Článek
Na Staroměstském náměstí plyne čas jinak. Zatímco davy turistů přicházejí a odcházejí, kamenné zdi Staroměstská radnice zůstávají nehybné, jako by si pamatovaly vše, co se zde odehrálo. A vysoko na věži, kde se zlaté ručičky pohybují po neobvyklém ciferníku, bdí Pražský orloj, hodinový stroj, který není jen měřičem času, ale i nositelem dávné legendy.
Když se přiblíží celá hodina, náměstí zpomalí. Lidé se zastaví, rozhovory umlknou a pohledy se obrátí vzhůru. Kostlivec zatahá za provaz, okénka se otevřou a apoštolové tiše projdou svou věčnou cestou. Je to krátké představení, sotva několik desítek vteřin. Přesto v sobě nese cosi tajuplného, téměř znepokojivého. Jako by se v pohybu figurek skrývala ozvěna příběhu, který se v Praze vypráví po generace.
Podle staré pověsti byl autorem orloje mistr, kterému se říká Mistr Hanuš. Muž mimořádného nadání, jehož umění přesahovalo běžné řemeslo. Dlouhé roky měl pracovat v tichu dílny, obklopen ozubenými koly, pružinami a tajemnými nákresy. Věnoval prý stroji vše, čas, zdraví i kus vlastního života. A když byl orloj konečně dokončen, Praha získala něco, co nemělo obdoby.
Mistr Hanuš
Hodinový stroj ukazoval nejen hodiny, ale i pohyb Slunce a Měsíce, střídání dne a noci, běh měsíců i starobylý řád vesmíru. Lidé stáli v úžasu. Taková dokonalost budila obdiv, ale také neklid. Radní si začali šeptem klást otázku, zda by stejný zázrak nemohl vzniknout i jinde. A s obavou přišla i myšlenka, temná a krutá.
Jedné noci, když město spalo, byl mistr přepaden. Pověst praví, že na příkaz mocných přišel o zrak, aby už nikdy nemohl vytvořit nic podobného. Pro člověka, jehož svět byl tvořen jemnými detaily a přesností, to byl rozsudek horší než smrt. Hanuš prý zůstal zlomený, ponořený do ticha, zatímco orloj na věži dál odměřoval čas bez svého tvůrce.
Uběhly týdny. Možná měsíce. A pak si mistr vyžádal poslední přání, ještě jednou se dotknout svého díla. Radní, přesvědčeni o jeho bezmoci, souhlasili. Dovedli ho po schodech do útrob věže, kde v přítmí dýchal složitý mechanismus. Hanuš se prý prsty opatrně dotýkal kovových součástí, naslouchal tichému chodu stroje, jako by mluvil se starým přítelem.
A náhle, v jediném okamžiku, zasáhl. Ozubená kola zaskřípala. Pohyb ustal. Orloj se zastavil.
Prahou se roznesla panika. Nikdo nedokázal složitý stroj oživit. Hodiny, které měly být symbolem slávy, se proměnily v němého svědka křivdy. Legenda vypráví, že mechanismus dlouho odolával každému pokusu o opravu, jako by v sobě nesl poslední vůli svého mistra. Teprve po letech se podařilo vrátit orloji život, ale pověst tvrdí, že nikdy zcela nezmizel stín onoho činu.
A tak stojí orloj dodnes. Ve dne obklopený hlukem, v noci ponořený do ticha. Turisté obdivují jeho krásu, fotografují barevný ciferník i pohybující se postavy. Jen málokdo si ale uvědomí, že s každým tiknutím se připomíná příběh o lidské závisti, pýše a touze po nesmrtelnosti. Není důležité, zda se legenda skutečně stala. V Praze má totiž pravdu i to, co je jen vyprávěním.
Když se náměstí večer vyprázdní a kroky utichnou, stačí se na chvíli zastavit. V pohledu na starobylou věž je cosi zvláštního. Jako by se čas na okamžik zadrhl. A v tichém chodu hodin je možná stále možné zaslechnout ozvěnu rukou, které je kdysi stvořily a zastavily.
---
Nejstarší část Pražského orloje vznikla roku 1410 a je historicky doloženo, že mechanismus sestrojil hodinář Mikuláš z Kadaně, zatímco astronomickou koncepci a výpočty navrhl Jan Šindel.
Mistr Hanuš (Jan Růže), spojovaný s nejznámější pověstí, byl skutečnou historickou osobou, avšak nebyl tvůrcem původního orloje, podle badatelů se na konci 15. století podílel spíše na opravách a úpravách. Motiv o jeho oslepení patří k pozdějším legendárním vrstvám, které výrazně zpopularizovala až literatura 19. století.
Roku 1552 provedl významnou opravu Jan Táborský z Klokotské Hory, jenž zároveň sepsal cennou technickou zprávu. Orloj navíc není jednorázovým dílem, ale výsledkem dlouhého vývoje a opakovaných zásahů v průběhu staletí, včetně kalendářní desky z 19. století.
Orloj , Mistr Hanuš , Jirásek ,
