Článek
Když Slamák dorazil na nádraží v Děčíně, usárnu měl křivě, ale úsměv rovný jako koleje. Grizzly už postával u tabule s jízdními řády a z ešusu mu trčela polní lžíce. Manka přiběhla jako vždy poslední, s čokoládou v ruce a větrem ve vlasech. A Fialka? Ta přišla tiše. Nejdřív si jí nikdo nevšiml, ale když se rozesmála, bylo jasné, že právě ona je tím, co z vandru udělá něco víc než kilometráž.
Z města je vytáhla Pastýřská stěna,první výhled, první zpocený hřbet, první písnička z harmoniky. Odtud po lesních pěšinách, mezi kapradím, přes Maxičky a dál k Sněžníku. Bylo vedro. Borovice stály jako stráže a modřínová vůně se mísila s potem a radostí.
Na vrcholu Děčínského Sněžníku si Grizzly sedl do trávy a zabručel:
„Tady chci umřít. Ale až po guláši.“
Fialka se usmála a Slamák si toho všiml. Poprvé.
Noc v Tiských skalách – ticho, co hřeje
Sestoupili lesem až do Tisé. Tiské stěny je přivítaly chladným stínem. Skály kolem stály jako spící obři a šero mezi nimi bylo jak z pohádky. Mezi dvěma bloky pískovce našli suchý kout. Bez ohně, byli v CHKO, takže jasná věc. Ale zato se slabým světlem čelovky a teplým čajem z vařiče.
„Kdybych ti řekla, že bych tady chtěla zůstat celý léto, věřil bys mi?“
Fialka se opřela o Slamákovo rameno.
„Jo. A přinesl bych ti každé ráno borůvky.“
A bylo ticho. Ne trapné. Ale to, co se stane, když konečně najdeš někoho, kdo mlčí stejně jako ty.
Grizzly chrápal jako divočák a Manka mu přivázala šišku k nosu. Nikdo se nezlobil.
Den druhý – Z pískovce do výšek
Ráno, rosa, ke snídani chleba, co pamatuje včerejšek. Přejezd do Jetřichovic byl krátký, ale jako by přešli práh jiného světa.
Mariánina vyhlídka – červená lavička, co zná víc příběhů než většina lidí. Odtud dál na Vilemíninu stěnu a Rudolfův kámen, kam stoupáš po schodech do nebe.
Vilemínka
Grizzly funěl, ale šel. Manka sbírala lesní jahody.
A Slamák s Fialkou se drželi za ruce. Nenápadně. Tak, jak to dělají lidi, co cítí víc, než říkají.
Pod Rudolfovým kamenem rozbili večerní ležení. Nebylo potřeba slov – jen ešus, čaj, hvězdy. A v tom tichu „Ty jsi moje krajina,“ řekl Slamák.
Fialka se jen pousmála. „A ty jsi moje značka. Sice občas zmizíš… ale vždycky tě najdu.“
Den třetí – Tokáň: oheň, pivo a kamarádi
Ráno zabalili spacáky a šli. Červená značka, Gabrielina stezka, skály tichly, les se otevíral. A pak – Tokáň. Dřevěná hospoda, kouř z komína, terasa plná smíchu.
Manka zakřičela první:
„To snad není možný! Vlčák! Dušane! Stáňo!“
U jednoho stolu seděla stará parta trampů. Vlčák, věčně zarostlý jako jeskynní lišejník. Dušan, s čutorem kolem krku a názorem na všechno. A Stáňa, co uměla poslouchat i mlčet.
Večer se rozezněl zpěv, přibylo piva, příběhů, špeku, čaje a smíchu.
„Jednou jsem přespal v rozhledně u Belvederu a ráno mě vzbudil zájezd důchodců,“ smál se Dušan.
Vlčák tvrdil, že kdysi zahlédl medvěda s batůžkem, a nikdo se mu nesmál. Protože v tomhle lese je možný všechno.
Slamák a Fialka seděli opodál. Pod stromem. Ruku v ruce…
---
Ráno, než odešli, Slamák zapsal do kroniky Tokáně
„Děčín – Sněžník – Tisá – Jetřichovice – Tokáň. 3 dny, 4 srdce, 1 stezka. Nešli jsme pro výkon. Šli jsme, abychom se našli.“
Manka připsala.
„Nejlepší noc pod skalami. A nejlepší čokoláda z rozteklého batohu. Životní rovnováha.“
Grizzly dopsal.
„Kdo zaspí Tiské skály, nemá právo na ešus.“
A Fialka? Jen se usmála. A na prst si uvázala červený provázek. Jako znamení, že se vrátí.
Trasa pro ty, co chtějí jít v jejich šlépějích
---
DEN 1.
Děčín hl.n. → Pastýřská stěna (NS)
Maxičky – Děčínský Sněžník (modrá + žlutá)
Sněžník – Tisá (červená → zelená, část přes hranici)
DEN 2.
Tisá → Jetřichovice
Jetřichovice → Mariánina vyhlídka – Vilemínina stěna – Rudolfův kámen (červená )
DEN 3.
Jetřichovice – Gabrielina stezka – Tokáň
Večer u hospody, možnost přespání v okolí (mimo CHKO ohleduplně)
Zdroje.
Mapy a plánování tras: https://mapy.cz
Národní park České Švýcarsko https://www.npcs.cz
Doprava do Děčína (vlak, bus): https://idos.cz
Líbí se Vám naše příběhy ? Na profilu naleznete další.
