Vandr Českým rájem od převisu Brouček k Postojné

Dnes jdeme na Malou Skálu. Vlak sotva dofuní, dveře zaklapnou a civilizace zůstává za zády. Za námi koleje, před námi les a hned pod nádražím hospoda U Boučků. Přesně tam, kde to má správně začít. Ne proto, že by pivo bylo středem vandru, ale proto, že některá místa se prostě neobcházejí.

Sedíme venku. Dáváme si jedno pivo. Jedno a dost. Eliška má malinovku a pocit, že je součástí něčeho tajného a dospělého. Tony kouká směrem k lesu, Barča sleduje lidi a já už v hlavě jdu cestu, kterou nohy znají dávno předem. Když dopijeme, nikdo se neptá. Prostě jdeme.

Za posledními domy Malé Skály asfalt končí. Les nás bere dovnitř tiše, bez fanfár. Všechno se zpomalí. Řeč, kroky, myšlenky. Eliška si okamžitě najde klacek, který je meč, a kámen, který je drak. Tony tvrdí, že jdeme správně. Barča tvrdí, že určitě bloudíme. Já mlčím, protože cesta zatím mlčí taky.

Míříme lesem směr Michovka, kousek od Kalicha v Besedických skalách. Je to blízko, ale v lese slovo „blízko“ neznamená „rychle“. Znamená „správně“. Stezka se kroutí, místy mizí, místy se tváří, že nikam nevede. Eliška se ptá, jestli už jsme tam. Říkám, že jsme v lese a je nám dobře, a to je důležitější.

A pak se objeví převis, Brouček. Nenápadný, přesný, tichý. Místo, které si na nic nehraje, ale ví. Rozbalujeme věci a všechno do sebe zapadne, jako by tu na nás čekalo. První noc.

Večer přichází pomalu. Oheň děláme malý, skoro stydlivý. Tony vytáhne kytaru a začne schválně hrát blbiny, aby nikdo nebyl příliš vážný. Eliška se směje tak, že to musí slyšet i skály nahoře. Barča vaří čaj a já si uvědomuju, že přesně pro tyhle chvíle se chodí. Když se setmí, les začne mluvit, ne strašidelně, spíš po svém. Prasknutí, šustnutí, ticho, které není prázdné. Brouček drží. Noc je klidná, ale cítíš, že se vandr teprve rozjíždí.

Ráno je studené a spravedlivé. Spacák se nechce pustit, ale musí. Čaj pálí do prstů a chutná líp než kdekoliv jinde. Za lesem tušíme Kalich a Chléviště, i když ho přímo nevidíme. Sedíme, jíme, mlčíme. A pak to řeknu.

„Dneska půjdeme na Suché skály.“

Barča se zasměje. Ví, že je to zacházka. Tony se jen usměje. Eliška se ptá, jestli tam jsou draci. Říkám, že ne. Říkám, že tam jsou kamarádi. A kamarády si neodpíráš.

Cesta se zvedá, vítr zesiluje a najednou stojíme pod Suchými skalami. Ostré, hrdé, rovné. Vítr si s nimi povídá po svém. Nikdo nemluví dlouho. Taková místa se nekomentují. Eliška si sedne na kámen a prohlásí, že by tady klidně bydlela. Tony přestane mluvit úplně. Barča fotí jen jednou. Víc by bylo zbytečné.

Odcházíme jiní, než jsme přišli.

Pod Frýdštejnem si sedáme do trávy. Eliška chce pohádku. A tak vyprávím, o létajícím ševci a princezně Jasněnce. Nejen podle filmu, ale po vandrácku. Švec prý nelétal kvůli kouzlům. Létal proto, že věřil cestě. A Frýdštejn byl místo, odkud se člověk s křídly odváží skočit. Tony k tomu tiše brnká, Barča doplňuje detaily a na chvíli máme pocit, že kdyby se někdo rozběhl z věže, možná by opravdu vzlétl.

Jdeme dál podél řeky. Krok je lehčí, den se ukládá do těla. U Zrcadlové kozy se zastavit musíme. Ne proto, že bychom museli jíst. Ale proto, že některá místa se prostě zdraví. Sedím a dívám se skrz okno někam dozadu v čase. Říkám nahlas jména, Pepíno, Manny, Prťa, Vrabčák. Banda. Smáli jsme se, bloudili jsme, mysleli jsme si, že čas neexistuje. Eliška poslouchá a ptá se, jestli se takhle chodívalo pořád. Říkám, že jo. Jen jsme si toho nevážili tolik jako dnes.

Do Klokočských skal vstupujeme tiše. Tady se nemluví nahlas. Postojna dýchá chladem, dole pod průchody hospoda u Bůčků, je zavřená. Nikomu to nevadí. Některé večery se obejdou bez otevřených dveří.

Spíme pod převisem na Skautské. To jméno se nepíše do map. Tony hraje na kytaru a já vyprávím o skautských kronikách zakopaných na Postojné, o příbězích schovaných v zemi, aby je nesežral čas. Barča vzpomíná na osadu Ztracenka, na lidi, kteří se ztratili jen proto, aby se znovu našli. Eliška usíná dřív, než příběh skončí.

V neděli plníme slib. Bereme holky na tajné místo. Vchod je nenápadný, skoro neexistující. Podzemní chodby jsou chladné, vlhké, podobné Postojné. Jdeme pomalu. Svítíme málo. Tady se nespěchá. Eliška je statečná, Barča se usmívá, Tony mlčí a já vedu. Vím, že sem se nechodí často. A že je to dobře.

Když vyjdeme ven, svět je stejný. Jen my ne.

Tenhle vandr nekončí návratem. Končí tím, že si ho neseme dál, v nohách, v tichu, v paměti míst, která nás poznala.

A já vím, že se sem vrátíme. Protože některé cesty tě pustí jen tehdy, když ví, že jim zůstaneš věrný.

---

Vandr začíná na Malé Skále, hned po výstupu z vlaku. Krátká zastávka v Hospoda U Boučků pod nádražím slouží jako symbolický start, pak už se jde lesem pryč z civilizace.

Malá Skála – Michovka – převis Brouček (Besedické skály) Délka: cca 5 km.

Z Malé Skály trasa stoupá lesem směrem k Besedickým skalám. V blízkosti Kalicha se nachází Michovka, klidné místo vhodné k prvnímu noclehu pod převisem. Terén je přehledný, ale už jasně „vandrácký“.

Michovka – Suché skály – Frýdštejn – Klokočí – Klokočské skály (Postojna)
Délka: cca 14–16 km

Od Michovky se pokračuje zacházkou na Suché skály, výraznou skalní dominantu, která stojí za každý krok navíc. Trasa dál k hradu Frýdštejn, odkud vede pohodová cesta podél Jizery.
Před Klokočím je přirozená zastávka u Restaurace U Zrcadlové kozy, odkud vede stezka do Klokočských skal.

---

Prodloužení nebo klidné zakončení vandru nabízí návštěva Dlaskova statku v Dolánkách u Turnova. Od Klokočských skal je to nenáročná docházková vzdálenost. V Dolánkách je zároveň železniční zastávka, odkud lze pohodlně nasednout na vlak a vrátit se zpět domů.
Vhodné zakončení vandru pro ty, kteří chtějí po divočině ještě kousek historie a pak už koleje místo stezek.