Šepot pod Vltavou, pověst o tajné chodbě zámku Nelahozeves

Když se člověk zadívá na krajinu kolem Nelahozevsi, snadno pochopí, proč se tu příběhy nikdy neusadily jen na povrchu. Řeka se zde vine pomalu, někdy až váhavě, jako by si pamatovala víc, než je ochotna vyprávět. Vltava tu není jen vodou, ale hranicí mezi světy, mezi levým a pravým břehem, mezi tím, co je vidět, a tím, co se skrývá pod zemí. Na jednom z těch břehů stojí zámek, renesanční, klidný a zdánlivě přehledný, s fasádami obrácenými ke krajině. Pod ním jsou sklepy, chodby a dutiny, které vznikaly postupně, s každou stavební úpravou, s každou generací, která zámek obývala a přetvářela. To je ověřitelný fakt. Každé větší šlechtické sídlo své doby mělo podzemí, technické zázemí, sklady, prostory pro víno, potraviny a obsluhu. Už tady se ale rodí prostor pro představivost, protože podzemí je ze své podstaty místem, kam se nedívá každý den.

A právě v těchto sklepech, mezi zdmi, kde se drží chlad i v nejparnějším létě, začíná vyprávění, které se v okolí předává po generace. Není to příběh z archivů, ale z paměti. Lidé si ho nečetli, oni ho slyšeli, od rodičů, prarodičů, sousedů. A tak se proměňoval, ale jádro zůstávalo stejné.

Říká se, že ze zámku vedla tajná chodba. Ne obyčejná sklepní chodba, jakých je v podobných stavbách mnoho, ale chodba, která mířila dál, mimo areál, pryč z očí pánů i stráží. Jedna její větev měla směřovat k místu zvanému Tatiny, někde mezi dnešní Lobčí a Nelahozevsí, do krajiny, kde se dalo zmizet mezi poli, křovinami a terénními vlnami. Tam se prý dalo vyjít z podzemí, aniž by si toho někdo všiml. A právě tuto cestu měl používat zloděj, kterému se v pověsti zachovalo jméno Beneš.

O Benešovi se nikdy neříkalo, že by byl velkým loupežníkem. Nebyl to hrdina ani zbojník z písní. Spíš tichý, nenápadný muž, který věděl, kudy chodit. Jak se k těmto znalostem dostal, to už pověst vypráví různě. Jedni tvrdili, že kdysi pracoval na zámku, pomáhal při opravách, nosil materiál, zametal sklepy a poslouchal rozhovory, kterým se neměl dostat na doslech. Jiní říkali, že měl v zámku příbuzné mezi služebnictvem. Nic z toho nelze ověřit, a tak to zůstává v rovině vyprávění. Jisté je jen to, že se jeho jméno dochovalo a že se s ním pojí zvláštní jistota,Beneš znal cestu.

Chodil prý v noci. Ne přes brány, ne po mostech. Sestoupil do sklepení, otevřel skrytý vstup a zmizel v chodbě, která vedla pod zemí pryč. Když se ráno zjistilo, že zmizely drobnosti, stříbrné příbory, víno, někdy jídlo nebo peníze, nikdo netušil, kudy se zloděj dostal dovnitř. Stráže byly na svých místech, zámky neporušené. A pak se začalo šeptat o podzemí. O chodbě, která tam možná byla dávno předtím, než ji Beneš začal používat.

Vedle této „kratší“ verze pověsti existuje i druhá, mnohem temnější. Ta mluví o chodbě, která nevedla jen na Tatiny, ale pod samotnou řekou, až do Veltrus. V téhle podobě už nejde o zloděje a drobné krádeže, ale o velké tajemství šlechty. Chodba měla spojovat dvě sídla, umožnit bezpečný přesun osob či cenností v době neklidu. Stavba takového díla by byla mimořádně náročná, a právě proto se v pověsti objevuje motiv, který se zná i z jiných koutů Evropy, dělníci, kteří chodbu stavěli, prý zaplatili životem. Měli být zazděni, aby nikdo nikdy nemohl prozradit, kudy přesně podzemní cesta vede.

Z historického hlediska nelze tuto verzi potvrdit. Neexistují plány, záznamy ani archeologické nálezy, které by průchozí tunel pod Vltavou doložily. Přesto se tento motiv drží. Možná proto, že kraj zažil mnoho válek a neklidných období. Tudy táhla vojska, tady se ukrývaly zásoby, tady se lidé báli o majetek i o život. V takových dobách vznikají příběhy o skrýších a tajných cestách přirozeně, protože dávají smysl lidské zkušenosti, i když ne vždy odpovídají skutečnosti.

Do vyprávění se postupně přidala i válka dvacátého století. Pamětníci si vzpomínali, že se za okupace mluvilo o pohybu v podzemí, o nočních zvucích, o hlasech, které se nesly sklepy. Nic z toho nelze archivně doložit, ale patří to k tomu, jak si krajina „přepisuje“ staré pověsti podle nových zážitků. Starý příběh o chodbě dostal válečný odstín, protože válka sama o sobě vrací lidem představu, že je nutné něco skrývat a pohybovat se nepozorovaně.

Dnes jsou sklepy zámku zajištěné, prozkoumané a spravované odborně. Žádná tajná chodba se neotevírá, žádný tunel pod řekou se neprochází. A přesto pověst žije dál. Ne proto, že by někdo věřil na zazděné dělníky nebo na zloděje, který se každou noc vrací, ale proto, že takové příběhy patří ke krajině stejně jako řeka a pole. Jsou způsobem, jak si lidé vysvětlovali svět, když do něj neviděli celý.

Když se dnes večer projdeš podél Vltavy a uslyšíš vodu, která naráží na břehy, možná pochopíš, proč se kdysi říkalo, že pod zemí je slyšet šepot. Není to hlas chodby ani hlas dávno mrtvých, ale ozvěna paměti místa. A ta, na rozdíl od kamene, nikdy úplně nezmizí.

A tak, i když dnes žádná tajná chodba oficiálně neexistuje a žádný plán, archiv ani archeologický průzkum její existenci nepotvrdil, příběh se z krajiny nevytratil. Nezůstal zapsaný v kameni, ale v paměti lidí, kteří tu po generace žili, pracovali a naslouchali stejnému šumění řeky. Zámek stojí dál nad Vltavou, pevný a přehledný, sklepy jsou zamčené a chodby zmapované. A přesto se v nich drží zvláštní ticho, jiné než v obyčejných místnostech. Ticho, které jako by patřilo něčemu, co se nehodí vyslovit nahlas.

Pověst o chodbě, o Benešovi i o cestě pod řekou možná nikdy nebyla pravdivá v technickém smyslu. Ale byla pravdivá lidsky. Vznikla z nejistoty, z válek, z potřeby věřit, že existuje únik, skrýš nebo tajná cesta ven, když se svět nahoře stane nebezpečným. Každá generace k ní přidala vlastní zkušenost, strach, válku, šeptání o zazděných zdech, hlasy v podzemí. A tím ji udržovala při životě, i když se skutečná podoba místa dávno změnila.

Možná právě proto má tenhle příběh sílu dodnes. Ne proto, že by někdo čekal, že se chodba znovu otevře, ale proto, že připomíná, jak hluboko sahá paměť krajiny. Některé cesty totiž nevedou pod zemí, ale časem. A když dnes člověk stojí u řeky, dívá se na zámek a poslouchá vodu, může mít pocit, že pod ním něco tiše proudí dál. Ne chodba z kamene, ale starý příběh, který odmítá zmizet.

Pověsti , Chodba, Veltrusy , Nelahozeves , Stránka zámku Nelahozeves,

KUBÍN Petr, Tajné chodby českých hradů a zámků – mýtus a realita. Praha: Academia, 2012.

Benešová, Marie. Lidové vyprávění středních Čech Etnologický ústav AV ČR, Praha 1995, sbírka regionálních pověstí.

Hendl, Jan. Paměť místa a historické krajiny Karolinum, Praha 2011

Místní obyvatelé - paměti