Uplakaná sobota v Lobči. Za Eduardem Štorchem, pravěkými lovci a příběhy, které nestárnou

Některé soboty člověka přivítají sluncem, modrou oblohou a příslibem dalekých cest, kdy stačí hodit batoh na záda, obout pohorky a vyrazit vstříc lesním pěšinám, skalním vyhlídkám a dobrodružstvím, na která se ještě dlouho vzpomíná. A potom jsou tu soboty, kdy se člověk probudí, podívá se z okna a nejraději by si přetáhl peřinu přes hlavu, protože déšť neúnavně bubnuje do parapetů, zahrada se leskne vodou a šedé mraky visí tak nízko, jako by se chtěly dotknout střech okolních domů.

Přesně taková byla i tahle sobota. Jenže kdo někdy cestoval s dětmi, ten dobře ví, že výlet nemusí znamenat pouze kilometry nachozené po lesních cestách, výstupy na skalní vyhlídky a opékání buřtů u večerního ohně, protože někdy stačí změnit původní plán, vyměnit pohorky za boty do deště a vydat se za příběhem, který člověka zavede mnohem dál, než by čekal. Tentokrát jsme proto zamířili do Lobče, malé obce na Mělnicku, která leží na pomezí Kokořínska a ukrývá místo spojené se jménem jednoho z nejznámějších českých autorů dobrodružných příběhů pro děti.

Naším cílem se stalo muzeum Eduarda Štorcha, muže, který dokázal přenést celé generace čtenářů do dávného světa lovců mamutů, pravěkých osad a odvážných hrdinů. Déšť nám sice změnil plány, ale cestovatelského ducha jsme doma rozhodně nenechali.

Lobeč je obec, kterou si dnes můžeme spojit nejen s okolní krajinou, ale také s příběhem člověka, jehož knihy provázely dětstvím celé generace českých čtenářů. Eduard Štorch se narodil 10. dubna 1878 v Ostroměři a zemřel 25. června 1956 v Praze, přičemž jeho život nebyl spojený pouze s literaturou, ale také s učitelstvím, archeologií a snahou přiblížit dětem minulost tak, aby pro ně nebyla jen seznamem letopočtů a jmen v učebnici.

Zajímal se o pravěké osídlení, studoval archeologické nálezy a ve svých knihách se snažil představit, jak mohli lidé v dávných dobách žít, čím se živili, jak si vyráběli nástroje a jak se vyrovnávali s nástrahami přírody. Jeho příběhy vycházely z poznatků tehdejší vědy, ale zároveň byly literárním dílem, v němž skutečné historické poznání doplňovala autorova představivost. Právě proto jsou jeho knihy dodnes tak přitažlivé, protože čtenáře nezahlcují pouze informacemi, ale nabízejí mu možnost vstoupit do minulosti prostřednictvím dobrodružství, obav, přátelství i každodenních starostí dávných lidí.

Když si člověk vzpomene na Lovce mamutů, vybaví se mu pravěká krajina, skupiny lovců a svět, ve kterém nebylo samozřejmostí, že se večer všichni vrátí do bezpečí a ráno budou mít co jíst. Právě tato představa je na Štorchových knihách tak působivá, protože nám připomíná, jak odlišné byly podmínky života v době, kdy lidé neměli dnešní pohodlí a jejich přežití záviselo na zkušenostech, spolupráci a schopnosti přizpůsobit se přírodě.

Muzeum Eduarda Štorcha sídlí v bývalé obecní škole v Lobči a obec ho zřídila v roce 2010 na počest jednoho ze svých významných obyvatel. Štorch si zde ve třicátých letech postavil dřevěný domek, ve kterém žil a pracoval, a nakonec byl pohřben na místním hřbitově. Jeho příběh tak není spojený pouze s knihami, které napsal, ale také s konkrétním místem, kde prožil část svého života.

Samotná expozice představuje Štorcha v několika rolích, jako učitele, spisovatele, badatele a amatérského archeologa, a návštěvníkům nabízí dobové fotografie, osobní předměty, ukázky korespondence a zápisků, ilustrace z jeho knih i učební pomůcky. Druhá část se věnuje především románům Lovci mamutů a Minehava, která se odehrává právě v Lobči, a připomíná svět pravěkých lidí prostřednictvím archeologických exponátů a dioramat jejich obydlí či lovu mamuta.

Právě tady se ukazuje, proč má smysl podobná místa navštěvovat. Když člověk čte o pravěkém obydlí, vytvoří si v hlavě nějakou představu, ale muzeum mu umožní přiblížit si dávný svět také prostřednictvím skutečných předmětů, nálezů a názorných ukázek. Najednou nejde jen o slova na papíře, ale o pokus pochopit, jak lidé žili v době, kterou od nás dělí tisíce generací.

Eduard Štorch nebyl jen autorem dobrodružných románů, ale také pedagogem, který hledal nové způsoby, jak děti přivést k poznávání světa. Kritizoval školní výuku založenou na pouhém memorování a usiloval o to, aby se děti učily také prostřednictvím praktických zkušeností, pohybu a pobytu v přírodě. Ve dvacátých letech minulého století proto na Libeňském ostrově v Praze vybudoval se svými žáky projekt nazvaný Dětská farma, kde část výuky probíhala venku a děti se zapojovaly do práce na pozemku.

Když nad tím přemýšlím, připadá mi, že právě tahle stránka jeho osobnosti může být dnešnímu člověku blízká možná ještě víc než samotné dobrodružné romány. I dnes hledáme způsoby, jak děti přivést k přírodě, probudit v nich zvědavost a ukázat jim, že svět se nedá poznat pouze prostřednictvím obrazovky. Někdy stačí vyrazit ven, něco společně objevit a potom si o tom povídat, ať už jde o starou cestu v lese, nenápadnou historickou památku nebo muzeum v malé obci, kterou bychom jinak možná jen projeli.

A právě v tom vidím smysl podobných výletů s Eliškou, protože člověk nemusí pokaždé zdolávat vysoké kopce nebo překonávat náročné trasy, aby si z cesty odnesl něco zajímavého. Někdy je důležitější samotné objevování, společně strávený čas a příběhy, ke kterým se můžeme vracet ještě dlouho po návratu domů.

Když se člověk vydá na výlet za nepříznivého počasí, musí počítat s tím, že některé plány zůstanou nesplněné, ale to ještě neznamená, že celý den přijde nazmar. Lobeč nám nabídla možnost poznat osobnost, jejíž knihy přibližovaly pravěk několika generacím čtenářů, a připomněla nám, že za každou známou knihou se může skrývat skutečný lidský příběh, práce, nadšení i snaha předat něco dalším generacím.

Eduard Štorch dokázal spojit literaturu s poznáváním minulosti a jeho odkaz dodnes ukazuje, že historie nemusí být nudným seznamem dat, ale může se stát dobrodružstvím, které probouzí fantazii a chuť dozvědět se víc. Právě proto má návštěva jeho muzea smysl nejen pro ty, kteří vyrůstali s Lovci mamutů, ale také pro rodiče, kteří chtějí dětem ukázat, že poznávání světa může mít mnoho podob.

Až zase někdy přijde sobota, kdy bude obloha šedá a déšť nám překazí původní plány, možná si vzpomenu právě na tenhle výlet, protože člověk nemusí pokaždé ujít dvacet kilometrů, aby měl večer pocit, že prožil den, který měl smysl. Někdy stačí malá obec, stará škola a příběh, který přežil celé generace.

Déšť nám sice nedovolil užít si lesní cesty tak, jak bychom si možná přáli, ale zato nám připomněl, že dobrodružství může mít mnoho podob a že někdy stačí otevřít dveře malého muzea, abychom se na chvíli ocitli tisíce let od dnešního světa.

A tak jsme se s Eliškou vydali za Eduardem Štorchem, do světa pravěkých lovců a příběhů, které nestárnou.

---

Kdo by neznal Lovce mamutů a dobrodružství z dob, kdy lidé čelili nástrahám divoké přírody? Za těmito příběhy stojí Eduard Štorch, učitel, spisovatel a milovník archeologie, který dokázal přiblížit pravěk celým generacím čtenářů.

Muzeum Eduarda Štorcha v Lobči je skvělým tipem na rodinný výlet, při kterém děti i dospělí nahlédnou do světa dávné minulosti a poznají život autora oblíbených dobrodružných knih. Expozice v bývalé obecní škole přibližuje jeho literární tvorbu, pedagogickou činnost i zájem o pravěk.

Eduard Štorch si navíc v Lobči ve třicátých letech 20. století postavil dřevěný domek, kde žil a pracoval. Vydejte se po jeho stopách a proměňte obyčejný výlet v dobrodružné setkání s historií a příběhy lovců mamutů.