Článek
Když se řekne tramping, staré cesty lesem, studená noc pod hvězdami a kruh kamarádů kolem ohně, většině lidí se v hlavě ozve tichý tón kytary a hluboký, lehce nakřáplý hlas. Někdo zpívá o tom, že je „statejch chlapů plnej svět“, jiný slyší dálky za obzorem, další si vybaví, jak kdysi na vandru poprvé brnknul trampskou baladu a měl pocit, že slyší ozvěnu svobody. Ať už je vzpomínka jakákoliv, jedno jméno se vrací pořád,Wabi Daňek.
Narodil se jako Stanislav Daňek v roce 1947 ve Zlíně. Kdyby tehdy někdo jeho rodičům řekl, že jejich syn se stane jedním z nejvýraznějších písničkářů, které česká krajina kdy nosila, možná by se jen usmáli. Doma nebylo nic, co by předurčovalo budoucí legendu trampského zpívání. Jenže malý Standa od dětství táhl k příběhům. A každý tramp ví, že kdo má rád příběhy, dříve či později se na cestu prostě vydá.
Jeho přezdívka Wabi nevznikla náhodou. V trampském světě bylo zvykem dávat si jména podle oblíbených postav, hrdinů či jen pro rytmus. A Wabi zní jako vzdálený vítr od řeky Yukon, jako volání severu, jako něco, co člověk nevybere, to si člověka vybere samo. Přezdívka mu zůstala celý život a stala se značkou, kterou lidé vyslovovali s úctou.
Mládí, které formoval toulavý svět
Když dospíval, už hluboko v něm zrála touha jít si vlastní cestou. Ovlivnily ho nejen trampské písně, které tehdy kolovaly v čistopisech i v paměti starších kamarádů, ale i folk, country a západní melodie, které se sem přes zákaz dostávaly jen po malých kapkách. Wabi ale patřil k těm, kteří i z kapky dokážou udělat moře. Zajímaly ho texty, rytmy, harmonie, a když vzal poprvé do ruky kytaru, pochopil, že tahle dřevěná krása bude jeho celoživotním společníkem.
Nešlo o talent, který by se rozsvítil jako žárovka. Byl to oheň, který rostl pomalu, trpělivě. Wabi měl v povaze jistou skromnost, dokonce pokoru, která nebyla hraná. Nepatřil k těm, kdo by se chtěli tlačit dopředu. Spíš se posadil o krok zpět, ale když pak zahrál, najednou mu všichni naslouchali. Ne proto, že by o to stál. Ale protože jeho hlas říkal věci tak, jak je lidé cítili, jen to neuměli pojmenovat.
Cesta do hudby přes obyčejnou práci
Jako většina tehdejších mladých mužů měl povinnosti, které neměly s hudbou nic společného. Měl různá zaměstnání, pracoval jako závozník či technik. Nebyl synem umělců ani politicky chráněnou osobou. Žil prostě, chodil do práce, splácel život poctivostí, která v něm byla odjakživa. Hudba byla zprvu volnočasová vášeň, útěk i domov zároveň.
Trampové, kteří ho znali osobně, dodnes říkají, že Wabi nikdy nevypadal jako hvězda, a to je možná důvod, proč se jí stal. Byl jedním z nich. Neexhiboval, nepotřeboval efekty. A když stál u ohně, byl to „kamarád se španělkou“, ne idol na pódiu. Ta autenticita se později promítla i do jeho tvorby. Každý tón měl váhu, každé slovo mělo své místo.
Balada o jedenáctém přikázání
Rok 1972. Wabi složil píseň, která ho měla navždy doprovázet. Nic nenasvědčovalo tomu, že „Rosa na kolejích“ se stane hymnou. Zpíval ji napřed pro kamarády, pro sebe, pro tichá rána i dlouhé noci.
A přesto v ní bylo všechno, cesta, svoboda, mezilidské pouto, touha po rozsahu, který není vidět, ale který člověk cítí někde uprostřed hrudi.
„Rosa na kolejích“ byla původně baladou o obyčejných lidech, o volání dálky, o únavě i naději. Ale trampové ji přijali jako vlastní modlitbu. Když se hrála u ohňů, umlkly i historky, a to už něco znamená.
Brzy se rozšířila dál. Do hospod, klubů, na tábory, do kapesníčků sepsaných od ruky. A pak přišlo to, co se dalo čekat, oficiální nahrávka. Wabiho hlas byl sice tichý, ale nešlo mu uniknout. „Rosa“ mu otevřela dveře mezi nejvýznamnější české písničkáře své doby.
Trampská duše v době, kdy se svoboda musela schovávat
Sedmdesátá a osmdesátá léta nebyla zrovna obdobím, které by podporovalo volnomyšlenkářství. Režim měl rád pořádek, kontrolu a předvídatelnost. Tramping byl sice tolerován, ale s podezřením. Svoboda v lese byla moc hlasitá, i když se šeptalo. A písně, které se hrály u ohňů, byly příliš opravdové.
Wabi Daňek ale nebyl provokatér. Jeho protest byl jemnější, spočíval v tom, že psal o lidech, o cestách, o pravdě. A kdo píše pravdu, ten už tím dělá víc, než většina ostatních. Navíc uměl psát tak, aby jeho písně byly nadčasové. Neútočily na systém, ale ukazovaly svět mimo něj. Třeba na dlouhé železniční trati, kde rosa na kolejích není symbolem smutku, ale cesty. Nebo na louce za městem, kde se dá zapálit malý oheň a říct si, že svět může být jednoduchý.
Kamarádi, hudebníci a sdílené cesty
Wabi nebyl solitér. Patřil ke generaci, která věděla, že síla písní roste, když se sdílejí. Spolupráce mu byla vlastní. Nepotřeboval sólové světlo, rád zpíval s dalšími, ať už to byli zkušení muzikanti, nebo nadšení amatéři. Dokázal inspirovat i ty, kteří ještě hledali vlastní hlas. Ne tím, že by jim radil. Ale tím, že byl příkladem. Nebyl tvrdý kritik, spíš tichý průvodce.
Alba a koncerty, hudba jako kronika života
Wabi vydal několik zásadních alb, která dnes patří do zlatého fondu českého folku a trampské hudby. Jeho skladby byly čisté, melodické, a hlavně, příběhové. Každá píseň byla malou povídkou. Někdy o cestě, jindy o kamarádství, o ženách, o tichu, o vodě, o lesích, o samotě, která není smutkem, ale součástí života.
Jeho koncerty nebyly show. Byly setkáním. Publikum u něj nemělo pocit, že stojí pod pódiem. Spíš sedělo s ním u pomyslného ohně. Wabi stál nebo seděl na židli, kytara na klíně, mezi písněmi prohodil krátkou větu, úsměv nebo vzpomínku. Byl to ten typ muzikanta, u kterého jste nepotřebovali velký zvuk, abyste slyšeli každý detail.
Tvář trampské scény
Kdyby se měla česká trampská hudba vtělit do tří lidí, většina by řekla Wabi Ryvola, Miki Ryvola a Wabi Daňek. Byli různí, každý měl jiný styl, jinou poetiku. Ale všichni měli jedno společné, byli pravdiví.
Wabi Daňek byl ze všech tří nejtišší a nejméně výbušný. Jeho písně byly spíš hladina než vlny, spíš vítr než bouře. Ale díky tomu oslovoval generace. Staré trampy i mladé kluky, kteří vzali poprvé do ruky kytaru. Jeho hudba byla snadná na poslech, ale hluboká na pochopení.
Pozdní léta a pokračující tvorba
Ani po roce 1989 se nezměnil. Nepodlehl slávě, nevrhl se na podnikání, nechtěl být hvězdou. Pokračoval v tom, co měl rád, hrál, psal, jezdil po republice, potkával lidi. Jeho hlas časem zesílil zkušeností, jeho texty zrály, ale neztratily upřímnost.
Wabi často říkal, že nejlepší písně nepíše autor, ale život. A že on je jen tím, kdo je zachytí. V tom byla jeho filosofie. Nehonil se za dokonalostí. Věděl, že někdy je nejdůležitější nechat věci plynout.
Osobní život a povaha
Kdo ho znal osobně, říkal o něm, že byl vstřícný, klidný, skromný. Nepovyšoval se. Měl rád dobré jídlo, společnost kamarádů, tichá místa v přírodě. Nebyl typem člověka, který by si stěžoval. Uměl se smát i sám sobě. Měl rád vodu a řeky, a když mohl, jel na vandr, i kdyby to mělo být jen na pár hodin.
V hudbě byl precizní, ale ne přísný. Byl to člověk, který miloval příběhy druhých. Možná i proto dokázal tak dobře vyprávět ty vlastní.
Odchod, který přinesl ticho
Wabi Daňek zemřel v roce 2017. Pro trampský svět to byla rána, která se nesla dlouho. U ohňů se jeho písně hrály vždy, ale v následujících týdnech zněly jinak. Hlas, který je zpíval, už nezazpívá. A přesto jako by tam byl dál.
Každý člověk zanechá po sobě stopu. Někteří otisk boty na prašné cestě. Jiní knihu, obraz, skladbu. Wabi zanechal stovky míst, kde když zazní kytara, lidé se usmějí a řeknou: „Hele, tohle je Wabi.“ To je věčnost, které nedosáhne každý.
Dědictví, které žije dál
Jeho písně se učí noví trampové, sdílí je děti i vnuci těch, kteří ho poslouchali kdysi. „Rosa na kolejích“ se stala symbolem. A není to jeho jediná. „Hudsonské šífy“, „Neuvěřitelná“, „Píseň, co mě učil listopad“ patří mezi klenoty českého folku.
Dnes, když se člověk projde večerním lesem a uslyší z dálky kytaru, je dost pravděpodobné, že dříve či později se někdo pustí do Wabiho písně. Protože jeho hudba je jako starý kamarád, když se objeví, je doma.
Příběh muže, který nepotřeboval velká slova
Wabi Daňek nebyl jen písničkář. Byl kronikářem obyčejných lidí, poutníkem, který se nebál ticha, a člověkem, který dal trampskému hnutí nový hlas. Ne tím, že by ho změnil. Ale tím, že ho uchoval. V čistotě, bez pozlátka, bez lží. V šepotu lesa, v praskání ohně, v dechu rána.
