Za hradem Jenčov do křivoklátských lesů

Nedělní ráno. Většina lidí ještě možná spí, ale my už máme sbaleno. Dva batohy, něco k jídlu, pití a před námi celý den. Nemáme žádný velký plán, žádný přesný čas, kdy musíme být na konkrétním místě, a už vůbec nehodláme závodit s hodinkami. Prostě vyrážíme.

Tentokrát jsem Elišce slíbil malý hrad ukrytý někde v křivoklátských lesích.

„A jak je daleko?“ „To nevím.“ „Takže daleko.“ „Ne.“ „Tak proč nevíš?“

„Protože na vandru se vzdálenost nepočítá jen na kilometry.“ Eliška se na mě podívá. „Tohle zase bude nějaká tvoje chytrá odpověď.“ „Samozřejmě.“

Čím dál jsme od civilizace, tím méně potkáváme lidí. Asfalt pomalu mizí a nahrazuje ho lesní cesta. Kolem nás jsou stromy, kameny, kořeny a občas nějaká odbočka, u které si člověk říká, jestli právě tady už neměl zahnout.

„Tati?“ „Co?“ „Jdeme správně?“ Podívám se do mapy. „Jo.“ „Jsi si jistý?“ „Skoro.“ „Co znamená skoro?“ „Že kdybychom šli špatně, tak se zase vrátíme.“ „Takže nevíš.“ „Vím.“ „Tak proč se koukáš do mapy?“ „Líbí se mi obrázky.“

Tohle je na vandru s dítětem krásné. Člověk může mít mapu, kompas, navigaci a deset let zkušeností, ale stejně přijde otázka, která všechno shodí ze stolu. A tak pokračujeme. Les začíná houstnout Cesta se postupně ztrácí mezi stromy a my zpomalujeme. Ne proto, že bychom nemohli jít rychleji, ale protože najednou není kam spěchat. Eliška občas odběhne pár metrů dopředu, pak se zase vrátí a ukazuje mi všechno, co považuje za zajímavé.

„Podívej!“ „Co?“ „Támhle.“ „To je strom.“ „Já vím.“ „Tak co na něm je?“.„Nic.“ „Tak proč na něj koukáš?“.„Protože je hezkej.“ A tak se zastavíme u stromu. Protože proč ne..Na vandru přece není žádné pravidlo, že musíme každou minutu někam postupovat.

Po nějaké době přichází první místo, kde se cesta rozdvojuje. Jedna cesta vede doleva, druhá doprava. „Tak kterou?“ ptá se Eliška. „Počkej.“ Vytahuji mapu. Dívám se. Pak se dívám znovu. Eliška čeká. „Tak?“ „Doprava.“ „Jsi si jistý?“ „Ano.“ „A podle čeho?“ „Podle mapy.“ „Aha.“ Uděláme pár kroků. „Tati?“ „Co?“ „Myslím, že jsme šli doleva.“ Zastavím se. Podívám se do mapy. Podívám se na cestu. Podívám se na Elišku. „Možná.“ „Takže jsme zabloudili?“ „Ještě ne.“ „Jak to?“ „Zabloudíme až tehdy, když nebudeme vědět, kde jsme.“„A víš, kde jsme?“ „Samozřejmě.“ „Kde?“ Chvíli mlčím „Tady.“

Eliška se začne smát. A je po problému.

Po chvíli se mezi stromy objeví něco, co tam rozhodně nevypadá jako obyčejná skála. Nejdřív jeden kámen. Potom zeď. A potom další část starého zdiva. „Tati!“ Eliška se rozběhne dopředu. „To je ono!“ Jenčov. Malá zřícenina ukrytá v lese.

Žádný obrovský hrad, žádná věž tyčící se nad krajinou. Jen několik starých zdí, skála a les kolem. Eliška chvíli mlčí. „Tak kvůli tomuhle jsme šli až sem?“ „Ano.“ „Je fakt malej.“ „Já ti to říkal.“ „Ale na fotkách vypadal větší.“ „To je kouzlo fotografování.“ „Takže jsi mě sem nalákal kvůli sobě.“ „Samozřejmě.“

Procházíme kolem zbytků hradu a Eliška se snaží přijít na to, co kde bývalo. „Tady byla věž?“ „Ano.“ „A tady se bydlelo?“ „Tady byla část paláce.“ „A kde měli záchod?“ Zastavím se. „To je přesně otázka, kterou jsem nečekal.“ „Ale měli ho, ne?“n„Určitě.“ „Tak kde?“ A tak začíná naše soukromé pátrání po středověkém záchodě. Historické bádání holt někdy vypadá úplně jinak, než si člověk představuje.

Po prohlídce Jenčova bychom se mohli jednoduše vrátit stejnou cestou. Jenže to bychom nebyli my. „A teď kam?“ ptá se Eliška. „Tudy.“ „Víš, kam jdeme?“ „Přibližně.“ „Takže ne.“ „Tak trochu.“ Vyrážíme dál po značené cestě a les kolem nás začíná být zase úplně jiný. Potok Vůznice se objevuje mezi stromy a chvílemi slyšíme vodu, která si hledá cestu mezi kameny.

A právě tady si uvědomuju, že tohle je možná mnohem větší dobrodružství než samotný hrad. Protože hrad jsme čekali.

Cesta vede kolem Vůznice a člověk má chuť sejít dolů k vodě a prozkoumat každý kámen.

Jenže právě tady je potřeba pamatovat na to, že jsme v národní přírodní rezervaci. K Jenčovu vede značená turistická cesta, po které můžeme normálně pokračovat, ale mimo vyznačenou trasu se chodit nemá. A tak zůstáváme na cestě a les si prohlížíme z ní.

„Tati, tamhle něco je.“ „Kde?“ „U vody.“„Necháme to být, tam nemuzeme.“.„Proč?“ „Protože nejsme doma na zahradě. Jsme v rezervaci.“.Eliška ještě chvíli kouká dolů k potoku. „Tak tam půjdeme někdy, kudy se může.“„Přesně.“ A jdeme dál.

Po několika hodinách přichází chvíle, na kterou jsme se oba těšili..Jídlo. Batohy dolů. Sedáme si a vytahujeme svačinu.„Co máme?“ „Podívej.“ „A něco sladkého?“ „Ano.“ „A kde?“.„V batohu.“.„Tak proč mi to nedáš?“.„Protože kdybych ti to dal, sníš to hned.“ „Já bych to nesnědla.“.Podívám se na ni. „Dobře. Tak bych to snědla.“A je rozhodnuto.Vytahujeme všechno. Protože některá pravidla vandru se prostě musí dodržovat.

Sedíme v lese, jíme a chvíli jen tak koukáme před sebe. A právě v těchto chvílích si člověk uvědomí, proč vlastně na podobné výpravy chodí..Ne kvůli hradu. Ne kvůli tomu, abychom měli další fotografii. Ani kvůli tomu, abychom mohli někomu říct, kolik kilometrů jsme ušli. Je to kvůli tomu, že jsme spolu.

Eliška je vedle mě a vypráví mi něco ze školy, já jí zase vykládám nějakou historku z vandrů, která ji možná baví hlavně proto, že už ji slyšela nejméně třikrát. „Tuhle už znám.“n„Ale já ti ji ještě nedořekl.“m„Vím, jak skončí.“ „Tak jak?“n„Špatně.“ „To je dost obecné.“.„U tebe většinou někdo zabloudí.“.„To není pravda.“n„Je.“ A zase se smějeme.

Odpoledne už jsme unavení, ale pořád máme chuť ještě chvíli pokračovat. Les začíná dostávat jinou barvu, světla ubývá a my víme, že bychom měli pomalu zamířit zpátky.

„Tak ještě kousek,“ říká Eliška..„Říkala jsi, že už nemůžeš.“ „To jsem říkala před chvílí.“ „A teď můžeš?“ „Jo.“ „Jak se to stalo?“.„Nevím.“nTohle je záhada, kterou žádný rodič nikdy nevyřeší.

Dítě může být před pěti minutami unavené, hladové a otrávené a potom objeví zajímavou cestu a najednou má energie na rozdávání. Takže ještě kousek.

V okolí bychom mohli pokračovat směrem k Nižboru, podívat se k Berounce nebo výlet prodloužit o další zajímavá místa. Jenže dnes už to necháváme být.

Nechceme z jednoho dne udělat závod. Nižbor počká. Stejně jako další cesty, které jsme dnes neprošli. A možná právě proto se sem budeme mít proč vrátit. „Tati, sem ještě někdy půjdeme?“ „Určitě.“„ A Nižbor?“ „I Nižbor.“ „Takže příště?“ „Možná.“ „Ty vždycky říkáš možná.“ „Protože člověk nikdy neví, kam ho vandr zavede.“ „Takže zase nevíš.“„Přesně.“

Odpoledne se pomalu mění v podvečer a cesta zpátky už ubíhá v klidnějším tempu. Nohy začínají být unavené, batoh je pořád na zádech a člověk už přemýšlí hlavně o tom, kdy bude doma.

Ale právě návraty mám na vandrech rád. Člověk už má za sebou celý den a v hlavě si přehrává všechno, co se stalo. Bloudění. Jenčov. Vůznice. Svačina. Smích..A samozřejmě několik Eliščiných otázek, na které jsem vůbec nebyl připravený.

„Tak co?“ zeptám se. „Co?“ „Dnešek.“.„Dobrej.“ „Jen dobrej?“.„Jo.“ „A Jenčov?“ „Super.“ „A cesta?“ „Taky.“ „A svačina?“ Eliška se usměje. „Nejlepší.“.„Takže jsme mohli jít jen na svačinu.“ „Nemohli.“ „Proč?“ Chvíli přemýšlí. „Protože bychom neměli ten vandr.“ A přesně v tu chvíli vím, že dnešek stál za to.

Když se večer vracíme domů, jsme unavení, ale spokojení. Na mapě po nás zůstává jen několik kilometrů červené čáry a jeden malý bod označený jako Jenčov. Pro nás je ale ten bod najednou mnohem větší.

Je v něm naše ranní vyrážení, Eliščino „kam vlastně jdeme“, moje slavné tvrzení, že určitě jdeme správně, hledání hradu mezi stromy, staré zdi, Vůznice, svačina a několik hodin, kdy jsme byli prostě jen spolu. A možná právě o tom jsou vandry s dětmi.

Nemusí být dokonalé. Nemusí vyjít všechno podle plánu. Klidně můžete jednou špatně odbočit, zmoknout, zapomenout něco doma nebo zjistit, že slíbený hrad je ve skutečnosti mnohem menší, než vypadal na fotografii. Ale když jdete spolu, všechno se nakonec počítá.

Protože za pár let si možná nebudeme pamatovat přesný počet kilometrů ani všechny názvy cest. Ale budeme si pamatovat, jak jsme spolu v neděli ráno vyrazili do lesa, jak jsme hledali Jenčov a jak jsme se cestou několikrát zasmáli. A přesně kvůli tomu má smysl chodit na vandry. S Eliškou obzvlášť.