Článek
Přesně na pomezí mezi Krkonošemi, Jestřebími horami, Broumovskými stěnami a starými hornickými cestami pod Žaltmanem se rodila jedna z tichých, ale přesto velmi výrazných kapitol českého trampingu. Trutnovsko nikdy nebylo místem, o kterém by se psalo v trampských kronikách celorepublikových festivalů nebo velkých potlachů. Nebylo to Posázaví ani Brdy, kde se rodily legendy první republiky. Nebylo to ani klasické údolí Velké či Malé Ameriky, kam se sjížděli trampové z celé země. A přesto, právě tady, v kopcích, které umějí být divoké, mlhavé, tiché a přívětivé zároveň, vznikly osady, ohně, písně, přátelství a příběhy, které přežily desetiletí.
Kořeny trampingu na Trutnovsku sahají do úplných začátků tohoto hnutí v Československu. Když se v Praze a ve středních Čechách začaly zakládat první trampské osady a lidé objevovali kouzlo vandrů do přírody, jejich myšlenky se šířily dál. Primárně se to dělo skrze kamarády, kteří měnili adresy, odjížděli studovat nebo pracovat, ale touhu po svobodě si nesli s sebou. Severovýchod Čech nebyl v té době ještě trampingu tak otevřený, ale postupně začaly vznikat první party lidí, kteří se od skautů, turistů a výletníků lišili něčím jiným, duchem trampingu.
Skutečný rozmach přišel až po druhé světové válce. Válečná léta byla těžká a severní Čechy zažívaly odchod původního obyvatelstva, změnu hranic, vojska, zásahy státu, poválečné přerozdělování a nové osídlování. A právě tahle směsice prázdných míst, zarostlých cest a nevyužívaných koutů přírody se stala ideálním útočištěm pro nové trampy. Po roce 1945 se začaly tvořit první party a osady v okolí Trutnova, Úpice, Žacléře, Police nad Metují a také v hlubokých lesích směrem k Adršpachu.
Osady vznikaly různě. Někde šlo o skupinu kamarádů, kteří spolu jezdili už delší čas, jinde se k sobě lidé dostali náhodně, na vandru, v hospodě, na cestě nebo u ohně jiných trampů. Každá osada měla svůj styl, ale všechny spojovala touha po svobodě, možnost být mimo systém, daleko od hluku měst, povinností a kontrolního oka úřadů. V tom spočívala síla trampingu: člověk mohl být sám sebou, žít pomalu, skutečně a bez masek.
Mezi osadami na Trutnovsku se postupně objevovala jména menší i větší. Některé existují dodnes jen v kronikách, některé přežily v podobě několika rodin, které stále chodí na tradiční místa, a některé stále fungují aktivně. A právě mezi nimi existuje jedna tichá, pevná a přesto nenápadná osada, která patří k důležitým tečkám příběhu tohoto kraje, T. O. Tacabaya.
Tacabaya není osada, která by se snažila získat slávu, pořádat velké srazy nebo shromažďovat stovky lidí. Její síla je v jejím duchu. V jejich řadách nikdy nešlo o počet, ale o pevné kamarádství. Osada vznikla jako sdružení lidí, které spojil stejný pohled na svět,žít v respektu k přírodě, s humorem, hrdostí a lehkým odstupem od chaosu společnosti. Osada má svůj znak, svou domovenku, tradice, ohně a také kroniku. Každý člen má trampskou přezdívku, tak jako už desítky let v kultuře trampingu bývá.
Tramping na Trutnovsku měl své charakteristické prostředí. Nebyly tu široké řeky jako Sázava nebo Vltava, ale zato množství potoků, tůní, skalních stěn, převisů a hlubokých lesů. A právě skalní převisy byly často prvními místy přenocování trampů. Tady člověk spal pod širákem, opřený o batoh, s noži v boku, jednou dekou a celtou. Ranní mlha a chlad byly součástí života. Kdo jednou spal u potoka pod skalou v těchto krajinách, ten hravě pochopil, proč sem trampové začali jezdit.
Vedle převisů vznikaly i první přístřešky a sruby. Nešlo o velké budovy, ale o malé stavby s otevřeným ohništěm, lavicemi a střechou proti dešti. Byla to místa, kde se nikdy nespalo samo. U ohně se vyprávěly příběhy, drbaly starosti i sny. Kytara k trampingu patří stejně jako mapa, ešus a šátek kolem krku. Každý srub či osadní místo mělo své rituály, své zápisy a svůj příběh.
Pak přišlo období socialismu, kdy se tramping stal hnutím tolerovaným jen do určité míry. Stát se snažil mít pod kontrolou veškeré volnočasové aktivity obyvatel, organizované výlety, pionýry, rekreační turistiku. Spontánní hloučky lidí, kteří si zakládali sruby, chodili mimo organizaci a scházeli se u ohňů bez registrace a dohledu, byly systému nepříjemné. Ale tramping měl jednu výhodu, byl nenápadný. Nepotřeboval veřejné prostory, nepoutal pozornost, nemusel mít strukturu ani přístupné sekretariáty. Jeho síla byla v tom, že vznikal tam, kam se úředníkovi nechtělo, v zimě, v mokru, v hlubokém lese, daleko od civilizace.
A tak i v době normalizace žili trampové dál. Někteří měli za sebou životy plné zákazů, práce v dolech, dlouhé směny a nejistotu, jiní byli mladí a v trampingu nacházeli to, co nikde jinde nenašli, volnost, kamarádství, prostor pro humor, vlastní písně a možnost žít podle sebe.
Tacabaya, stejně jako mnoho jiných osad v regionu, přežila tu dobu díky své skromnosti a sounáležitosti. Nebyla založena na velkých akcích, ale na vztazích. Na věrnosti lidem, místům a tradicím. A když přišel rok 1989 a společnost se začala měnit, většina trampů zažila paradox, svoboda přišla, ale právě s ní zmizel důvod se skrývat. Někteří se vrátili k běžnému životu, jiní našli nové záliby, vodáctví, cykloturistiku, cestování. Někteří zůstali trampy dál, možná jezdili už méně často, ale zato s hlubším významem.
Z dnešního pohledu je tramping na Trutnovsku mnohem tišší než dřív. Už není něčím, co by procházelo generační vlnou. Dnešní mladí lidé často hledají jiný druh svobody, cestování do ciziny, digitální nezávislost, nomádský styl života. Ale přesto existuje určitá skupina těch, kteří si uvědomují, že opravdová svoboda není v exotice, ale v prostém bytí v lese, daleko od signálu, s ohněm a čajem, který chutná jinak než doma v kuchyni.
Osady jako Tacabaya jsou důkazem, že tramping nezmizel. Jen se stal tichým. Už nemá potřebu dokazovat existenci velkými akcemi. Stačí vědět, že tradice žije. Stačí přijít k ohni, usadit se, podat si ruku a říct prosté „Ahoj“. To slovo v trampingu nikdy neznamenalo jen pozdrav. Znamenalo přijetí. Partnerství. Stejnou krev.
Dnes, když někdo putuje z Jestřebích hor směrem k Adršpašským skalám, může narazit na stopy starých cest a míst, kde dřív hořívaly osadní ohně. Možná už nejsou tak čitelné, možná zarostly, možná o nich ví jen několik posledních pamětníků. Ale to neznamená, že nejsou. Tramping má zvláštní schopnost přežívat v paměti krajiny. Totemy shnilé a spadlé do mechu nejsou symbolem zániku, ale přirozeného plynutí času.
Kdo dnes vezme batoh, ešus, starý žďárák, mapu a srdce otevřené dálkám, může zažít to samé co trampové před padesáti lety. Příroda se nezměnila. Jen lidé zapomněli, jak se k ní přistupuje.
Tramping na Trutnovsku je stále živý. Možná jiný, méně hromadný, jemnější, skromnější. Ale pořád dýchá. A dokud existuje jeden člověk, který si večer u ohně nalije čaj, otevře starou trampskou kroniku a přečte si jména těch, kteří byli před ním, pak není konec.
Protože tramping nikdy nebyl módou, byl hodnotou. A hodnoty neumírají. Jen tiše čekají, až je někdo znovu najde.
Staré kroniky a cancáky mé a kamarádů.
