevují hlasy relativizující minulost, je příběh Marie Schmolkové připomínkou, že jednotlivci mohou změnit běh dějin. Ne tím, že by je ovládli, ale tím, že se jim postaví.
---
Když dnes vyslovíme její jméno, není to jen připomínka jedné ženy. Je to otázka položená nám všem, co bychom dělali my, kdyby svět kolem nás ztratil tvář? Mlčeli bychom? Nebo bychom, jako Marie Schmolková, zvolili cestu lidskosti, i za cenu osobního rizika?
