Článek
Noc přicházela do údolí pomalu, jako by se bála dotknout míst, která už dávno patřila jen vzpomínkám. Nad loukami se zvedala mlha, tichá a hustá, a voda v potoce šeptala svým starým jazykem. Právě tady, na kraji obce Příčovy, stával mlýn. Už nepracoval, už nemlel, ale stále byl. Stál tu jako svědek, který odmítl odejít.
Kdysi dávno bys ho slyšel dřív, než bys ho spatřil. Klapot kola, skřípění dřeva, hluboké dunění kamenů. Dnes bylo ticho tak hutné, že by se dalo krájet. Jen voda, věčná a trpělivá, si pamatovala všechno.
Mlýn se krčil u potoka, opřený o svah, jako starý muž, který se nechce vzdát svého místa na slunci. Kamenné zdi byly popraskané, omítka dávno opadaná a trámy v krovu se prohýbaly pod vahou let. Přesto z něj vyzařovalo cosi neochvějného. Jako by říkal, „Byl jsem tu před vámi a budu tu i po vás.“
První mlýn tu prý stál už v časech, kdy se krajina teprve učila lidské řeči. Voda tehdy nebyla zkrocená, tekla si, kam chtěla, a brala s sebou hlínu, kameny i lidské naděje. Když přišel první mlynář, jméno už dnes nikdo neznal, prý se nejdřív celé týdny jen díval. Sedával na břehu, poslouchal proud a učil se jeho rytmus. Až potom vzal do ruky sekeru a začal stavět.
Mlýn nevznikl proti vodě, ale s ní. Náhon se vine krajinou jako had, stavidla dýchají spolu s ročními obdobími. Když bylo jaro a voda dravá, mlýn burácel. V létě si oddechl, v zimě mlčel pod ledem. Každý rok jiný, každý rok stejný.
Lidé z Příčov i z okolních vsí chodili s pytli obilí po cestě vyšlapané stovkami kroků. Mlýn byl místem setkání, tady se probíraly svatby i pohřby, tady se šířily zprávy rychleji než vítr. Mlynář byl člověk vážený, ale i trochu podezřelý. Pracoval s vodou, a voda má svou paměť.
Nejvíc si mlýn pamatoval zimu. Zimy bývaly dlouhé a kruté, sníh ležel až k oknům a potok se dusil pod ledem. Tehdy se mlýn stával ostrovem. Když se kolo zastavilo, bylo ticho jiné než dnes, plné očekávání. Lidé seděli u kamen, poslouchali vítr a vyprávěli si příběhy. O vodnících, co se prý v náhonu schovávají, o světlech, která se objevují nad stavidly, když někdo z vesnice zemře.
Jedna z těch zim byla zvláštní. Říkalo se, že voda se tehdy chovala jinak. Nezlobila se, ale byla neklidná, jako by něco tušila. Mlynář, muž s vousy šedivými ještě před čtyřicítkou, prý tu noc nespal. Seděl u okna a díval se na černou hladinu. A pak se stalo něco, co si mlýn zapamatoval navždy.
V noci přišel oheň. Ne divoký, ale tichý, plíživý. Chytil se suchého trámu a šel dál, pomalu, s rozvahou. Lidé vybíhali z chalup, sníh syčel pod nohama a voda v potoce se třpytila odrazy plamenů. Mlýn hořel, ale nezhroutil se. Když ráno vyšlo slunce, stál pořád na svém místě, očouzený, zraněný, ale živý.
Od té doby se říkalo, že mlýn si vybral. Že nechce odejít.
Čas šel dál. Vrchnosti se střídaly, erby na listinách bledly. Mlýn mlel pro pány i pro chudé, pro sedláky i pro vdovy. Za válek měl plné ruce práce, za morů mlčel. Voda však tekla pořád.
Pak přišlo dvacáté století. Hluk strojů z měst, silnice, které se zakously do krajiny, nové pořádky. Mlýn už nebyl nezbytný. Mouka se vozila zdaleka, rychleji, levněji. Mlynář odešel a s ním i poslední hlas, který mlýnu rozuměl.
Zůstala prázdná budova. Okna bez skel, dveře, co se v noci samy otevíraly, když se opřel vítr. Děti se sem bály chodit, dospělí mlýn míjeli pohledem. Jen voda se starala dál. Omyla kameny, vzala si kus náhonu zpět, zasadila do spár mech.
Jednou na podzim přišel k mlýnu muž. Nebyl z Příčov ani ze Sedlčan. Měl batoh, v ruce hůl a v očích únavu, která patří lidem na cestě. Sedl si na kámen u potoka a dlouho mlčel. Jako by poslouchal něco, co ostatní neslyší.
Když se zvedla mlha, vstoupil dovnitř. Krok za krokem, opatrně, s respektem. Dotkl se zdi, pohladil trám. Všiml si rýh v kameni, vyhlazených rukama generací. Ten muž tu strávil noc. Ráno odešel a už se nevrátil. Ale od té doby se říká, že mlýn není úplně prázdný.
Dnes, když se večer snese mlha a potok začne mluvit hlasitěji, můžeš mít pocit, že se kolo znovu roztočí. Že někde v hlubinách kamene zazní tlumený úder mlýnských kamenů. Není to strašení. Je to paměť.
Mlýn v Příčovech není ruinou. Je knihou bez písmen, kronikou vytesanou do kamene a vody. Připomíná, že krajina si pamatuje víc než lidé. A že některá místa, když jednou vzniknou ve shodě s přírodou, už nikdy úplně nezmizí.
Stačí se zastavit. Poslouchat. A nechat vodu vyprávět.
---
Zaparkuj v obci Příčovy, ideálně
u obecního úřadu na návsi, případně podél místní komunikace směrem na Nechvalice. V obci není oficiální parkoviště pro mlýn, ale parkování na návsi je běžné a tolerované.
Trasa pěšky, cca 2,3 km, 35–45 minut klidné chůze.
Z návsi v Příčovech se vydej po silnici směrem na Nechvalice. Po přibližně 900–1000 metrech, za posledními domy, zaboč doprava na polní cestu.
Odbočka není značená, ale je zřetelná, vede dolů do otevřeného údolí. Polní cesta začne klesat k potoku a stáčí se mírně doleva. Jakmile dojdeš k vodě, pokračuj podél potoka proti proudu. Asi po 200–300 metrech se objeví zbytky mlýna, kamenné zdi, náhon a okolní vegetace. Mlýn stojí přímo u vody, částečně skrytý stromy
Mlýn je opuštěná a staticky narušená stavba. Místo je klidné, bez turistického ruchu. chovej se tiše a ohleduplně.
Osobní trampské cancáky
