Článek
Byla tichá noc 7. září 1983. Nad poli jižní Moravy se zvedal lehký vítr a krajina kolem pomalu usínala. Jen na jednom místě panovalo napětí a soustředění.
Na okraji pole nedaleko obce Božice na Znojemsku stáli čtyři lidé. Vedle nich ležel velký svinutý vak z nylonové látky. Na první pohled připomínal stan nebo obrovskou plachtu. Ve skutečnosti to byl horkovzdušný balón domácí konstrukce, vznikající po večerech a v naprostém utajení.
Muž, který u něj stál, se jmenoval Róbert Hutyra. Za několik minut měl udělat něco, co se zdálo téměř nemožné. Sportovec, který chtěl víc než jen závodit
Róbert Hutyra se narodil roku 1944. Od mládí byl výborným sportovcem a prosadil se především v cyklistice. Patřil mezi nejlepší závodníky své generace.
Během své kariéry získal pět titulů mistra Slovenska, dvě vítězství na mistrovství Československa. Reprezentoval Československo a cyklistika byla jeho životem.
Jenže ani sportovní úspěchy neměnily jednu věc. Svoboda cestování neexistovala. Hranice země byly přísně střežené. Každý pokus o útěk mohl skončit vězením, v některých případech i smrtí.
Myšlenka odejít z komunistického Československa proto v Hutyrově hlavě zrála dlouho. Nebylo to impulzivní rozhodnutí. Byl to plán člověka, který věděl, že pokud chce změnit svůj život, musí riskovat.
Nápad, který zněl jako bláznovství
Přechod hranice byl téměř nemožný. Podél železné opony stály zátarasy z ostnatých drátů, signální zařízení, hlídky Pohraniční stráže i služební psi. Mnoho lidí, kteří se pokusili přejít hranici pěšky, bylo zadrženo a někteří i zastřeleni.
Hutyra proto začal uvažovat jinak. Co když by hranici nepřekročil, ale přeletěl? Myšlenka horkovzdušného balónu zněla jako fantazie. Jenže postupně se proměnila ve skutečný plán.
Po večerech začal shánět materiál, nylonovou látku, lana, kovové části a plynové lahve. Všechno muselo probíhat nenápadně. Stačilo by málo, zvědavý soused nebo otázky známých a celý plán by skončil u Státní bezpečnosti.
Přelet
Měsíce práce ale přinesly výsledek. Vznikl velký balón domácí konstrukce. Koš měl rozměry přibližně jeden metr krát jeden metr a byl zpevněn ocelovým plechem. Nebylo to jen kvůli pevnosti. Plech měl posádku chránit i před případnou střelbou pohraničníků.
Jako zdroj plamene sloužily čtyři propan-butanové lahve, které zahřívaly vzduch v balónu. Byl to jednoduchý stroj. A přesto mohl změnit jejich život.
Noc rozhodnutí
Večer 7. září 1983, krátce po desáté hodině, přijela rodina na pole nedaleko Božic. Nebyl to výlet. Byl to okamžik, kdy se mělo rozhodnout o jejich budoucnosti.
Do koše nastoupili čtyři lidé, Róbert Hutyra, jeho manželka, dcera, (14 let) syn (11 let).
Vedle zavazadel leželo ještě něco neobvyklého. Hutyrovo závodní kolo. Symbol života, který za sebou nechával.
Když zapálil hořák, plamen začal zahřívat vzduch v obrovském nylonovém vaku. Látka se pomalu zvedala z trávy a balón nabýval tvar. Pak přišel okamžik, kdy už nebylo cesty zpět. Balón se odlepil od země.
Napjatý let
Pod nimi se pomalu ztrácela krajina jižní Moravy. Pole, cesty a vesnice se měnily v tmavé skvrny. Balón stoupal do tmy.
Jenže let nebyl bez komplikací. V jednu chvíli balón začal ztrácet výšku a klesl zpět na československé území. Hutyra musel rychle vyměnit plynovou láhev a znovu zapálit hořák. Balón se znovu zvedl.
Mezitím si neobvyklého světla na obloze všimla i Pohraniční stráž. Hlídky vypálily světlice, které osvětlily noční oblohu. Pohraničníci ale váhali. Pravděpodobně proto, že si nebyli jistí, zda se balón ještě nachází nad československým územím. A právě tato nejistota rozhodla. Výstřely nepřišly.
Přistání
Po necelé hodině letu začal balón pomalu klesat. Pod nimi se objevily vinohrady rakouské krajiny poblíž městečka Falkenstein. Koš se dotkl země. Byli na svobodě. Bez střelby, bez pronásledování. Jen tichý let nad noční krajinou, který změnil jejich život.
Příběh, který zůstal
Rodina Hutyrových později odešla do Spojených států, kde začala nový život.
Příběh Róberta Hutyry dnes patří mezi nejneobvyklejší útěky z komunistického Československa. Ne proto, že by byl plný přestřelek nebo dramatických honiček. Ale proto, že ukazuje, jak daleko je člověk ochoten zajít, když touží po svobodě.
Někdy totiž stačí jediný nápad. Podívat se na hranici ne jako na zeď, ale jako na něco, co lze přeletět.
