Článek
Vlak zastavil téměř neslyšně. Tomáš vystoupil a svět kolem něj na okamžik ztratil ostrost. Ne kvůli cestě, ne kvůli únavě. Kvůli ní. Tereza stála opodál, lehce opřená o sloup nástupiště. Vlasy jí splývaly přes ramena a vítr si s nimi pohrával s takovou samozřejmostí, až to působilo intimně. Když ho uviděla, její výraz se změnil. Nebyl to obyčejný úsměv. Bylo v něm něco tichého, téměř křehkého.
„Ahoj,“ řekla. Jedno jediné slovo, a přesto v něm bylo všechno.
Tomáš k ní došel pomalu. Nechtěl ten okamžik uspěchat. „Ahoj.“ Chvíli stáli proti sobě. Blízko, ale ještě ne dost. V očích měli zvláštní směs radosti, nejistoty a něčeho mnohem hlubšího.
Tereza udělala nepatrný krok. „Ty jsi opravdu přijel.“
„Nikdy bych nepřijel jen napůl.“
„To zní… nebezpečně.“ „To zní pravdivě.“ Objali se tak přirozeně, jako by to byl návrat domů. Její tvář se na okamžik opřela o jeho rameno, jeho ruka spočinula na jejích zádech. Nebylo v tom nic okázalého. Jen tiché, hřejivé spojení dvou lidí, kteří si byli najednou znovu skuteční.
„Chyběl jsi mi,“ zašeptala.
Tomáš se lehce pousmál. „Tak to jsme na tom stejně.“ Cesta do penzionu byla pomalá, téměř líná. Ulice se koupaly v měkkém světle odpoledne a jejich kroky zněly klidně, sladěně.
„Je tu zvláštní ticho,“ poznamenala Tereza. „To je dobře.“ „Proč?“
Tomáš se na ni podíval. „Protože některé věci je lepší slyšet bez hluku kolem.“ Tereza se pousmála. „Ty dnes mluvíš jinak.“ „Možná tě jen víc vnímám.“ „To bys měl dělat vždycky.“
„To dělám.“
Podívala se na něj tak, že na okamžik zapomněl dýchat. Pokoj byl zalitý teplým světlem zapadajícího slunce. Tereza pomalu přešla k oknu, prsty se lehce dotkla záclony. „Tohle světlo miluju,“ řekla tiše. Tomáš ji sledoval. Každý její pohyb byl neuvěřitelně jemný.
„Sluší ti.“ „Světlo?“ „Ten klid.“
Otočila se k němu. „Já nejsem klidná.“
„Ne?“ Zavrtěla hlavou. „Jen to tak možná vypadá.“ Tomáš k ní došel. Stál tak blízko, že cítil její dech.
„Na co myslíš?“ zeptal se. „Na to, že některé okamžiky jsou nebezpečně krásné.“ „Nebezpečně?“ „Protože je nechceš ztratit.“ Jejich pohledy se propojily. Bez slov. Bez potřeby cokoli vysvětlovat.
Tomáš jí lehce odhrnul pramen vlasů z tváře. Dotek byl pomalý, téměř opatrný. Tereza neuhla. Jen zavřela oči.
Ten drobný, tichý moment měl větší sílu než cokoliv jiného.
Večeře na terase byla klidná, ale pod povrchem pulzovalo cosi neklidného. Jejich ruce se občas dotkly, pohledy se zdržely o zlomek vteřiny déle.
„Víš, co je zvláštní?“ zeptala se Tereza.
„Povídej.“ „Jak může být člověk vedle někoho… a přesto cítit lehké chvění.“
Tomáš se pousmál. „Chvění?“
„A stačí?“ Podívala se na něj. Dlouze. „Možná.“
„Pojď na procházku.“ Povídá Tereza. Les kolem nich tiše šuměl. Kráčeli pomalu, ramena se občas nepatrně střetla.Tereza se zastavila. „Tomáši.“ „Ano?“ „Pojď blíž.“ Udělal krok. A pak ještě jeden. „Je zvláštní,“ zašeptala, „jak se vedle tebe cítím.“ „Jak?“
„Jako by všechno bylo správně.“
Tomáš ji pohladil po tváři. Pomalu. Jemně.
„Terezo…“ Neodpověděla. Jen se k němu naklonila. Polibek byl tichý. Měkký. Dlouhý. Takový, při kterém svět na chvíli přestane existovat.
Večer v pokoji měl jinou kvalitu ticha. Seděli vedle sebe, blízko, téměř splývali.
„Zůstaň,“ zašeptala. „Jsem tady.“
„Nejen teď.“ Tomáš se na ni podíval. V očích měla křehkost, která se nedala předstírat. „Víš,“ řekla tiše, „některé city se nedají vrátit zpět.“ „Ani nechci.“
Opřela si čelo o jeho. Zavřela oči.
A v tom tichém, obyčejném gestu bylo víc něhy, víc blízkosti a víc citu, než by unesla jakákoli slova. Venku padala noc.
Uvnitř zůstávali oni. A mezi nimi něco, co se nedalo popsat… jen cítit…
Jejich blízkost už nebyla jen tichá, byla nabitá nevyřčenou touhou. Stačilo jediné přiblížení, jediné zachvění dechu, a prostor mezi nimi se rozplynul. Její prsty se ho dotýkaly váhavě, a přesto s jistotou, jako by přesně věděly, kam patří. V každém polibku bylo napětí, v každém nadechnutí příslib dalšího okamžiku. A noc kolem nich pomalu mizela v něze, která byla stejně jemná jako neodvratná…
