Článek
Noční směna se mi zakousla do těla dřív, než jsem si to stihla přiznat. Šla jsem chodbou s pocitem, že každý krok je hlasitější, než by měl být. Světla byla studená a přesto mi bylo horko. Únava se mísila s napětím, které jsem si odmítala pojmenovat, ale tělo ho znalo moc dobře.
Martin stál opřený o zeď a díval se na mě způsobem, který neuhýbá. Když jsme se míjeli, otřeli jsme se o sebe tak samozřejmě, jako by to bylo nutné. Nebyla to náhoda. Nebyla to ani chyba. Štěpánka zvedla oči od papírů a nic neřekla. Jen se pousmála. Ten pohled bolel víc než jakákoliv poznámka. Věděla. A já to věděla taky.
Do skladu jsem šla pomalu, skoro úmyslně. Kovové regály dýchaly chladem, kabely visely v tichu a infuzní stojany se leskly v přítmí. V rohu stálo staré vyšetřovací lůžko, opotřebované, pamatující víc nocí, než by bylo zdrávo si představovat. Položila jsem ruku na studený kov a nadechla se. Ten chlad mě na okamžik vrátil k sobě.
Sklad infuzí
Dveře se zavřely. Nelekla jsem se. Poznala jsem jeho krok dřív, než jsem ho uslyšela. Martin byl blízko. Nelepila se na mě panika, ale jeho přítomnost měla váhu. Zabíral prostor tím, že stál klidně. Dotkl se mě dlaní na lokti, pevně a jistě, jako by si mě ověřoval. Opřela jsem se o regál a chlad mi přejel po zádech. Jeho teplo ho okamžitě nahradilo.
Řekl moje jméno pomalu. To stačilo. Dech se mi zkrátil a hlava se snažila dohnat tělo, které už bylo o krok napřed. Polibek přišel bez spěchu. Nebyl hladový, ale byl neodvratný. Otázka i odpověď v jednom. Ruce mi samy našly jeho ramena a krk. Horký dech se mísil s mým a svět se začal zužovat.
Rozepínal mi plášť klidně, bez teatrálnosti. Látka klouzala po kůži, chlad vzduchu byl vzápětí přehlušen dotekem. Výčitky se ozvaly, samozřejmě že ano, ale byly slabší než pocit, že jsem viděná a chtěná přesně taková, jaká jsem. Svlékání bylo tiché a praktické, žádné spěchání, jen krátké pohledy, které říkaly víc než slova.
Opřela jsem se o lůžko a kov tiše zapraskal. Ten zvuk mě uzemnil. Jeho blízkost byla jistá a neuhýbala. Polibky se prohlubovaly a doteky nabíraly váhu. Nebyla v tom hrubost ani snaha ohromit. Jen naléhavost, která vzniká z vědomí, že čas je omezený a že tohle rozhodnutí už nepůjde vzít zpátky.
Dech se mi zrychlil a tělo reagovalo samo. Slast se nehromadila náhle, ale pomalu, vytrvale, jako tlak, který se nedá ignorovat. Nešlo o jeden okamžik. Šlo o cestu. O to, že se nechávám. O to, že mě bere vážně. Zvuky nemocnice zůstaly za dveřmi a svět se smrskl na teplo dlaní, rytmus dechu a přítomnost druhého těla.
Když přišla chvíle, kdy už nebylo kam ustoupit, zpomalil. Nechal mě cítit všechno. Každý záchvěv, každý nádech. Na okamžik jsem se rozpadla a zase složila, jinak než předtím. Klidnější. Plnější. Živá.
Zůstali jsme vedle sebe bez slov. Dýchali jsme. Dotýkali se rameny. Ticho po všem bylo jiné než ticho předtím. Těžší. Pravdivější. Oblékali jsme se pomalu, vraceli se do rolí, které na nás čekaly za dveřmi.
Když jsme vyšli ven, chodba byla stejná jako předtím. Světla, lesk podlahy, vzdálené pípání přístrojů. Štěpánka zvedla hlavu a podívala se na nás. Nic neřekla. Jen se lehce pousmála.
Zbytek noci utekl zvláštně rychle. Každý pohled mezi mnou a Martinem už nebyl napětím, ale tichou dohodou. K ránu se světlo změnilo, bylo chladné a nemilosrdné. Realita se vracela.
Stála jsem na sesterně a cítila v těle doznívání noci. Touhu. Klid. Výčitky, které se pomalu vracely, ale už mě nedržely pod krkem. Věděla jsem jedno: až přijde další noc, nebudu se ptát, jestli můžu. Budu se ptát, jestli chci. A tu odpověď už znám…
Ráno mě zastihlo unavenou, ale podivně bdělou. Jako bych celou noc nespala a přesto byla plná energie, která neměla kam jít. V šatně jsem si sundala plášť a zadívala se na sebe do zrcadla. Vlasy rozcuchané, oči tmavší než obvykle. Nevypadala jsem provinile. Spíš rozhodnutě. To mě zaskočilo víc než výčitky…
Nemocniční chodba
Domů jsem šla pěšky, i když bych si mohla vzít Bolt. Potřebovala jsem pohyb. Studený vzduch mi štípal do tváří a pomáhal mi třídit myšlenky, ale moc to nešlo. V hlavě se mi pořád vracely útržky noci, doteky, krátké pohledy, ten zvláštní klid po všem. Nebylo to o vině ani o lásce. Bylo to o těle, které se po dlouhé době nadechlo.
Doma bylo ticho. Takové to známé, těžké ticho, které se za roky usadí mezi zdmi a už se ho nezbavíš. Odhodila jsem boty, sedla si na okraj postele a chvíli jen seděla. Věděla jsem, že bych měla něco cítit. Lítost. Strach. Touhu všechno vrátit zpátky. Místo toho jsem cítila jen únavu a pod ní tenkou, ale vytrvalou linku očekávání.
Další noční směna přišla rychle. Příliš rychle na to, abych si mohla namluvit, že to byla jednorázová věc. Už při převlékání jsem cítila známé napětí. Ne nervozitu. Spíš připravenost. Štěpánka na mě mrkla, když jsme se míjely na chodbě. „Tak co, přežila jsi?“ zeptala se lehce. Přikývla jsem. Neptala se dál. Nemusela.
Martin přišel později. Když se naše pohledy setkaly, bylo v nich něco nového. Ne rozpaky. Ne stud. Spíš vědomí. Jako by mezi námi vznikla tichá dohoda, že se nebudeme tvářit, že se nic nestalo. Nepřiblížil se hned. Držel si odstup. To bylo možná ještě horší.
Práce nás zaměstnala. Bylo víc pacientů, víc hluku, víc pohybu. Přesto jsem cítila každý jeho průchod kolem sebe. Každý krátký dotek, který šel vysvětlit pracovně, ale nesl v sobě paměť. Když mi podával dokumenty a naše prsty se znovu setkaly, ucítila jsem to bodnutí v břiše. Ne silné. Přesné.
Do skladu jsme nešli. Ani jeden z nás. Bylo to nevyřčené rozhodnutí. Místo toho jsme si vystačili s pohledy, s tím, jak jsme se míjeli na chodbě o něco blíž, než bylo nutné. To napětí bylo jiné než minule. Klidnější. Zralejší. A možná nebezpečnější.
Kolem třetí ráno jsem stála u okna na konci chodby a dívala se do tmy. Martin se objevil vedle mě. Nestál těsně. Jen tak, abych o něm věděla. „Měli bychom si promluvit,“ řekl tiše. Přikývla jsem. Ne teď. Oba jsme to věděli.
Když se blížil konec směny, byla jsem unavená, ale soustředěná. Věděla jsem, že tahle noc nic neuzavřela. Spíš otevřela něco, co jsem dlouho držela zavřené. Martin si oblékal bundu a zastavil se u dveří. Podíval se na mě, jako by chtěl něco říct. Neřekl nic. Jen se lehce usmál.
Zůstala jsem stát na sesterně a poslouchala, jak se nemocnice probouzí do dne. Věděla jsem, že tohle není konec. Možná ani začátek. Spíš bod, ze kterého se už nedá couvnout bez toho, abych něco neztratila. A poprvé po dlouhé době jsem si nebyla jistá, jestli se toho ztrácení vlastně bojím…
Vím, že to, co jsem udělala, má jméno, které pálí. Byla jsem nevěrná. Ta myšlenka se mi vrací mezi nádechy, když už není tma, za kterou bych se schovala. A přesto, pod výčitkami, je klidná jistota, kterou neumím popřít. Nechci se vracet zpátky. Chci jít dál, i s vinou na zádech. Protože to, co se stalo, nebyla chyba z omylu, ale volba. A já v ní chci pokračovat…
