Článek
Horní Slavkov býval v 16. století bohatým hornickým městem. Stříbro, cín i železo přinášely slávu i peníze, ale také hříchy, zločiny a lidské vášně. Město mělo své hrdelní právo, tedy právo soudit a popravovat zločince. A protože právo bez šibenice by bylo jako soud bez kladívka, vzniklo i městské popraviště, vysoko nad městem, kde bylo vidět na všechny strany.
Postavili ho kolem roku 1500, na tehdy ještě pustém návrší, které se brzy začalo nazývat Šibeničním vrchem. Byla to kamenná kruhová stavba se třemi mohutnými pilíři, mezi nimiž byly dřevěné trámy pro oprátky. Kat měl místo dostatečně vzdálené od města, aby smrt nezapáchala mezi domy, a přesto dost blízko, aby ji lidé viděli a zapamatovali si ji.
Kat a jeho lidé
Městský kat nebyl vítaným sousedem, ale byl nezbytný. Obyvatelé Slavkova ho prý zdravili jen z povinnosti a obchodníci mu nechtěli prodávat ani chleba. Přesto byl kat postavou respektovanou, znal zákon, měl zručnost a často i morbidní smysl pro humor. Dochované záznamy z městských knih ukazují, že za tři koně, kteří tahali popraviště a nástroje, dostal roku 1751 zaplaceno 10 zlatých a 48 krejcarů. Katovi pomocníci byli placeni zvlášť, prý dostávali tolik, kolik snesli vína po výkonu trestu.
Poslední výkřik z roku 1751
Poslední poprava se odehrála 11. září 1751. Odsouzena byla Marie Alžběta Früchtlová z Radošova. Lidé jí říkali „zlá Alžběta“. Vraždila z lásky – nebo z nenávisti. Zabila svého manžela a také služebnou, která prý znala její tajemství. Pověsti praví, že manžela otrávila bylinkovým odvarem a služebnou umlčela sekerou.
Když ji dovedli na Šibeniční vrch, zvonily všechny slavkovské zvony. Kat prý před popravou váhal, Alžběta ho prosila o milost a nabízela mu peníze i tajný recept na lektvar, který prý uzdravuje a omlazuje. Nepomohlo. Byla popravena mečem, její hlava a ruka byly vystaveny na kůlech jako výstraha. Tělo pak bylo pohřbeno pod šibenicí.
Dodnes se říká, že v noci kolem výročí její smrti obchází vrch žena v bílém s krvavou rukou. Kdo ji prý zahlédne, tomu v domě brzy někdo zemře.
Tajemství kamenných pilířů
Tři kamenné pilíře popraviště stojí dodnes. I když čas jejich výšku zmenšil, stále působí hrozivě. Každý z nich měl svůj význam, podle místní pověsti symbolizují Spravedlnost, Pokání a Smrt. Když mezi nimi fouká vítr, slyší prý citliví lidé tlumené výkřiky a sténání.
Archeologové zde našli úlomky kostí, kusy dřeva a zbytky železných skob, na kterých kdysi visely oprátky. V roce 1936 proběhla oprava objektu, a tehdy místní muži tvrdili, že v kamenech slyší tlukot srdce, jako by popraviště stále žilo svým vlastním životem.
Pověsti, které přetrvaly
Slavkovští vyprávějí, že kat se po poslední popravě zbláznil. V noci ho prý viděli, jak klečí mezi pilíři a sám sobě nasazuje oprátku. Jiná legenda tvrdí, že v podzemí Šibeničního vrchu je ukrytý truhlička s penězi, odměna, kterou kat nikdy nepřevzal. Kdo ji najde, bude prý bohatý, ale zaplatí tím, že uslyší všechny výkřiky odsouzenců znovu.
Někteří turisté, kteří místo navštívili po setmění, tvrdí, že se tam náhle ochladí vzduch a že fotoaparáty odmítají fotit. Jiní přísahají, že slyšeli hlas ženy šeptající z kamene. „Neodsuzuj, abys nebyl odsouzen.“
Dnešní podoba
Dnes je Městské popraviště v Horním Slavkově chráněnou památkou. Cesta k němu vede z centra města po zelené značce. Na vrchu čeká malý kruhový kamenný objekt, v tichu lesa působící téměř posvátně. Z místa je krásný výhled na Slavkovský les, kraj tichých dolin, rašelinišť a mlh.
Kdo vystoupá nahoru, ucítí zvláštní klid, možná až respekt. Ne náhodou sem občas přicházejí lidé zapálit svíčku, ne proto, že by obdivovali katovu práci, ale aby uctili památku všech, kteří tu skončili, vinni či nevinní.
Cesta paměti
Na Šibeniční vrch dnes chodí turisté, fotografové i lidé hledající příběhy minulosti. Každý si odnáší jiný pocit. Někdo jen vzpomínku na krásný výhled, jiný cosi tíživého, co se nedá vysvětlit.
A možná právě v tom spočívá kouzlo Slavkovského popraviště, je to místo, kde se historie nezastavila, jen tiše dýchá pod kameny.
