Článek
Zima má zvláštní ticho. Vše je pomalejší, měkčí, jakoby se svět na chvíli ztišil. Když se sníh rozloží po pasekách a zamrzlé potoky přestanou šeptat, lesní zvěř vstoupí do nejtvrdší části roku. Srnky se drží v houštinách, jeleni ve stínu lesa, divočáci rýpou v zamrzlé půdě. A mezi tím vším občas projde člověk, s taškou jablek, pytlem tvrdého chleba nebo košem zeleniny. Myslí to dobře, chce pomoci, chce udělat dobrý skutek. Jenže les není dvorek. Zvěř tu přežívá podle jiných pravidel, a pokud jim nerozumíme, může i ten nejlepší úmysl přinést víc škody než užitku.
Zima v lese není katastrofa
Když se zima přihlásí mrazem a hlubokým sněhem, lesní zvěř se stáhne. Její tělo se přepíná do úsporného režimu. Srnčí zvěř například dokáže zpomalit tep, omezit pohyb a šetřit energii tak, že vydrží dny bez většího příjmu potravy. Zima je pro ni období klidu a odpočinku, nikoli neštěstí.
Zvěř v přírodě nepotřebuje být „překrmená“, potřebuje mít možnost přirozeně hledat potravu, zůstat v klidu a nebýt rušena. To, co ji v zimě nejvíc ohrožuje, nejsou nízké teploty, ale časté plašení lidmi, psy nebo sněžnými skútry. Každý úprk znamená ztrátu energie, kterou už v zimě těžko nahradí.
Kdo má krmit a proč to není pro každého
V České republice má každá lesní honitba svého hospodáře, myslivce. Jsou to lidé, kteří znají les lépe než kdokoliv jiný. Vědí, kde se zvěř zdržuje, kolik jí je a jaké má podmínky.
Jejich práce je udržet rovnováhu, nepřekrmovat, ale zároveň zajistit, aby v době kalamitního počasí nebo hlubokého sněhu měla zvěř přístup k potřebné potravě.
Myslivci zakládají krmelce, jesle a zásypy. Pravidelně kontrolují, zda potrava neplesniví, zda krmelec není zničený a zda se zvěř zbytečně neplaší.
Když někdo přijde „zvenčí“ a začne s dobrým úmyslem rozhazovat po lese pečivo, staré jablka nebo brambory, často naruší celý systém, který je pečlivě vyvážený.
Pokud chcete opravdu pomoci, nejlepší, co můžete udělat, je kontaktovat místní myslivecké sdružení. Ti vám řeknou, kam potravu donést a co přesně je vhodné.
Co zvěři skutečně prospívá. Každý druh má své potřeby.
Srnčí a jelení zvěř. V jejich krmelcích má být seno, sušená jetelovina, oves, ječmen, malé množství kukuřice a především přírodní plody, žaludy, bukvice, sušená jablka, hrušky, řepa.
Taková potrava je přirozená, pomalu se tráví a nevyvolává trávicí potíže.
Černá zvěř, divočáci. Divočáci jsou všežravci, ale i zde platí míra. Vhodné je obilí (nejlépe šrotované), žaludy, kaštany, kukuřice, brambory nebo krmná řepa. Divočák si sám najde i červy nebo kořínky, takže je důležité, aby si nezvykal na snadno dostupné hromady jídla.
Zajíc a drobná zvěř. U zajíců a králíků pomáhá mrkev, jablka, vojtěška, sušené byliny, oves, kůra ovocných stromů.
Důležité je, aby všechno bylo čisté, suché a nezkažené.
Co zvěři může ublížit
Zkušený myslivec pozná, když u krmelce někdo „pomáhal“ po svém.
Zvěř dokáže sežrat téměř cokoliv, co voní sladce, ale to neznamená, že to zvládne strávit.
Zakázané potraviny
Chléb, rohlíky, koláče, vánočky – ve vlhkém žaludku zkvasí a mohou způsobit smrtelné nadmutí.
Zbytky lidské stravy, polévky, brambory, slané či kořeněné jídlo, narušují trávení.
Citrusové a exotické ovoce, tělo zvěře není přizpůsobeno na kyseliny a chemické látky v nich.
Plísnivé, nahnilé či zapařené krmivo, může vyvolat otravu nebo infekci.
Klasické „dobré gesto“ donést do lesa tvrdý chleba, je v mysliveckých očích častý a smutný omyl.
Jak správně potravu uložit
Pokud máte povolení nebo jste domluveni s myslivci, potravu vždy ukládejte do stávajícího krmelce nebo jeslí. Nikdy ji nerozhazujte volně po sněhu, tam zvlhne, zmrzne nebo ji rozhrabou zvířata tak, že ji nakonec nikdo nevyužije.
Krmivo musí být v suchu a chráněné před deštěm či táním sněhu.
Ovoce a zeleninu ukládejte poblíž, ale ne přímo do sena, mohla by ho zkazit.
Vždy po sobě ukliďte plastové pytle, provázky či igelity, pro zvířata jsou nebezpečné.
A především, odejděte tiše. Zvěř si zvyká na místo, ale ne na člověka.
Lesní klid je největší dar
Když se procházíte zimním lesem, možná máte chuť něco přinést. Ale někdy je největší pomoc právě to, že nic neuděláte. Neplašit, nehlasit se, nechodit k místům, kde víte, že zvěř přespává. Nechat přírodu dýchat svým rytmem. Les v zimě potřebuje ticho. Zvěř potřebuje klid. Každý náš vstup, štěkání psa, hlasitý rozhovor, to všechno může znamenat, že zvíře uteče a spálí zásoby energie, které měly vydržet týdny.
Když pomoc dává smysl
Existují situace, kdy lidská pomoc je skutečně potřeba, dlouhotrvající sněhová pokrývka, zledovatělý povrch, který brání přístupu k trávě nebo žaludům, či náhlé výkyvy počasí.
Tehdy přichází ke slovu myslivci i dobrovolníci, kteří se domlouvají na přikrmování a rozvážejí seno nebo obilí do odlehlých částí revírů.
Často je to tichá práce bez odměny. V mrazu, za tmy, kdy se po lesních cestách špatně jezdí. Ale právě to je ta pomoc, která má smysl.
Příběh jednoho krmelce
Na konci smrkové cesty u hájovny stojí dřevěný krmelec. Starý, šikmý, ale ještě drží. Každý prosinec ho místní myslivec opraví, nasype oves, položí seno a pod něj pár jablek. K ránu tam přichází srnčí rodina, matka, dvě loňská mláďata a jeden mladý srnec. Nikdo je neplaší, nikdo nefotí, nikdo jim nic nenutí. Jen ticho a křupající sníh. Tohle je ten okamžik, kdy člověk a příroda stojí vedle sebe v rovnováze.
---
Přikrmování zvěře je krásný projev lidskosti, pokud se dělá s rozvahou a pokorou.nNejde o to donést do lesa co nejvíc jídla, ale porozumět tomu, co les opravdu potřebuje. Někdy je to seno, jindy klid, a často jen respekt.
Když příště půjdete zasněženou cestou, zastavte se. Podívejte se na drobné stopy v prachu sněhu. Každá z nich patří tvorům, kteří tu byli dávno před námi a kteří dokážou přežít, pokud jim necháme jejich les takový, jaký má být.
