Článek
Byla noc z 9. na 10. listopadu 1938. Německá města spala pod těžkým deštěm, ale z oken se valil dým a ulice se třpytily rozbitým sklem. Nápisy s židovskými jmény padaly do bláta, okna domů se hroutily pod údery kamenů, obušků a bot. Z temných průchodů zněl řev, který se měl stát předzvěstí jedné z nejtemnějších kapitol lidských dějin. V té noci skončily všechny iluze o civilizovaném Německu.
Křišťálová noc. Začalo to v Německu, ale její ozvěna dolehne i k nám. Do pohraničí, do českých ulic, které se už mezitím staly „německými“.
Sudety tehdy voněly strachem. Po Mnichovské dohodě se z českého pohraničí staly území Třetí říše. Čeští sousedé prchali, zatímco zůstávající židovské rodiny doufaly, že jejich domy, obchody, knihy, dětské hračky, že to všechno je ochrání. Nebylo tomu tak.
Záminka z Paříže
Všechno začalo o dva dny dřív, 7. listopadu 1938, v Paříži. Sedmnáctiletý Herschel Grynszpan, syn polsko-německých židovských uprchlíků, vešel na německé velvyslanectví a střelil do diplomata Ernsta vom Ratha. Z mladíkovy zoufalé pomsty za utrpení své rodiny udělala nacistická propaganda příležitost k pomstě.
Joseph Goebbels, ministr propagandy, večer 9. listopadu vystoupil na sjezdu NSDAP v Mnichově. Jeho řeč byla rozkazem. „Německý lid musí odpovědět.“ Krátce po půlnoci vyrazily do ulic oddíly SA a SS. Všude se opakoval stejný scénář, výlohy rozbité, synagogy v plamenech, židovské hřbitovy rozryté, modlitební knihy pošlapané.
Noc ohně a střepů
Ta noc měla mnoho jmen, ale svět si ji zapamatoval jako Křišťálovou. Jméno vzniklo cynicky, podle třpytu střepů z tisíců oken, které pokryly ulice jako ledová krusta. V celém Německu, Rakousku a nově připojených Sudetech bylo během několika hodin vypáleno přes 1 400 synagog a modliteben, vyrabováno asi 7 500 židovských obchodů a zatčeno přes 30 000 mužů, kteří skončili v koncentračních táborech Dachau, Buchenwald a Sachsenhausen.
Oficiálně bylo zabito nejméně 91 lidí, reálný počet obětí byl však mnohem vyšší, mnozí zemřeli po mučení, na následky zranění nebo spáchali sebevraždu.
Ozvěna v českém pohraničí
V té době už Československo neexistovalo v původní podobě. Po Mnichovské dohodě, podepsané o několik týdnů dříve, bylo pohraničí – Sudety připojeno k Třetí říši. A právě tam, na území dnešních Karlových Varů, Liberce, Teplic nebo Aše, se Křišťálová noc stala první hrůznou událostí nacistické éry na české půdě. V noci se otevřely dveře obchodů s hvězdou Davidovou na vývěsce. Skla praskala, výlohy padaly, modlitebny hořely. Některé byly zničeny do základů, jiné „jen“ znesvěceny.
Křišťálová noc
V Karlových Varech zapálili nacisté velkolepou novorenesanční synagogu, symbol města i tolerance. Hořela celou noc, až z ní zbyly jen obvodové zdi. Stejný osud potkal i teplickou synagogu, jednu z největších ve střední Evropě, která měla kapacitu přes 1 500 lidí. Plály modlitební svitky. Děti plakaly, ženy se snažily zachránit fotografie, doklady, památky. Muži byli odváděni. Někteří do Drážďan, jiní přímo do koncentračních táborů.
V Chebu, Jablonci a Aši se ničily obchody, rozbíjely náhrobky a muži byli odváděni na neznámá místa. Lidé, kteří ještě nedávno sousedé zdravili na ulici, stáli teď v zástupu bijců.
„Sudety voněly strachem,“ napsal po válce jeden z přeživších z Aše. „Každý úder, každé rozbité sklo znělo jako konec světa.“ Zničené synagogy, spálené tóry, vypleněné byty a stovky odvlečených lidí. V Sudetech se tehdy lámala důvěra i přátelství, mizely sousedské úsměvy a zůstávaly jen domy bez majitelů. Do několika měsíců už z nich nacisté udělali „arijské“ obchody. Někde se objevily nové nápisy, jinde prostě ticho a prázdnota.
Cesta bez návratu
Mnozí Židé se snažili uprchnout do vnitrozemí. Ale hranice byla nejistá. Československé úřady se obávaly otevřeného konfliktu s Německem, a tak stovky utečenců musely zpět.
Některé rodiny se ukrývaly u českých sousedů, kteří riskovali životy. Jiní putovali přes Šumavu nebo Jeseníky. Ti, kteří zůstali, byli po okupaci zbytku republiky v březnu 1939 deportováni do ghett a koncentračních táborů,do Terezína, Osvětimi nebo Treblinky.
Z původní židovské komunity v Karlových Varech, čítající před válkou kolem 1 000 osob, se po roce 1945 vrátilo jen několik desítek.
Ticho po ohni
Po pogromu zůstala spáleniště a prázdná místa. V mnoha městech už synagogy nikdy nevznikly. Tam, kde dřív stály, dnes rostou stromy nebo parkoviště. Na zdech zůstaly jen desky se jmény.
Křišťálová noc nebyla jen výkřikem nenávisti, byla zkouškou světa, který mlčel. A ten test tehdy Evropa nezvládla.
Paměť a svědomí
Dnes, když se 9. listopadu u zbytků synagog zapalují svíčky, připomínáme si nejen oběti, ale i varování. Že nenávist nezačíná výstřelem, ale slovem. Že plamen může znovu vzplanout tam, kde lidé zapomenou, kam vedlo ticho.
Křišťálová noc nebyla jen zlomem v dějinách Židů, ale celé Evropy. Byla to chvíle, kdy civilizace ztratila hlas a barbarství začalo mluvit nahlas
