Článek
Byl prosinec 1989. Na pražských ulicích ještě doznívalo nadšení z vítězství, lidé zpívali, mávali vlajkami a věřili, že dějiny se konečně obrátily správným směrem. Jenže v zákulisí republiky zněly jiné zvuky, klapání závěrů, rachot beden se zbraněmi a tichá slova rozkazů.
Lidové milice, kdysi hrdá „armáda dělnické třídy“, se rozpadaly. Desetiletí sloužily komunistické straně jako její vlastní ozbrojená pěst, věrná, poslušná, připravená bránit „výdobytky socialismu“. Teď měly odevzdat zbraně. A právě tehdy začal největší poválečný zbrojní skandál Československa.
Z výroby přímo do rukou milicionářů
Vše začalo v československých zbrojovkách. Zbrojovka Brno,samopaly vzor 58, pistole vzor 75. Zbrojovka Uherský Brod, samopaly, pistole, lehké kulomety.Šternberská zbrojovka,lehké zbraně, minomety, signální pistole.
Tyto továrny dodávaly nejen armádě, ale i Lidovým milicím, takže milicionáři měli výzbroj prakticky stejnou jako profesionální vojáci.
Distribuce byla propracovaná, každý větší podnik, elektrárna nebo důl měl svůj sklad. Lehké zbraně, kulomety i minomety se rozdělovaly podle počtu členů a strategického významu podniku. Inventáře byly vedeny interně a armáda ani stát je neměli plně pod kontrolou.
Když dělník držel samopal
Každý milicionář, od výrobního dělníka po horníka, držel v ruce zbraň připravenou k akci proti vlastním spoluobčanům. Klidně mohla stačit jedna jiskra, aby se chaos rozhořel. Samopaly, kulomety, minomety, signální pistole, po čtyřicet let byly zbraně rozesety po republice a připraveny zasáhnout, pokud by režim ohrožoval někdo „nevhodný“.
Rozkaz, odevzdat zbraně
Na začátku prosince 1989 dostaly milice rozkaz, odevzdat výzbroj do vojenských skladů. Zbraně se sčítaly a inventarizovaly. Podle zprávy ministra obrany arm. gen. Miroslava Vacka přednesené 4. května 1990 odevzdaly milice 20 067 pistolí, 71 054 samopalů, 6 890 kulometů, 130 protiletadlových kulometů, 358 minometů, 149 bezzákluzových kanonů, přes 80 milionů nábojů. Jenže část výzbroje chyběla. Vyšetřovací komise zjistily, že zbraně zůstaly ukryté mimo oficiální sklady, v objektech podniků, dolů a stranických budov.
Zbraně, které se ztratily
Na severu Čech, v Mostě, ještě v roce 1991 objevili suterén plný samopalů. V Karviné našli munici ukrytou za zdí skladu, v Praze zase bedny v garážích funkcionářů. Část zbraní se dostala na černý trh, jiné k soukromým bezpečnostním agenturám.
Dodnes se občas objevují historky o bednách s municí vyoraných na zahradách nebo nalezených v opuštěných halách. Ačkoliv většina inventáře byla nakonec odevzdána, strach z nevyčíslitelného zbytku zbraní přežívá v paměti lidí.
Mlčení a strach
Bývalí velitelé a milicionáři mlčeli. „Všechno jsme odevzdali,“ tvrdili. Ale mezi řádky bylo patrné, strach z odvety, strach z prozrazení a vědomí, že moc, kterou drželi, byla obrovská.
Když 9. prosince 1989 Lidové milice oficiálně složily zbraně, skončila éra, kdy politická strana měla svou vlastní armádu připravenou zasáhnout proti občanům. Ale zbraně a stíny minulosti zůstaly.
---
Zbraně pro Lidové milice vyráběly československé zbrojovky (Brno, Uherský Brod, Šternberk). Distribuce probíhala do podniků, dolů, elektráren a okresních velitelství. Inventury byly vedeny stranou, armáda ani stát neměli úplnou kontrolu.
Po listopadu 1989 byla většina zbraní přebrána armádou, část se však dodnes pohřešuje.Když se v prosinci 1989 hroutila moc Komunistické strany Československa, málokdo tušil, jak masivně byla ozbrojena. Teprve po rozpuštění Lidových milic se otevřely dveře do jejich skladů a s nimi i do jedné z největších bezpečnostních hrozeb, které tehdejší stát skryl před veřejností.
Lidové milice vznikly v únoru 1948, krátce před komunistickým převratem. Jejich úkolem bylo „bránit vymoženosti dělnické třídy“, ve skutečnosti však sloužily jako ozbrojená pěst KSČ.
Nikdy nebyly zřízeny zákonem, nikdy nepodléhaly armádnímu velení ani civilní kontrole. Byly to jednotky pod přímou správou vedení strany, připravené k nasazení proti každému, kdo by režim ohrozil.
