Článek
Ráno v Jeseníkách mělo tu zvláštní, čistou vůni, která dokáže člověka probudit víc než káva. Oddíl Tuláků, děti ve věku od osmi do dvanácti let, stál na kraji lesa, batohy připravené, oči plné očekávání. Přeměřil jsem si je pohledem, zatímco Lenka kontrolovala vybavení a Drobek už tradičně lovil něco po kapsách.
„Dneska to nebude jen výlet,“ řekl jsem a nechal chvíli ticho. „Dneska je to vandr. A na vandru se body a chyby neodpouští.“ To zabralo.
„Kolik je maximum?“ ozvalo se hned. „Kolik si zasloužíš,“ odpověděl jsem. „Body do měsíční tabulky se dneska rozdávají za všechno. Za odvahu, za pomoc, za hlavu i za srdce.“
Vyrazili jsme podél naučné stezky Bílá Opava a les nás přijal tak tiše, jako by o nás už dávno věděl. Jen voda mezi kameny zpívala svou vlastní píseň a s každým krokem byla silnější.
První úkol přišel nenápadně. Na zemi, v měkké vlhké hlíně, byly stopy „Stopaři dopředu,“ řekl jsem. Dva kluci si klekli. „To je pes.“ „Není,“ ozvala se Terka. „Má to jiný tvar, je to užší.“ Drobek se pousmál. „Tak co to je?“
Chvíle ticha. Pak odpověď. „Liška.“ „Správně,“ přikývl jsem. „Dva body pro Terky tým.“ Oči se rozzářily. Najednou nešli jen lesem. Četli ho.
U prvního mostku se voda pod námi zpěnila, dřevo bylo vlhké a lehce klouzalo. Zvedl jsem ruku. „Uzlaři, připravit.“
Bílá Opava
„Uzel na čas?“ zaznělo nadšeně. „Lodní smyčka. Každý za sebe.“ Lana se objevila ven z batohů. Prsty pracovaly, některé jistě, jiné nejistě. Lenka obcházela děti a tiše radila. Drobek měřil čas.
„Hotovo!“ vykřikla jedna z holek. „Tři body,“ kývl jsem. Kdo uzel nezvládl napoprvé, dostal druhou šanci. A když se povedl, radost byla o to větší.
Stezka se zvedala a s ní i napětí. Kameny byly mokré, boty občas podklouzly a voda sílila. Pak se před námi objevil první žebřík, přimknutý ke skále, vedle něj se valil proud.
Na okamžik bylo ticho. „To jako vážně polezeme tam?“ zeptala se tiše malá Terka. Přikývl jsem. „Jasně, pomalu, ruce pevně na příčkách, jeden po druhém, a nahoře na tebe čeká výhled, který za to stojí.“
Terka se nadechla, chytila příčku a vykročila. „Jdu,“ řekla spíš sama sobě než ostatním. „Máš na to,“ povzbudila ji Lenka. Když se vyšplhala nahoru, otočila se a zavolala dolů. „Je to tu dobrý, fakt!“
A tím bylo rozhodnuto. Najednou chtěli všichni. Strach ustoupil zvědavosti, nejistota se změnila v odhodlání. Jeden po druhém překonávali žebřík, krok za krokem.
„Tohle je za tři body,“ řekl jsem, když poslední slezl dolů na pevnou zem. „Já bych dal čtyři,“ utrousil Drobek. „Tak si jeden přidej,“ usmál jsem se.
Kousek dál jsem zastavil skupinu. „Spojaři.“ „Morseovka?“ zaznělo hned. Přikývl jsem. „Zpráva je jednoduchá.“ Podal jsem jim lístek s tečkami a čárkami. „Najdi pramen.“
Děti se seskupily, někdo si zapisoval, jiný už luštil. „P R A M E N,“ přečetl kluk nahlas. „Tak ho najdi,“ řekla Lenka.
A oni opravdu našli. Malý pramínek, který tiše vytékal ze svahu, čistý a studený. „To je ono?“ zeptala se Terka. „To je ono,“ přikývl jsem. „A za tohle jsou body navíc.“ Děti si opláchly ruce, některé se napily, jiné jen seděly a poslouchaly vodu.
Cesta pokračovala jako skutečná výprava. Role se střídaly, někdo vedl, někdo hlídal zadní voj, někdo sbíral stopy. Smích se mísil se soustředěním a les kolem nás byl najednou plný příběhů.
Když jsme dorazili do Karlovy Studánky, přišel klid. Dřevěné domy, upravené cesty a hlavně prameny, které tu vyvěrají a dávají místu zvláštní sílu.
Karlova Studánka
„Tak co, kolik mám bodů?“ zeptal se jeden z kluků. Drobek vytáhl blok. „To se ještě počítá.“ „A co je nejvíc?“ ozvala se Terka. Podíval jsem se na ně. „Nejvíc je, že jste to zvládli.“
Chvíli bylo ticho. Pak se někdo ozval. „Já bych šel znovu.“ „I ten žebřík?“ zkusila Lenka. „I ten.“
Když jsme se vraceli zpět, nebyly to jen děti na výletě. Byli to Tuláci, zalesáci, kteří prošli vodou, lesem i sami sebou. Nasbírali body do tabulky, ale hlavně něco, co se zapisuje jinam. Do paměti.
A já věděl, že tenhle vandr v nich zůstane. Ne kvůli bodům, ale kvůli tomu pocitu, kdy stojíš na mokrém mostku nad hučící vodou, ruce trochu nejisté, ale krok jistý. A jdeš dál…
