Článek
Les voněl pryskyřicí a pod nohama křupaly suché větvičky. Když se člověk poprvé blížil k místu, které trampové pojmenovali Zlaté Dno, měl pocit, že se ocitl v jiném světě. V takovém, kde se čas řídí rytmem potoka, nikoli hodinami, a kde se přátelství vyřezává do kousků dřeva zavěšených na větvích starých smrků.
Zlaté Dno nebylo jen místem, kde se stavěly stany. Bylo symbolem trampské svobody, brdské divočiny a tichého vzdoru, který s sebou nesla generace českých tuláků.
První kroky k legendě (1929)
Píše se rok 1929. Československá republika je mladá, lidé hledají prostor, kde uniknou civilizaci, fabrikám a politickým třenicím. A tehdy, v hlubokých brdských lesích mezi Kytínem a Voznicí, vzniká kemp, který se později stane pojmem.
Založila ho parta trampů sdružená pod názvem Brdská zimní armáda (BZA) skupina lidí, kteří snili o tom, že les může být domovem stejně jako každá chalupa. Jejich vůdčí osobností byl Jerry Packard, legenda brdského trampingu, a později také Ladislav „Broches“ Brožek, jehož jméno se navždy spojilo s tímto místem.
Zlaté Dno od začátku fungovalo jako útulek pro duši. Sem se chodilo najít klid a půdu pod nohama, sem se chodilo v zimě ohřát u ohně, v létě zamknout do batohů starosti a prostě být.
Duch místa, stromy, potok a sto let trampingu
Zlaté Dno nebylo o chatách. Nebylo ani o komfortu. Právě naopak, jeho kouzlo spočívalo v jednoduchosti.
Stromy osázené životem
Tři staré smrky, které stály jako strážci kempu, byly obsypané stovkami „placek“ malých cedulek, kousků dřeva či plechu, na nichž trampové nechávali svoje značky, datace, jména osad a vzpomínky. Bylo to něco mezi kronikou, památníkem a lesní galerii. Každá placka měla příběh, někdo připomínal zašlou lásku, jiný se chlubil prvním vandrem, další připomínal kamaráda, který už nedošel.
Smuteční mohyla
Po druhé světové válce se Zlaté Dno stalo i pietním místem. Trampové zde tichými obřady vzpomínali na padlé kamarády. Objevily se zde malé mohyly, dřevěné kříže a znakové cedule. Zdaleka to nebyl oficiální hřbitov, ale o to silnější byl emocionální náboj těchto okamžiků.
Zlaté Dno
Táborový život
Každý, kdo tu strávil noc, popisoval podobný pocit, šumění brdských smrků,
tichý praskot ohně, kytara od potoka, která se rozléhala ještě dál do tmavého lesa, a hlavně, společenství lidí, kteří se sem nechodili předvádět, ale být sami sebou.
Proměny času a tlak civilizace
Desítky let kemp fungoval bez oficiálních cedulí, bez registrací, bez potřeby cokoliv stavět. Ale civilizace se pomalu blížila i do Brd.
Těžba v okolí se střídala s klidem, některé osady vymizely, přicházely nové generace trampů, ale Zlaté Dno stále stálo. Jako když sedíš na pařezu, který se nenechá odfouknout větrem změn.
Až přišel rok, který vše obrátil naruby.
Rok, kdy ticho řvalo – 2014
V únoru roku 2014 zasáhl kemp největší rána v jeho historii. Do prostoru Zlatého Dna vjel harvestor v rámci plánované těžby. Ať už vinou neznalosti, špatné koordinace nebo nedbalosti bylo rozhodnuto, tři hlavní památné smrky padly. A s nimi i desítky let vzpomínek, stovky placek, kus brdské historie, kterou už nebylo možné vrátit zpět.
Trampský svět to zasáhlo jako úder. Pro mnohé to byla osobní ztráta. Jak napsal jeden z kamarádů.
Zlaté Dno pro nás nebylo jen místo. Bylo to něco jako domov, který nám porazili před očima.
Kolem zničeného kempu ležely rozházené cedulky, polámané kusy historie, která přežila válku, komunismus i desetiletí nepřízně, ale ne přejezd těžké lesní techniky.
Snaha o znovuzrození
Z popela ale někdy roste nový příběh.
Trampové se sem začali znovu vracet. Nejprve uklidili, co šlo. Později vztyčili nové totemy, obnovili některé symboly a snažili se, aby se na Zlaté Dno nezapomnělo.
Zda bude kemp někdy vypadat jako před rokem 2014? Ne. Stromy nerostou na povel. Ale duch místa se neztratil, přežil v lidech, kteří se sem vracejí se stejnou úctou jako generace před nimi.
Cesta na Zlaté Dno dnes
Pro vandráka, který se dnes vydá na Zlaté Dno, znamená cesta víc než cíl. Les se změnil, ale atmosféra stále dokáže překvapit,hluboké údolí, potok, který se pořád drží svého rytmu, ticho, které neruší civilizace, a především pocit, že kráčíš po stopách všech, kteří sem přišli před tebou.
Návštěvník by měl přicházet s respektem. Není to turistická atrakce, není to komerční kemp. Je to lesní duchovní místo. Přijít potichu, odejít potichu, nic neničit, nic nechat po sobě, to je jediný správný způsob, jak se Zlatým Dnem zacházet.
Proč je Zlaté Dno důležité i dnes
Zlaté Dno je ukázkou toho, jak hlubokou stopu umí svoboda zanechat. A také připomínkou, jak křehká taková místa jsou.Je to příběh o českém trampingu,
přátelství, které se vyřezává do smrků, schopnosti lidí vracet se k tomu, co je formovalo, střetu civilizace s pamětí, a o tom, že některá místa dýchají i tehdy, když už nestojí tak, jak jsme si je kdysi pamatovali.
Zlaté dno není jen kemp skrytý v brdských lesích. Je to místo, kde se prolíná tichá krása Brd s příběhy lidí, kteří tu zanechali kus svého života. Každá stopa v mechu, každý letitý strom a každá vzpomínka, která se tu šeptá u ohně, připomínají, že svoboda, kamarádství i odvaha mají svou cenu.
A právě proto má Zlaté dno takový význam, není to jen místo, ale živá paměť těch, kteří dokázali jít za svým snem, a někdy za něj zaplatili víc, než by kdo čekal.
Zdroje:
