Teplický skály, starý sruby a jeden brblající tramp

Adršpach, Janovice a Teplické skály. Kraj kamaráda Čendy, kde je krásně, ale některé kopce by i tak starý tramp nejraději poslal kamsi do háje…

Když mě Čenda pozval na vandr do svého kraje, dlouho jsem se nerozmýšlel. Adršpach, Teplické skály, lesy a kamarádi. To je moje krevní skupina. Jen ty kopce kdyby někdo trochu přibrzdil. Člověk už není žádný zajíc a kolena mu občas připomenou, že nejlepší léta, kdy jsme po skalách lítali jako splašení, už odvál vítr.

V pátek jsme s kamaradem Fotrem přesedli v Trutnově na vlak směr Teplice nad Metují. Vagón byl plný trampů, až si člověk připadal jak na potlachu. Usárny, kytary a písničky, co se nezpívají kvůli publiku, ale protože je člověk nosí v sobě. Ve Chvalči vystoupila jedna parta, v Radvanicích další, do Janovic jsme nakonec dojeli jen my dva.

„Tak jsme tu zbyli, Fotře sami dva.“ „A co bys chtěl? Abychom vystoupili za jízdy?“ To je celý Fotr. Člověk mu nahraje na pěknou řeč a on z toho udělá takovouhle moudrost.

U Tyšerů jsme se usadili, dali něco k jídlu a poslouchali kytaru. Hospoda, kamarádi a kus chleba na stole. Co víc potřebuje starej tramp? Na nějaké chytré vymoženosti mě neužije. Když chci vědět, jak bude, vystrčím hlavu ze dveří. A když se ztratím, zeptám se na cestu. Svět je pořád ještě dost velký na to, abychom v něm nemuseli všichni čumět do nějaké krabičky.

Pak dorazil Čenda s Eliškou a začalo pravé vandrování. Tedy alespoň podle Čendy. Já měl od začátku podezření, že ten chlap nemá úplně v pořádku vztah k rovinatému terénu.

„Tak co, Buřte, jdeme?“.„Jdeme. Ale jestli mě poženeš někam po žebříku, tak si pamatuj, že jsem ti to říkal.“ Čenda se usmál. A mně bylo hned jasné, že nějaký žebřík v tom bude.

Od hospody jsme se vydali kolem bytovek a hřbitova vzhůru na kopec, kterému se říká Pod zvětralým vrchem. Podvečer se skláněl k zemi, les voněl spadaným listím a mezi stromy se držely poslední zbytky světla.

Tohle mám rád. Člověk nechá vesnici za zády, starosti hodí přes rameno a jde. Jen cesta, les a kamarádi. Když potká starý strom, nemusí si ho hned fotit. Stačí se zastavit a podívat se na něj.

Čenda šel vpředu, Eliška se držela u něj a Fotr si vykračoval, jako by ho čekala nanejvýš cesta pro pivo do hospody. Já se za nimi šoural a přemýšlel, jestli by se nedalo dojít na místo noclehu nějakou kratší cestou. Nejlépe z kopce.

„Čendo, jak je to ještě daleko?“ houkl jsem. „Kousek.“ Zase kousek! Tohle slovo by měli trampové zakázat. Když vám kamarád řekne, že je něco kousek, může to být deset minut, hodina, nebo půl dne.

„Aha. Tak to máme do rána co dělat,“ zamumlal jsem..Eliška se otočila.„Buřte, ty pořád brbláš!“ „Holka zlatá, já nebrblám. Já jenom slovně doprovázím cestu. Les je pak veselejší.“

Nakonec jsme našli místo ve skalách nad Volskou studánkou. Batohy dolů a připravit se na noc. Žádná postel, žádné peřiny, žádné topení otočené knoflíkem. Člověk si najde kousek země, rozbalí svoje saky paky a je doma.

Večer mezi skalami měl svoje kouzlo. Les pomalu utichal a nad hlavou se otevírala noční obloha. Seděli jsme, povídali si a užívali chvíle, kdy nikdo nikam nemusí.

Ke štěstí stačí suché místo, něco do žaludku a pár kamarádů, kteří vás nepošlou domů jen proto, že občas funíte do kopce.

Ráno jsme se kousek vrátili ze skal a zamířili ke srubu Záboř, místu bývalé usedlosti. Odtud jsme pokračovali lesem a skalami ke srubu Donald. Nyní se mělo ukázat, co všechno moje staré kosti vydrží.

Krásný kraj. Staré lesní cesty, pískovcové stěny, mech na kamenech a místa, kam se člověk nedostane omylem. Tady se musí jít pěšky, a kdo se bojí trochu bláta na botách, ať raději zůstane doma. Čenda nám ukazoval zdejší zákoutí. Jen kdyby se při tom občas podíval také na to, kolik nám je let. „Tak co, Buřte, líbí se ti tady?“.„Líbí. Jen bych ocenil, kdyby ty skály byly o trochu nižší.“.„To by pak nebyly skály.“„Vidíš, a už zase máš odpověď na všechno, směje se Fotr.“

A pak přišel Střmen, zřícenina skalního hradu, krásné místo. Jen se tam člověk musí dostat. Schody a žebřík dají zabrat i těm, kteří ještě ráno tvrdili, že mají sil na rozdávání.

Zastavil jsem se dole, podíval se vzhůru a promnul si kolena. „Čendo, řekni mi, že tohle je nějaký omyl.“ „Jaký omyl? Jdeme nahoru.“ „Já myslel, že se jdeme podívat na hrad. Ne že budeme muset přelézt půlku skal.“.„Neboj, Buřte, to zvládneš.“

Eliška se mezitím vydala vzhůru „Pojďte, je to krásné.“ „Tomu věřím, holka. Jenže ty máš nohy jako srnka a já jako starý pařez.“ Fotr se postavil k žebříku. „Tak jdeš, nebo tady postavíš srub?“

„Já bych tu mohl zřídit občerstvovací stanici. Čaj, párky, posezení. A kdo by chtěl nahoru, zaplatil by mi za hlídání batohu.“.Nakonec jsem se přece jen vydrápal vzhůru. Pomalu a opatrně. Starý tramp se totiž naučí jednu důležitou věc. Není ostuda přiznat, že už člověk není nejmladší. Ostuda je dělat ramena, přecenit síly a skončit někde, odkud vás budou sundávat čtyři chlapi.

Výhled stál za to. Skály a lesy se rozprostíraly kolem nás a člověk měl krajinu jako na dlani.

„Tak co, Buřte?“ zeptal se Čenda „Nádhera.“ „Vidíš.“ „Ale příště mi to ukaž na pohlednici.“ Fotr se rozesmál. Já se kochal dál. Když už jsem se tam vyškrábal, nenechám si to přece zkazit vlastními řečmi.

Ze Střmenu jsme pokračovali Vlčí roklí do Adršpachu. Cesta vedla mezi skalami a lesem, podzimní listí šustilo pod nohama a vzduch voněl vlhkou zemí.

Tohle už bylo podle mého gusta. Žádné žebříky, jen pořádná lesní cesta. Člověk jde, rozhlíží se a vnímá krajinu, která tu byla dávno před námi a snad tu bude ještě dlouho po nás. Jenže pak se ozval žaludek. A ten má u starého trampa vždycky poslední slovo. Naším cílem byla hospoda U Tošováka, legendární horolezecká hospoda v Adršpachu. Po dopolední dřině jsme si pozdní oběd zasloužili. Sedli jsme si, odložili batohy a konečně se přestalo chodit.

„Tak co, Buřte, už máš dost?“ zeptal se Fotr. „Já mám dost už od rána. Ale dokud je před námi jídlo, nevzdávám to.“

Hospoda měla svoje kouzlo. Horolezci, turisté, trampové a lidé, kteří mají ke skalám blízko. Taková místa mám rád. Nemusíte nikomu vysvětlovat, proč trávíte volný čas v lese. Tady se to bere jako samozřejmost.

Po obědě jsme se vydali do skalního města. Obrovské pískovcové věže, úzké průchody a skalní zákoutí, ve kterých člověk snadno zapomene na okolní svět. Prošli jsme kolem jezírka a pokračovali směrem na Kahan. Čenda nás vedl dál od rušnějších míst a krajina se postupně ztišovala.

Tady už nebylo třeba mnoho mluvit. Stačilo jít a dívat se. A to jsem uměl vždycky. Les mě naučil, že ne všechno musí člověk okomentovat. Někdy je lepší mlčet a nechat přírodu, aby si povídala sama. Samozřejmě s výjimkou případů, kdy vás někdo žene do kopce. Tam se mlčet nedá.

Na Kahanu nás čekal nádherný výhled ze skály do údolí. Podzimní podvečer pomalu barvil krajinu, lesy tmavly a poslední světlo se drželo na vrcholcích skal. Batohy jsme odložili a chvíli jen stáli. Žádný spěch. Jen my, les a krajina, která se před námi rozprostírala jako stará známá.

Fotr se usadil, Eliška obdivovala výhled a já si našel kámen, na který se dalo pohodlně sednout. „Tak co, Buřte?“ zeptal se Čenda. „Stálo to za to?“ Rozhlédl jsem se kolem. „Čendo, jestli mě ráno najdeš přirostlého k tomu kameni, nech mě být. Konečně jsem našel místo, kde mě nic nebolí.“

„A co záda?“ „Ta se nepočítají. Ty bolí pořád.“ Smáli jsme se, ale v duchu jsem věděl, že takové chvíle jsou na vandru nejcennější. Nejde o to, kolik člověk ujde. Jde o to, že sedí s kamarády v krajině, kterou má rád, a nikdo ho nikam nežene.

Cestou jsme narazili také na vrty spojené s těžbou sklářského písku. Nenápadné stopy lidské práce připomínaly, že zdejší lesy nebyly vždycky jen místem pro výlety.

„Tak vidíš,“ povídám Fotrovi, „celý den se škrábeme po skalách a ještě se vzděláváme.“ „Historie člověka nenasytí.“ Na takové řeči jsem neměl odpověď. Raději jsem koukal do údolí.

Večer se snášel na krajinu a my se připravovali na další noc pod širým nebem. Takhle si představuju vandr. Trochu námahy, trochu brblání a kamarádi, se kterými si člověk rozumí i beze slov.

Ráno se mi vstávalo podstatně hůř než Elišce. Ta byla na nohou dřív, než jsem stačil pořádně rozlepit oči. „Buřte, vstáváme!“ volal Čenda. „Já už jsem vzhůru.“ „Tak proč pořád ležíš?“.„Přemýšlím, jestli by se nedalo pokračovat vleže.“

Fotr se smál a balil věci. Nakonec jsem se zvedl také. Člověk nemůže na vandru celý den ležet, i když by mu to někdy přišlo jako velmi rozumný nápad.

Sbalili jsme a vyrazili přes zříceninu hradu Adršpach směrem do Janovic. Ještě jsme se zastavili u hradu, rozhlédli se po krajině a užívali si poslední chvíle vandru. Staré zříceniny mám rád. Kameny mlčí, ale člověk si může představovat, co všechno tu zažily.

Pak už nás čekala cesta do Janovic. Cestou se Eliška obrátila na Čendu. „Tati, a stihneme někdy také T.O. TacaBaya ve Chvalči? Čenda se usmál. „Někdy ano. Slibuju.“ Eliška vypadala spokojeně a já si říkal, že tohle je na vandrování možná to nejhezčí. Když se děti začnou zajímat o místa, která mají pro jejich rodiče význam, předává se kus té staré tulácké duše dál.

Nejsou to jen lesy, osady a ohniště. Jsou to příběhy, kamarádství a vzpomínky, které člověk nosí v sobě celý život.

A jestli Čenda slíbil, že Elišku do Chvalče někdy vezme, měl by to dodržet. Na takové sliby si totiž starý tramp dobře pamatuje.

V Janovicích jsme se rozloučili s Čendou a Eliškou a zamířili k domovu. Dva dny utekly jako voda. Za námi zůstaly lesní cesty, sruby Záboř a Donald, Střmen, Vlčí rokle, hospoda U Tošováka a podzimní večer na Kahanu. Vlak se rozjel a já se díval z okna na krajinu, která pomalu mizela za námi.

„Tak co, Buřte?“ zeptal se Fotr. „Pojedeš s Čendou zase?“ „No jasně.“ „I když tě zase potáhne po skalách?“

„To víš, že pojedu. Člověk může brblat, jak chce, ale když má les v krvi, stejně ho to tam táhne.“

A to je pravda. Můžou nás bolet záda, kolena vrzat při každém kroku a batoh se zdát těžší než před lety. Ale dokud člověka těší vůně lesa po dešti, praskání větviček pod nohama a večer pod širým nebem, není s ním ještě tak zle.

Vandr v kraji kamaráda Čendy se povedl. Bylo v něm všechno, co k pořádnému vandru patří. Les, skály, kamarádi, kus historie, dobrá hospoda a chvíle, kdy člověk jen sedí a kouká do údolí.

A že jsem občas brblal? To bych přece nebyl Buřt, kdybych nebrblal.