Článek
Bylo to jedno z těch rán, kdy se svět probouzí pomalu a nerad. Víkendové, mrazivé, šedé. Město ještě ani nestačilo pořádně otevřít oči a už po jeho okrajích ležel chlad jako těžká přikrývka. Vzduch byl ostrý, křupal pod botami a každé nadechnutí pálilo v plicích. Parkoviště u obchodního domu zelo prázdnotou, jen sem tam se objevil osamělý člověk, který si přišel nakoupit dřív, než dorazí dav.
Uvnitř obchodního domu panoval klid. Tlumené světlo zářivek, tichá hudba z reproduktorů, zvuk posunujících se vozíků a občasné zakašlání. Nic nenasvědčovalo tomu, že se během několika minut všechno změní. Že se tady zastaví čas, doslova.
Mladý muž šel směrem k pekárně. Možná spěchal, možná měl v hlavě starosti, možná se těšil na kávu. Nikdo to už nezjistí. Najednou zpomalil, zavrávoral. Ruka se mu svezla po kovovém vozíku, kolena povolila. Bez varování se sesunul k zemi. Zvuk dopadu nebyl hlasitý. O to děsivější bylo ticho, které následovalo.
První k němu přiběhly dvě mladé slečny. Byly tam náhodou. Jedna z nich si všimla pádu, druhá už vytahovala telefon. „Pane? Slyšíte mě?“ Žádná reakce. Zatřásly s ním. Nic. Nedýchal. Hrudník byl nehybný, pohled prázdný.
A tehdy se to zlomilo. Jedna z nich si klekla k jeho boku, druhá rychle volala zachranku. Hlas operátorky byl klidný, pevný, přesně takový, jaký v tu chvíli potřebujete slyšet. „Zkontrolujte dýchání. Nedýchá? Dobře. Začněte okamžitě stlačovat hrudník. Položte ruce doprostřed hrudi. Nepřestávejte.“
Slečna se nadechla a začala. Jedna, dvě, tři… rytmus, který se naučila kdysi na kurzu. Možná povinném, možná dobrovolném. Tehdy jí to připadalo zbytečné. Teď to bylo všechno. Žádné umělé dýchání, žádné zdržování. Jen nepřerušovaná masáž srdce, tvrdá a rychlá, tak jak se dnes učí, protože právě to u dospělých rozhoduje.
Kolem se začal tvořit dav. Lidé stáli, koukali, někdo si zakryl ústa, jiný vytáhl telefon. Obchodní dům, ještě před chvílí ospalý, se proměnil v místo napětí. Každá vteřina bolela.
Venku se krajinou rozlehl první zvuk sirény. Z jedné strany města vyjela sanitka. Z druhé strany, blíž, mnohem blíž, se rozjela policejní hlídka. Ne proto, že by šlo o kriminalitu. Ale proto, že policisté byli součástí systému First Responder, byli vybaveni automatizovaným externím defibrilátorem a věděli, že u zástavy oběhu jde o minuty.
Tři minuty. Přibližně tři minuty od nahlášení byli na místě.
Řev sirény se zakousl do mrazivého rána. Lidé se otáčeli, někdo uhnul stranou. Policejní auto prudce zastavilo u vchodu, dveře se otevřely ještě dřív, než motor utichl. Dva policisté vyběhli dovnitř.
„Dobrý den, udělejte prosím místo!“ Hlas byl hlasitý, rozhodný, ale ne nepřátelský. Dav ustoupil. Lidé pochopili, že teď už je to jiné. Teď přišla pomoc.
„Dobrý den, slečno,“ obrátil se jeden z policistů k té, která nepřerušovaně stlačovala hrudník. Byla bledá, zpocená, ruce se jí třásly, ale nepřestávala. „Vystřídáme vás.“
Bez řečí se posunula. Druhá slečna zůstala opodál, stále v kontaktu s operátorkou. Policista si klekl a navázal přesně tam, kde ona skončila. Stejný rytmus. Stejný tlak. Bez pauzy. Bez zbytečných slov.
„Připrav AED,“ kývl na kolegu.
Defibrilátor byl během několika vteřin otevřený. Plastový kufřík, jednoduchý přístroj, který může rozhodnout o životě. Automatický hlas se ozval klidně a srozumitelně: „Zapněte přístroj. Nalepte elektrody na holý hrudník pacienta.“
Tričko bylo rychle rozstřinuté, nůžky cvakly. Elektrody šly na přesně určená místa. Jeden pohyb, druhý. Všechno nacvičené, ale zároveň skutečné, až bolestně skutečné.
„Nedotýkejte se pacienta,“ zaznělo z přístroje. Policista zvedl ruku. „Nikdo se ho nedotýkejte.“
Krátká pauza. Nekonečná pauza.
„Analyzuji srdeční rytmus. Výboj doporučen.“
„Pozor, výboj.“
Tlačítko cvaklo. Tělo mladého muže se krátce napjalo a pak znovu kleslo k zemi.
„Zahajte resuscitaci.“
A jelo se dál. Stlačení, rytmus, pot, chladná dlažba pod koleny. Žádné dýchání. Jen ruce, tlak a čas. Čas smrsknutý na vteřiny mezi jednotlivými pokyny.
Venku už byla slyšet další siréna. Sanitka přijížděla.
Záchranáři vběhli dovnitř s nosítky, s taškami, s jistotou v pohybech. Za nimi druhé vozidlo, lékař v rámci setkávacího systému. Rychlé navlečení rukavic, krátký pohled.
„Co máme?“ zazněla stručná otázka.
„Muž, kolem třiceti let, náhlý kolaps v obchodním domě. Bezvědomí, bez dechu. Okamžitě zahájená laická KPR, nepřerušovaná masáž srdce. Jeden výboj z AED,“ zaznělo hlášení.
Předání proběhlo hladce. Bez chaosu. Bez emocí. Jen fakta, čas a návaznost. Přesně tak, jak to má být.
Navázali jsme. Zajištění dýchacích cest, kyslík, monitor, další defibrilace, léky. Prostor kolem pacienta se uzavřel. Dav byl odtlačen dál. Slečny stály stranou, třásly se zimou i adrenalinem. Teprve teď si uvědomily, že je jim zima. Teprve teď jim došlo, co vlastně udělaly.
Po několika minutách se ozval jiný tón. Monitor ukázal rytmus. Slabý, nepravidelný, ale přítomný.
„Máme ho.“ Ta věta se neozývá vítězně. Spíš tiše. Protože víme, že to ještě není konec. Ale je to šance.
Pacient byl naložen, zajištěn, připojen. Sanitka se zavřela, siréna znovu rozřízla mrazivé ráno a vůz vyrazil směrem k nemocnici, k urgentnímu příjmu. Tam, kde bude pokračovat boj. Tam, kde se ukáže, jak moc rozhodovaly první minuty.
V obchodním domě zůstalo ticho. Jiný druh ticha než na začátku. Ticho po události.
Policista se obrátil k oběma slečnám. „To, co jste udělaly, bylo naprosto klíčové, skvělá práce, nejspíš jste mu zachránily život.“
A to je potřeba říct nahlas. Právě laici mají při zástavě oběhu rozhodující slovo. Ne záchranáři, ne lékaři, ale ten, kdo je na místě první. Čím dřív se začne s nepřerušovanou masáží srdce, tím větší je šance na přežití. Každá minuta bez ní znamená dramatický pokles naděje.
Automatizovaný externí defibrilátor je přístroj určený veřejnosti. Přesto se v praxi stále stává, že ani pracovníci objektu netuší, zda jej mají k dispozici, nebo kde se nachází. A právě tato informace může v krizové chvíli rozhodnout o životě.
Tento zásah je inspirován skutečnými událostmi. Podobné situace se odehrávají každý den. Článek je psán z pohledu záchranáře, který přijíždí do bodu, kde už někdo jiný udělal to nejdůležitější rozhodnutí, začal.
---
Pokud se člověk náhle zhroutí, první, co potřebujete vědět, je, zda je při vědomí. Oslovte ho nahlas, zatřeste rameny. Žádná reakce znamená bezvědomí. Neztrácejte čas složitým vyšetřováním, v terénu rozhodují vteřiny.
Dalším krokem je rychlá kontrola dýchání. Sledujte hrudník, poslouchejte, snažte se vnímat proud vzduchu. Pokud nedýchá vůbec, nebo dýchá nepravidelně, pomalu, lapavě, s chrčivými zvuky či občasnými nádechy, jedná se o tzv. gasping. Ten laiky často mate, ale je to projev zástavy oběhu, nikoliv normální dýchání.
V tu chvíli už není na co čekat. Okamžitě zahajte nepřerušovanou masáž srdce. Klekněte si k postiženému, položte ruce doprostřed hrudníku, paže mějte natažené a tlačte tvrdě a rychle. Správná frekvence je 100–120 stlačení za minutu, hloubka 5–6 centimetrů. Nebojte se, že něco zlomíte, horší než zlomené žebro je nečinnost.
U dospělých není nutné provádět umělé dýchání. Důležité je udržet krev v pohybu a okysličovat mozek tím, co v těle zbylo. Každé přerušení masáže znamená ztrátu šance.
Pokud je v dosahu automatizovaný externí defibrilátor (AED), použijte jej co nejdříve. Přístroj vás sám povede krok za krokem a rozhodne, zda je výboj potřeba. Nebojte se ho, AED nemůže ublížit, ale může zachránit život.
Z pohledu záchranáře platí jedno, největší rozdíl mezi životem a smrtí nevytváří technika ani léky, ale čas. A ten mají v rukou právě laici. Čím dřív se začne s resuscitací, tím větší je šance, že až přijedeme my, bude ještě koho přebírat.
Děkujeme všem, všem, kdo udělá to důležité rozhodnutí, začne.
