Článek
Velký požár Ústí nad Orlicí roku 1705
Když se nad Ústím nad Orlicí snesla noc 22. září 1705, byl to večer jako každý jiný. V chalupách se svítilo loučemi, z pecí voněl chléb a městem se nesl klidný ruch podzimního dne. Nikdo tehdy netušil, že během několika hodin pohltí město největší katastrofa jeho historie.
První jiskra
Podle pozdějších zápisů v městské kronice začal požár v jedné z dřevěných chalup u náměstí. Stačila drobná neopatrnost, rozfoukaná jiskra z krbu, svíce zapomenutá ve světnici nebo sušící se sláma u pece. V tu dobu stály domy těsně vedle sebe a většina měla doškové střechy.
Silný vítr od Orlice rozdmýchal plameny tak, že během pár minut hořely celé bloky domů. Kdo měl sílu, běžel pro vodu k řece, ostatní zachraňovali děti a to nejcennější, kříže, truhly s listinami, obrazy svatých. Město se proměnilo v peklo.
Oheň bez slitování
Radnice, tehdy dřevěná stavba se šindelovou střechou, vzplála jako pochodeň. Oheň se rozšířil i na přilehlý kostelní dvůr, do kláštera a ke stodolám za městem. Tavily se kovové části zvonů, které později kronikář popsal jako „kapky rozžhaveného deště dopadajícího na kámen“.
Zkáza trvala celou noc a zastavila se až s úsvitem, kdy už nebylo co hořet. Požár zničil většinu domů na náměstí a přilehlých ulicích. Shořela radnice, cechovní dokumenty, městské knihy i pečeti. Mnohé rodiny přišly doslova o všechno.
Zázrakem se podařilo ochránit jen několik domů u řeky a starý kamenný most.
Město v popelu
Když se kouř konečně rozplynul, Ústí nad Orlicí připomínalo bitevní pole.
Kronikář napsal, že „na místech domů trčely jen zčernalé komíny jako ukazováky pokání“.
Lidé se shromažďovali na troskách svého majetku, ženy plakaly, muži se snažili vyhrabat, co se zachovalo. Kdo měl příbuzné na venkově, odešel k nim. Ostatní si stavěli provizorní přístřešky z prken a plachet. Pomoc dorazila z okolních měst, z Litomyšle, Lanškrouna i z nedalekých obcí, které darovaly obilí, mouku a dřevo.
Z popela k novému městu
Katastrofa změnila Ústí nad Orlicí navždy. Při obnově se městská rada rozhodla, že nové domy musí být z kamene a cihel, nikoli ze dřeva. Ulice se rozšířily, náměstí dostalo pravidelnější tvar a byla znovu vystavěna radnice, tentokrát jako zděná barokní budova, která stojí dodnes.
Lidé, kteří požár přežili, si po celý život připomínali onen osudný rok jako „rok ohně“. Byl to konec starého města, ale zároveň začátek nového, pevnějšího, odolnějšího a krásnějšího.
Stopy, které nezmizely
Když se dnes procházíte po Mírovém náměstí, dýchá na vás duch baroka, štíty domů, které vznikly právě po požáru, dodnes připomínají onu dobu obnovy. Pod některými z nich jsou ve sklepích zbytky ohořelých trámů, nalezených při rekonstrukcích. Jsou tichým svědkem té noci, kdy město shořelo a znovu vstalo z popela.
