Článek
Do Stromovky přicházely pomalu, jako by už samotná cesta měla být součástí zážitku. Zimní vzduch byl ostrý, stromy tiché a cesty pokryté jemným štěrkem křupaly pod botami. Eliška kráčela o krok napřed, ruce zastrčené v kapsách, ale oči neklidné, zvědavé. Maminka Lenka se na ni občas usmála, ten výraz znala. Znamenal jediné, dnes se bude dít něco velkého.
„Mami, a opravdu to bude jako ve vesmíru?“ zeptala se Eliška a zpomalila.„Prý ještě lepší,“ odpověděla Lenka. „Ve vesmíru by ti byla zima a nemohla bys dýchat.“ Eliška se zamyslela. „Tak jo. Lepší vesmír beru.“
Planetárium
Budova planetária se mezi stromy objevila náhle. Kulatá, klidná, trochu tajemná. Nepůsobila okázale, spíš důstojně. Jako místo, které si na nic nehraje, protože ví, že uvnitř ukrývá něco výjimečného.
Ticho před hvězdami
Uvnitř bylo teplo a zvláštní druh šumu, tlumené hlasy, kroky, vzdálené cvaknutí dveří. Eliška se rozhlížela s otevřenou pusou, zatímco Lenka vyzvedla vstupenky.
„Podívej na ten strop,“ zašeptala Eliška. Kopule nad nimi byla zatím tmavá, nenápadná, ale už teď budila respekt. Sedadla se zvedala v kruzích jako v nějakém tichém amfiteátru. Lidé usedali, svlékali bundy, šeptali. Vzduch byl naplněn očekáváním.
Usadily se. „Až to začne, nesmíš se leknout,“ usmála se Lenka. „Já se nikdy neleknu,“ prohlásila Eliška odvážně.
Vtom světla pohasla. „Mami.“ „Ano?“ „Možná se leknu.“
Když se rozsvítí vesmír
Nejprve přišla tma. Ne obyčejná, ale hluboká, skutečná. Tma, která pohltila prostor, zvuky i myšlenky. A pak, téměř neznatelně, první hvězda.
Eliška zalapala po dechu. „Mami…“
Další hvězdy se přidávaly. Desítky. Stovky. Najednou byla nad nimi obloha, jakou ve městě člověk nikdy nevidí. Dokonalá, ostrá, nekonečná. LED kopule zářila tak čistě, že zmizely stěny i strop. Zůstalo jen ticho a vesmír.
Planetárium
„To není možné,“ vydechla Eliška. Lenka neodpověděla. Jen se dívala.
Mléčná dráha se rozlila nad jejich hlavami jako stříbrný prach. Souhvězdí se pomalu skládala do známých tvarů. Obraz byl tak jasný, tak živý, že měl člověk pocit, že stačí natáhnout ruku.
„Já tam skoro vidím hloubku,“ zašeptala Eliška. „Protože ji opravdu vidíš,“ řekla tiše Lenka.
Planety se objevily plynule, majestátně. Saturn se svými prstenci, Jupiter s jemnými pásy, Mars jako malý načervenalý bod. Každý detail byl ostrý, kontrastní, téměř hmatatelný.
„Tohle je lepší než televize.“ „Tohle je jiný svět.“
Dialogy mezi hvězdami
„Mami, myslíš, že někde opravdu někdo je?“ „Ve vesmíru?“ „No… někdo, kdo se teď dívá na naši hvězdu.“ Lenka se usmála, aniž odtrhla oči od kopule.
„V tak obrovském prostoru by bylo zvláštní, kdyby nebyl.“ „A myslíš, že mají taky planetárium?“ „Možná. A možná si tam promítají nás.“
Eliška se potichu zasmála, ale pak zvážněla. „To je zvláštní pocit.“ „Jaký?“ „Že jsme tak malí… ale že to vůbec nevadí.“
Krása, která umlčuje
Projekce pokračovala. Let galaxií, mlhoviny v barvách, které působily téměř neskutečně. Čas přestal mít význam. Nikdo v sále nemluvil. Nebylo proč.
Eliška seděla bez hnutí. „Mami…“ „Hm?“ „Já mám pocit, že kdyby teď všechno zmizelo, tak bych byla v pořádku.“ Lenka se na ni podívala.
„Protože je to tak krásné?“ Eliška jen přikývla.
A skutečně, krása toho okamžiku byla zvláštní. Nebyla hlučná ani okázalá. Byla tichá, klidná, hluboká. Připomínala, jak obrovský je svět a jak vzácné je být jeho součástí.
Návrat na Zemi
Když se světla opět rozsvítila, lidé zůstali ještě chvíli sedět. Jako by se nikomu nechtělo zpátky. Kopule byla opět jen stropem. Sedadla zase obyčejnými sedadly.
Eliška se pomalu nadechla. „Tak jo.“ „Tak jo?“ usmála se Lenka. „Tak jo. Teď už věřím na vesmír.“
Vyšly ven. Stromovka byla stejná jako předtím, stromy, cesty, chladný vzduch. A přesto jiná.
Eliška se zastavila a podívala se na oblohu. „Je škoda, že ty hvězdy nejsou vidět takhle.“
Lenka ji vzala kolem ramen. „Ale jsou tam.“ Eliška se usmála. „Já vím.“
A v tom úsměvu bylo něco nového. Nejen radost. Ale i tichý údiv, který si člověk odnese jen z míst, kde se na chvíli dotkne nekonečna…
