Článek
Zima roku 1995 přišla na Mořinu tiše, bez velkých gest. Neohlásila se v rádiu ani v televizi, nepřišla s prudkou vánicí, ale s pomalým, jistým ochlazením, které zalézalo pod kabáty a do starých bot. Vánoce se blížily a Malá Amerika, starý lom ukrytý v srdci Českého krasu, se chystala na jednu z těch nocí, které se nezapomínají. Ne proto, že by byly výjimečné okázalostí, ale právě tím, jak obyčejné a opravdové byly.
Pro trampy nebyly Vánoce o datech v kalendáři. Byly o chvíli, kdy se sejde parta, kdy se rozdělá oheň a kdy se zpívá, dokud prsty na strunách necítí mráz a hlas trochu nechraptí od kouře a studeného vzduchu. A právě takové Vánoce se tehdy odehrály na Malé Americe.
Cesta k lomu
Přijížděli jsme postupně. Někdo vlakem do Mořiny, jiný autobusem, někdo stopem z Berouna. Batohy byly těžké, nacpané spacáky, ešusy, kytarami v ošoupaných futrálech a několika lahvemi něčeho ostřejšího, co mělo zahřát nejen tělo, ale i duši. Nad vesnicí se už stmívalo a studený vzduch nesl vůni kouře z komínů.
Cesta k lomu byla tichá. Les kolem šuměl jen lehce, sníh křupal pod nohama a každé slovo znělo hlasitěji, než jsme chtěli. Malá Amerika má v zimě zvláštní kouzlo. V létě je plná vody, slunce a koupajících se lidí, ale v zimě patří jen těm, kteří ji znají a respektují. Skalní stěny se tyčily temně proti obloze a lom působil jako obrovská kamenná katedrála.
Oheň jako střed světa
Oheň se rozhořel pomalu. Suché dřevo praskalo a první plameny vrhaly dlouhé stíny po skalách. V tu chvíli se lom změnil. Už to nebylo chladné místo, ale domov, alespoň na jednu noc. Kolem ohně se objevily staré tváře i nové, lidé, kteří se znali roky, i ti, kteří přišli poprvé a trochu nesměle postávali stranou.
Kytary se vytahovaly z futrálů, někdo ladil, jiný už brnkal první akordy. Vzduch byl cítit kouřem, svařeným vínem a studeným kamením. Někdo rozložil plachtu, jiný si rovnou sedl na batoh. Všechno bylo jednoduché a přirozené.
Písně, které patří k zimě
První písně byly tiché. Staré trampské klasiky, které znali všichni. Hlasy se postupně přidávaly, nejdřív opatrně, pak s jistotou. Zpívalo se o cestách, o dálkách, o ztracených kamarádech i o návratech. Vánoční koledy se mísily s trampskými songy a nikomu to nepřišlo divné.
Kytary zněly do skal a odraz zvuku vytvářel dojem, že nás je víc. Každý tón se vracel zpátky, trochu zkreslený, ale o to silnější. Byla v tom zvláštní magie, jako by lom poslouchal a odpovídal.
Ticho mezi písněmi
Mezi jednotlivými písněmi bylo ticho. Ne trapné, ale plné. Ticho, ve kterém bylo slyšet praskání ohně, vzdálené houkání vlaku někde v údolí a občasné zapraskání ledu na hladině lomu. Nikdo nemluvil zbytečně. Každé slovo mělo váhu.
Vzpomínalo se. Na ty, kteří už nepřišli. Na kamarády, kteří zůstali někde jinde, možná u jiného ohně, možná jen ve vzpomínkách. Vánoce jsou vždycky trochu melancholické, ale tady, uprostřed skal, to mělo jinou hloubku.
Skromná štědrovečerní večeře
Štědrovečerní večeře byla jednoduchá. Konzervy, chleba, kousek salámu, někdo vytáhl cukroví od maminky, jiný láhev rumu. Nikdo neřešil, že není kapr ani salát. Důležité bylo, že se jedlo společně.
Někdo pronesl krátký přípitek. Bez velkých slov, bez patosu. Jen přání zdraví, kamarádství a toho, aby se všichni zase někdy sešli. V tu chvíli bylo jasné, že Vánoce nejsou o stole plném jídla, ale o lidech kolem ohně.
Půlnoc na Malé Americe
Když se blížila půlnoc, zpěv se ztišil. Někdo začal tiše hrát koledu, ostatní se přidali. Hlas se nesl nad vodou, mezi skalami, a mráz jako by na chvíli ustoupil. Byla to chvíle klidu, kdy si každý v sobě srovnával myšlenky.
Někdo se díval do ohně, jiný na hvězdy nad lomem. Všichni jsme byli tam a zároveň trochu jinde. Vánoce na Malé Americe nebyly útěkem od světa, ale návratem k něčemu podstatnému.
Noc pod širákem
Spalo se, jak kdo mohl. Někdo ve spacáku pod plachtou, jiný jen s dekou u ohně. Zima byla znát, ale únava byla silnější. Oheň pomalu dohasínal a lom se ponořil do tmy. Jen občas někdo přiložil polínko, aby plameny znovu ožily.
Ráno přišlo pomalu. Světlo se odráželo od skal a lom vypadal úplně jinak než večer. Tichý, klidný, skoro posvátný. Vzduch byl ostrý a studený, ale svěží. Káva z ešusu chutnala lépe než kdejaké espresso.
Odchod bez loučení
Odcházelo se bez velkých loučení. Každý sbalil své věci, popřál ostatním šťastné svátky a vydal se zpátky do civilizace. Malá Amerika zůstala za námi, tichá a klidná, jako by se nic nestalo.
Ale stalo se. Ty Vánoce zůstaly v paměti. Ne jako fotografie, ale jako pocit. Jako vědomí, že někde mezi skalami, u ohně a za zvuku kytar, se dá najít něco, co se v běžném životě ztrácí.
Proč se na to vzpomíná
Rok 1995 byl jiný svět. Bez mobilů, bez sociálních sítí, bez neustálého spěchu. Trampské Vánoce na Malé Americe byly návratem k jednoduchosti. K tomu, že stačí oheň, kytara a pár lidí, kteří si rozumí.
A právě proto se na ně vzpomíná. Ne jako na exotickou událost, ale jako na něco, co dává smysl. Vánoce, které nebyly o dárcích, ale o přítomnosti. O chvíli, kdy se člověk zastaví a uvědomí si, že domov může být i uprostřed lomu, pod zimní oblohou, s písní na rtech.
Takové byly trampské Vánoce na Malé Americe. Tiché, studené, ale plné tepla. A kdo tam tehdy byl, ten ví, že se na ně nezapomíná.
