Článek
Několik dní po té noci jsem chodila s pocitem, že se mi pod kůží něco posunulo. V nemocnici jsem fungovala, doma jsem mlčela, ale uvnitř mě běželo něco jiného, neklidného a vytrvalého. Martin se mi ozval stručně, bez emocí, jen s návrhem, který zněl nevinně a přitom nebyl. Výlet. Změna prostředí. Chvíle, kdy se nemusíme hlídat. Souhlasila jsem dřív, než jsem si stihla promyslet důsledky, a právě v tom okamžiku jsem pochopila, že už nehledám únik, ale pokračování.
Výlet začal nevinně, až podezřele klidně. Silnice se vine lesem, stromy se zavírají nad autem a svět se zmenšuje na pruh asfaltu, na ticho přerušované jen motorem. Sedím na sedadle spolujezdce a cítím Martinovu přítomnost jinak než v nemocnici. Tam měl vždycky kolem sebe strukturu, pravidla, role. Tady je jen muž, ruce na volantu, ramena uvolněná, pohled soustředěný. Občas se na mě podívá. Krátce. Dost na to, aby mi projel tělem známý záchvěv.
Nemluvíme moc. Slova by jen rozředila to, co se mezi námi napíná jako drát. Když zastavíme u lesa, vystoupíme a chladný vzduch mi přejede po krku, uvědomím si, že se mi dýchá jinak. Volněji. Nebo naopak mělčeji. Sama nevím.
Chata je jednoduchá. Dřevo, kamna, jedna ložnice. Jedna postel. Všimnu si jí hned, i když se snažím tvářit, že ne. Martin taky. Pohledy se setkají a na okamžik se oba usmějeme. Ne pobaveně. Spíš vědomě.
Dotýkáme se víc než obvykle. Při chůzi lesem, když mi podává hrnek s čajem, když mi pomáhá sundat bundu. Jsou to doteky, které by samy o sobě nic neznamenaly, ale v součtu vytvářejí tlak. Jako když se pomalu utahuje smyčka. Nechávám to být. Nezastavuju se.
Večer sedíme blízko sebe. Oheň praská, světlo se láme na jeho tváři. Natáhne ruku a položí mi ji na koleno. Neptá se. Dívá se mi do očí. Neuhnu. Ten dotek je klidný, ale těžký. Cítím ho až v břiše.
A pak zazvoní telefon.
Zvuk, který sem nepatří. Jméno na displeji mi stáhne hrdlo. Přítel. Ten, kterého jsem nechala doma s polopravdami a tichem. Zvednu to. Hlas se mi ani nezachvěje. To mě samotnou překvapí.
Ptá se, kde jsem. Řeknu pravdu. Ptá se, s kým. Zaváhám jen vteřinu. Martin mi položí ruku pevněji na koleno. Ne jako varování. Spíš jako připomínku, že teď už není cesty zpět.
Odpovím vyhýbavě. On mlčí. A v tom tichu se něco zlomí.
Přijede. Rychleji, než bych čekala. Auto zastaví před chatou, dveře se otevřou a já cítím, jak se mi stáhne žaludek. Ne strachem. Spíš napětím, které se nedá vrátit zpátky.
Když vejde dovnitř, pohled mu okamžitě sklouzne po nás. Po tom, jak blízko u sebe sedíme. Jak klidně. Jak samozřejmě. Nic nemusí vysvětlovat. Všechno je vidět.
Stojíme tam tři. Ticho je husté, skoro hmatatelné. Dívá se na Martina. Martin se dívá na něj. Já stojím mezi nimi a cítím, jak se ve mně míchá vina s něčím temně vzrušujícím. Nejhorší na tom je, že neutíkám. Nechci.
„Takže takhle,“ řekne můj přítel tiše.
Nepopírám. Neobhajuju se. Jen stojím a dýchám. Cítím na sobě jejich pohledy. Ne jen hodnotící. I chtivé. Každý jinak.
Sedneme si. Všichni tři. Příliš blízko. Kolena se dotýkají. Ramena se téměř opírají o sebe. Nikdo se nikoho nedotýká vědomě, a přesto se děje tolik věcí najednou, že mám pocit, že mi exploduje hlava.
Můj přítel se ke mně nakloní. Cítím jeho známou vůni. Tělo si ji pamatuje, i když mysl protestuje. Položí mi ruku na záda. Opatrně. Jako by si nebyl jistý, jestli má právo. Martin sedí z druhé strany. Jeho stehno se dotýká mého. Neuhne. Neuhnu ani já.
Ten prostor mezi námi je nabitý. Každý pohyb je rozhodnutí. Každý nádech je slyšet. Když mi přítel pohladí vlasy, zavřu oči. Na okamžik. A v tom okamžiku cítím, jak se Martin nepatrně posune blíž.
Nikdo nic neříká. Slova by byla slabá. Tohle je o tělech, o reakcích, o tom, co se děje, když se pravidla rozpadnou a zůstane jen pravda v kůži.
Přítel mě políbí. Znám ten polibek. Je v něm zvyk i něha. A pod tím vším zmatek. Odpovím mu, ale jinak než dřív. Otevřeněji. Hladověji. Možná proto, že vím, že nás někdo sleduje. Že někdo další cítí to samé napětí.
Cítím Martinovu ruku na své paži. Nezasahuje. Jen tam je. Jistá. Přítomná. Ten kontrast mě rozruší víc než samotný polibek.
Svlékání nezačne náhle. Je to sled drobných gest. Rozepnutý knoflík. Svléknutá bunda. Tričko odložené stranou. Všechno se děje pomalu, téměř obřadně. Každý z nás si je vědom ostatních dvou. Pohledy kloužou po kůži, zastavují se, vracejí.
Když se přesuneme do ložnice, postel nás přivítá tichým vrznutím. Je menší, než by byla pohodlná pro tři. To napětí jen zesílí. Ležím uprostřed. Cítím teplo z obou stran. Dva dechy. Dvě různé energie.
Doteky se množí. Nejspíš bych nedokázala říct, čí ruka je která. Nezáleží na tom. Záleží na tom, že jsem obklopená. Že nejsem sama. Že výčitky se sice ozývají, ale jsou přehlušené touhou, která je silnější než stud.
Polibky se střídají. Krátké. Delší. Horký dech mi klouže po krku, po rameni. Zavírám oči a nechávám se vést tím, co cítím. Těla se k sobě přibližují, hledají místo, hledají rovnováhu. Postel vrže. Dřevo stěn tiše pracuje.
Nejde o techniku. Nejde o výkon. Jde o to být viděná, chtěná, držená z obou stran. Jde o to, že jsem si vybrala chaos místo jistoty. A že se v něm cítím až děsivě živá.
V jednu chvíli se zastavíme. Ležíme vedle sebe. Dotýkáme se. Dýcháme. V tom tichu je všechno. Minulost, přítomnost, budoucnost, která se právě přepisuje. Vím, že tohle změní víc než jeden vztah. Vím to. A přesto zůstávám.
Co bude ráno, netuším. Jak se na sebe podíváme za světla, taky ne. Vím jen, že tahle noc má spád, který už nejde zastavit. A že jsem ho chtěla. Celou dobu.
