Okoř, koně a stopy trampů – den na cestě bez plánu

Ráno na Okoři mělo zvláštní klid. Ne ospalý, ale takový ten jarní. Vzduch byl svěží, lehký, tráva pod nohama ještě studila z noci. Stáli jsme s Eliškou na louce pod hradem a byli tam úplně sami.

„Tohle je nejlepší chvíle dne,“ řekla tiše. „Ještě než se to zaplní,“ odpověděl jsem.

Nad věží kroužili dravci. Klidně, bez námahy, jen se nesli ve vzduchu. „Vidíš je?“ „Jo… ani nemusí mávat křídlama.“ „Mají to tu víc svoje než my.“ „A hlavně bez lidí.“

Vyšli jsme k hradu, ale brána byla ještě zavřená. Došli jsme jen k ní a zastavili se. „Takže dovnitř nic?“

„Až od deseti,“ pokrčil jsem rameny. „Nevadí,“ usmála se Eliška. „Aspoň máme čas.“

Obešli jsme hrad a zamířili kousek za něj. Tam, trochu stranou, leží kamenný kruh. Nenápadné místo, které by člověk snadno minul. Kameny stojí v trávě, některé rovně, jiné nakloněné. Sedli jsme si doprostřed. „Tohle je zvláštní,“ řekla Eliška. „Jak to myslíš?“ „Nevím… ale je tu klid jiný než jinde.“ Chvíli jsme mlčeli. Jen vítr a vzdálený potok. „Tady bych vydržela dlouho,“ dodala tiše. „Já taky.“

Pak jsme sešli dolů k vodě. Proud byl čistý, mezi kameny se něco mihlo.„Počkej… vidíš to?“ „Kde?“ „Tam.“ Malý pohyb, rychlý. „Rak,“ řekl jsem.„Takže tu fakt jsou.“ Kousek dál jsme narazili na nenápadnou ceduli. „Monitoring vydry říční,“ přečetla nahlas. „Takže ji tu sledujou.“ „Ale vidět ji… to je asi jiná liga.“ „To už chce štěstí.“ Zvedla hlavu. „I tak je dobrý vědět, že tu je.“

Vrátili jsme se zpátky k hradu. Čas se pomalu posunul. „Kolik je?“ „Za chvíli deset.“ S časem přišli i lidé. Nejdřív pár, pak víc. „Začíná to,“ řekla. „Jo.“

Jakmile se brána otevřela, vešli jsme dovnitř. Zvuky se změnily, ale už ne tak jako ráno. Míchaly se s hlasy. „Stejně to má sílu,“ řekla Eliška a položila ruku na zeď. „Jo. Protože si to na nic nehraje.“

Procházeli jsme pomalu. „Víš, že základy jsou ještě ze třináctýho století?“ „Fakt?“ „Jo. A tohle, co vidíme, je hlavně čtrnáctý století. Přestavby, rozšíření.“ Rozhlédla se kolem. „Takže víc časů v jednom.“ „Přesně.“

Zastavili jsme se u zbytku oblouku. „Tady někdo žil,“ řekla. „Šlechtický sídlo, normální provoz… a pak to skončilo.“ „Kvůli válce?“ „Prý ano. Hlavně třicetileté. A pak se hrad postupně rozebíral jako stavební materiál.“

Chvíli ticho. „Takže tohle je vlastně to, co zbylo.“ „A možná právě proto je to tak silný.“ Když jsme vyšli ven, hrad už žil vlastním životem. Lidi všude. „Jdeme pryč?“ „Jo. Máme splněno.“

Zamířili jsme do lesa směrem na Colorádo. Stačilo pár kroků a hluk zmizel. „Tohle je jak přepnout svět,“ řekla. „Stačí odejít kousek stranou.“

Colorado patří k těm starým trampským místům, kde je minulost pořád cítit ve dřevě i mezi stromy. Říká se, že právě někde tady, u ohně mezi kamarády, vznikla slavná písnička „Na Okoř je cesta“. Možná je to jen legenda, ale když se tu člověk na chvíli zastaví, dává to smysl.

A pak jsme ho uviděli, starý totem. „Ten tu je jak dlouho?“ „Kdo ví. Ale něco pamatuje.“ „Tramping tady musel být silnej.“ „Od první republiky. Lidi hledali klid, svobodu, oheň.“ „A dnes?“ „Dneska je tišší. Ale pořád tu je.“

Sedli jsme si na chvíli. Les byl klidný, voňavý. Pak Višňovka. Ještě víc schovaná. „Tady bych klidně zůstala přes noc,“ řekla „A nikdo by o tobě nevěděl.“

Když jsme vyšli z lesa, krajina se otevřela. A před námi se objevil viadukt u Nových Mlýnů. Velký, kamenný, pevný.

„Tohle jsem nečekala,“ řekla. „Druhá polovina devatenáctého století. Jiný svět než hrad.“ „Ale pořád to stojí.“ „Stejně jako on, i když každý jinak.“

Prošli jsme pod ním a pokračovali dál.

Les, příroda … pak dusot. „To jsou koně?“ „Jo.“ „Zastavíme se na chvíli?“ Prosím… „Na chvíli.“ Jenže ta chvíle se protáhla na skoro tři hodiny.

Seděli jsme v trávě a sledovali jeden běh za druhým. Kopyta duněla, země vibrovala. „To je neskutečný,“ řekla Eliška. „Cítíš to?“ „Jo… až v hrudi.“

„Dáme poslední závod a jdeme?“ „Jo.“ Nedali jsme. „Kolik je?“ Podíval jsem se. „Tři hodiny pryč.“ „To není možný.“ „Ale je.“ Zasmála se. „Tak tohle jsme fakt neplánovali.“ „Nejlepší věci se neplánujou.“

Nakonec jsme se zvedli a vydali se směrem na Zákolany. Cesta byla klidná, jako by po tom všem potřebovala ztišit.

„Tohle mám rád,“ řekl jsem. „Ten dojezd dne.“ „Jo. Když si to sedne.“

„Nejlepší část?“ zeptal jsem se. „Ráno. Kruh. A ten potok,“ odpověděla. „Pro mě les… a koně.“ Podívala se na mě.„Takže celý den.“ „Přesně.“ Vlak přijel a my nastoupili.

A Okoř zůstala za námi. Ne jako místo na mapě, ale jako den, který si šel vlastní cestou, a my jsme ho jen následovali.

Okoř, Colorado,