Článek
Bylo čtvrteční ráno, 30. října 1975. Na pražském letišti Ruzyně panovala hustá mlha. Záchranáři byli v pohotovosti, dispečeři sledovali radary, zatímco z jihu se blížil let číslo JP450, dopravní stroj Douglas DC-9-32 společnosti Inex-Adria Aviopromet.
Letadlo vzlétlo z Tivatu v Jugoslávii v 7:30 ráno. Na palubě bylo 115 cestujících a 5 členů posádky, většinou občané tehdejšího Československa, turisté, kteří se vraceli z dovolené na Jadranu.
V 9 hodin a 20 minut měl být letoun už dávno na přistání. Mlha však byla tak hustá, že z ní nebylo vidět ani světla přistávací dráhy. Na zemi i ve vzduchu panovalo napětí, věž letadlu dávala pokyny, piloti hlásili přiblížení. Krátce nato se ozvalo jen ticho.
Na místě kapitána seděl 33letý pilot Franc Uršić, zkušený, ale v tu chvíli vystavený náročným podmínkám. Nad Prahou panovala viditelnost pod 100 metrů, teploty kolem nuly a mlha, která se válela v údolích Vltavy a Vltavské kaskády.
Pád do zahrádek
Letadlo se při přiblížení od severu dostalo příliš nízko. Posádka se zřejmě snažila zahlédnout světla dráhy, ale místo toho narazila do vršku Sedleckých skal, jen několik kilometrů od letiště. Trup se utrhl, křídla se rozlomila a proudový stroj se zřítil do zahrádkářské kolonie na rozhraní Suchdola a Sedlce.
Místní lidé mluvili později o strašlivém výbuchu a plamenech, které vyšlehly vysoko nad střechy domků. Ti, kteří byli venku, běželi k místu pádu, z trosek bylo slyšet křik, volání o pomoc i ticho těch, kteří už se neozvali.
„Byl to ohnivý déšť,“ vzpomínal po letech jeden z obyvatel Suchdola. „Z nebe padaly kusy letadla, kufry, papíry. Všude kouř a pach spáleniny.“
Zkáza a naděje
Na místě zasahovaly desítky hasičů, vojáků a zdravotníků. V troskách našli 79 mrtvých, z toho pět členů posádky. Jedna letuška a čtyřicet cestujících přežili, mnozí těžce popálení nebo zranění.
Podle pozdějšího vyšetřování se piloti v husté mlze snížili pod minimální výškou o přiblížení. Letadlo letělo o několik desítek metrů níže, než povolovala pravidla. Žádná technická závada se neprokázala. Možná selhala navigace, možná lidský odhad.
Tehdejší komunistický tisk informoval jen stručně. O tragédii se psalo málo, často bez detailů. Lidé z Prahy-Suchdola však nikdy nezapomněli.
Přeživší později popsali, že krátce před pádem se letadlo prudce zatřáslo, jakoby „podjelo“. Pak přišla rána, výbuch a tma. Ti, kteří seděli v zadní části, měli větší šanci, trup se rozlomil a některé sedačky byly vymrštěny z trosek.
V nemocnicích Motol a Na Bulovce bojovali lékaři celé dny o životy zraněných. Mnozí byli popáleni leteckým palivem, jiní utrpěli zlomeniny a šok.
Místo, kde zůstalo ticho
Dnes by kolemjdoucí na první pohled nepoznal, že se zde kdysi odehrála největší letecká katastrofa na českém území. Na místě tragédie, u ulice Na Rybářce, stojí malý památník. Kdo se zastaví, uvidí jen skromnou tabuli se jmény obětí a tichou zeleň kolem.
Místní obyvatelé si dodnes připomínají, že právě tady skončily desítky životů – lidí, kteří chtěli po dovolené jen přistát doma. Každý rok kolem konce října sem přicházejí zapálit svíčku.
Příběhy z trosek
Z vyšetřovacích spisů a vzpomínek přeživších se později vynořily silné příběhy. Jedna z cestujících, tehdy mladá žena, vzpomínala:
„Seděla jsem u okna, viděla jsem jen šedou stěnu mlhy. Najednou to škublo, slyšela jsem ránu a všechno zčernalo. Když jsem otevřela oči, byla jsem venku, mezi kouřem a křikem.“
Jiný přeživší muž popsal, jak mu záchranáři vytahovali nohu z trosek a kolem ležely hořící kufry.
„Chtěl jsem křičet, ale nešlo to. Jen jsem slyšel, jak někdo volá jména. Pak mě nesli pryč a já cítil benzin. Dodnes cítím ten zápach.“
Ozvěna mlhy
Pád letadla u Suchdola zůstal v paměti jako varování. Byl to příběh o lidské chybě, o přehnané důvěře přístrojům i o touze vidět zemi dřív, než to dovolí příroda.
Ráno 30. října 1975 se Praha probudila do ticha, které následovalo po výbuchu. Ticha, které trvá dodnes – mezi Sedleckými skalami, nad Vltavou, kde se v mlze ztratil let 450.
