Článek
Do Blanského lesa se nejezdí náhodou. Ne proto, že by tu nebylo co vidět, ale právě proto, že tu nic nekřičí o pozornost. Žádné velké vyhlídky s davy, žádné atrakce na směrovkách. Jen les, cesty, ticho a občas místo, které člověka donutí zpomalit víc, než měl v plánu.
Jedno z nich leží nedaleko obce Jankov, stranou hlavních tras. Říká se mu Svatováclavský pramen.
Svatováclavský pramen leží v lesích nad obcí Jankov, na okraji Blanského lesa, krajině, kde voda nikdy nebyla samozřejmostí, ale vždy darem. Nejde o náhodný vývěr, pramen je po desetiletí udržován místními lidmi, kteří jej čistí, obnovují kamenné okolí a pečují o jeho podobu tak, aby nezmizel v zapomnění ani pod nánosem listí a mechu.
Místo nepůsobí jako památka v běžném slova smyslu. Nemá cedule, turnikety ani oficiální výklad. O to silněji zde vyniká ticho lesa, pravidelný zvuk kapek a vědomí, že pramen sloužil generacím před námi, poutníkům, dřevorubcům i místním obyvatelům. Právě v této prostotě je jeho hodnota: není to atrakce, ale svědek.
Když k němu přicházíš, nemáš pocit, že jdeš k cíli. Spíš jako bys šel od něčeho pryč. Od hluku, od spěchu, od potřeby mít všechno pojmenované a vysvětlené. Les se tu zavírá nad hlavou, světlo je měkčí a kroky tlumenější. A pak ho uvidíš, pramen, který se nesnaží být výjimečný.
Svatováclavský pramen
Voda tu vytéká klidně a bez okázalosti. Neprudce, ne dramaticky. Prostě je. Chladná, čirá, tekoucí i v době, kdy jiné zdroje v krajině slábnou. Není to minerální pramen, žádná lázeňská rarita. Nikde se nedočteš o zázračných účincích ani o záznamech středověkých kronikářů. A přesto tu lidé zastavují. Možná právě proto.
Blanský les je krajinou pramenů. Geologicky nepůsobí nijak efektně, ale právě ruly a migmatity moldanubika umožňují vodě vyvěrat v drobných, spolehlivých vývěrech. Takových míst tu byly desítky, možná stovky. Některá zmizela, jiná zarostla. A některá přežila – ne proto, že by byla slavná, ale protože byla potřebná.
U Svatováclavského pramene si snadno představíš, že tudy chodili lidé dávno předtím, než dostal jméno. Dřevorubci, pastevci, ti, kdo se lesem jen proplétali mezi prací a domovem. Nikdo z nich si o prameni nepsal poznámky. Nebylo proč. Byl tu stejně samozřejmě jako cesta nebo stín.
Prameniště
Jméno přišlo až později. Svatý Václav – patron země, ochránce, symbol klidu i řádu. Jeho jméno nese v české krajině kdeco: studánky, kapličky, kameny. Ne proto, že by se zde nutně odehrál konkrétní příběh, ale proto, že lidé potřebovali dát místům význam, který přesahuje každodennost. U pramene u Jankova nejde o středověkou tradici v pravém slova smyslu. Jde o novodobé pojmenování, které ale přesně vystihuje charakter místa, tiché, pokorné, nepředvádějící se.
Dnešní podobu pramene výrazně formuje socha klečící ženské postavy. Není to světice, není to alegorie z učebnice. Spíš gesto. Člověk, který se sklání k vodě. Ne aby ji ovládl, ale aby ji slyšel. Socha je novodobá, symbolická, a přesto nepůsobí cize. Jako by tu byla vždycky, ne historicky, ale pocitově.
CHKO
Právě tady se Svatováclavský pramen mění z obyčejného zdroje vody v místo zastavení. Lidé si tu nesedají proto, aby něco „viděli“. Sedají si, protože mají chuť mlčet. Někdo nabere vodu do lahve, jiný si jen opláchne ruce. A někteří tu zůstanou déle, než plánovali, aniž by uměli vysvětlit proč.
Možná je to tím, že studánky jsou pamětí krajiny jinak než hrady nebo kostely. Nevyprávějí příběhy o bitvách ani o slávě. Vyprávějí o trvání. O tom, že něco může existovat po staletí bez toho, aby to muselo být důležité na papíře.
Svatováclavský pramen není turistická atrakce. Nenajdeš tu suvenýry ani cedule s legendami. A právě to z něj dělá ideální cíl pro cestovatele, kteří nehledají zážitek, ale setkání. Setkání s místem, které si na nic nehraje.
Když odcházíš zpět do lesa, pramen za tebou zůstane stejný. Nebudeš ho mít „odškrtnutý“. Spíš poneseš tichý pocit, že jsi byl na místě, které tě nepotřebovalo, a právě proto tě přijalo.
A možná si uvědomíš, že pohádky nemusí mít draky ani zázraky. Někdy stačí voda, les a chvíle, kdy se svět konečně přestane ptát, kam spěcháš.
Až budete od Svatováclavského pramene odcházet, nespěchejte. Zkuste se ještě jednou ohlédnout, ne kvůli fotografii, ale kvůli paměti. Tohle místo tu bylo dávno před vámi a s velkou pravděpodobností tu bude i dlouho poté.
Nepotřebuje obdiv ani potvrzení své výjimečnosti. Stačí mu, když zůstane takové, jaké je, klidné, tiché a neokázalé. Pokud si odsud odnesete jen chvilku zpomalení a pocit, že svět nemusí být pořád hlasitý, pak návštěva splnila svůj smysl. A pramen bude dál tiše vyvěrat, bez ohledu na to, kdo kolem něj právě prochází.
---
Z obce Jankov se vydejte pěšky po lesní cestě směrem do Blanského lesa.
Cesta je nenáročná, vede převážně po rovině a nevyžaduje žádné značení ani orientační pomůcky.
Po zhruba deseti až patnácti minutách chůze se pramen objeví přímo u cesty.
Není nutné odbočovat do porostu ani scházet z terénu.
Místo poznáte podle upravené studánky a sochy klečící postavy
Holašovice , Wikipedia , Pramen , Mapy , Rozhlas , Poutní místa , Výlet.
