Izjumský flashback - tady byl ruský svět

Izjumem jsem dříve často projížděl při cestě na Donbas. Býval pro mě odpočívadlem, kde jsem se na chvíli zastavil, doplnil palivo, případně vyměnil poškozenou pneumatiku a pospíchal dále na východ. Teď to tady ale moc nepoznávám.

Tehdy mě ani nenapadlo, že zrovna tohle kdysi ospalé, malebné městečko vzdálené zhruba 120 kilometrů od Charkova se stane jedním ze symbolů ruských válečných zločinů. Po okupaci se Izjum proměnil takřka k nepoznání. Hlavní příjezdovou silnici lemují vyhořelé ruiny, popadané stromy, zdevastované budovy. Všude, kam se podívám, vidím stopy po bojích i raketových útocích.

Vraťme se ale do března 2022, kdy do města vtrhla ruská armáda a převzala nad ním kontrolu.

„Volala mi máma, říkala, že slyší výbuchy, začalo bombardování. To bylo 6. března brzy ráno. To byl náš poslední hovor,“ svěřuje se mi Tatiana, zhruba pětačtyřicetiletá blondýnka, jíž tečou slzy po tvářích.

Hned na začátku ruské okupace byl odstřižen internet. Jednu z poškozených antén mobilního signálu jsme později sami našli, kabely byly přestřiženy, elektronika rozkradena. V Izjumu tak řada lidí věřila místnímu okupačnímu tisku, který popisoval jak se ruská armáda žene úspěšně vpřed. Přerušeny byly i dodávky tepla a elektřiny. Město se též potýkalo s nedostatkem jídla.

„Vnučka mě poprosila, abych jí udělal čaj, byla jí zima. Vyšel jsem ze sklepa, směrem do bytu, v té chvíli letecká puma dopadla přímo nad sklep, kde se všichni skrývali, všechny je to zasypalo. Já se vyprostil asi po půl hodině. Ostatní zahynuli, celá rodina, prostě všichni,“ říká mi Mychajlo.

V dalších dnech, bombardování pokračovalo a město bylo Rusy okupováno. Od září 2022, kdy byl Izjum osvobozen, jsem město navštívil již mnohokrát. Často jsme zde pracovali, dokumentovali válečné zločiny. Lidé, které jsme ve městě potkali těsně po osvobození, byli často hladoví, dezorientovaní, často ve špinavých oděvech.

Dozvídali jsme se, že lidé zabití během bombardování byli po několika týdnech, ale spíše měsících pohřbíváni na různých hřbitovech v okolí. Velká část neidentifikovaných, nebo těch,  kteří se stali terčem represí, byla pohřbena na improvizovaném pohřebišti na ulici Shakespeara do písčité  země v  borovicovém lese. Zde jsme se v září 2022 účastnili exhumací.

Na výjezdů z hřbitova z ul. Shakespeara na hlavní silnici byl během okupace blok post. Tady stáli podle svědků příslušníci jednotek z „DNR“. Militanti z „DNR“ se v Izjumu nechvalně proslavili svou brutalitou. Nikdo, kdo nemusel, tudy raději nechodil, ani lidé z okolí nevěděli přesně, co se v lese děje. Jen úplně na začátku okupace do lesa nahlédli lidé z domu naproti a viděli, jak tu zakopávají těla ukrajinských vojáků. Ruský voják je vyhnal s výhružkou, že pokud sem polezou, skončí mezi nimi.

V září 2022 během exhumací bylo zjištěno, že šlo skutečně o 17 zabitých příslušníků ukrajinské armády. Všechna ostatní těla, kterých zde bylo nalezeno přes 400, byli civilisté. Rusko tedy útočilo leteckými pumami na město, kde nebyly žádné větší jednotky ukrajinské armády.

I represe prováděné později především příslušníky FSB z Ruska byly zaměřené především na civilisty. Byla zde i věznice, kde končily ukrajinští veteráni, patrioti i další osoby potencionálně nebezpečné okupační moci. Jeden z vězňů nám řekl: „Během okupace chodili dům od domu příslušníci FSB, dobře oblečení a vybavení, a v doprovodu místních kolaborantů. Měli seznamy, někdy měli staré adresy, ale v tom jim pomáhali právě kolaboranti. Někoho zabili rovnou, někoho mučili, někoho zavřeli. Mě zavřeli celkem dvakrát a taky dost zmlátili. A těsně před osvobozením najednou všichni Rusové zmizeli. Pak přišel nějaký typ z radnice, odemkl cely, a že si máme v klidu vzít věci a vypadnout. V tichosti, bez paniky, a taky bez záznamu. No a pak už jste přijeli vy.“

Izjum, dříve neznámé město východní Ukrajiny se stal pojmem v encyklopediích kriminalistiky, jako místo spáchání nejhorších válečných zločinů.

Po několika měsících opět vyjíždíme z Izjumu směr východ na Donbas a u hory Kremenets, opět vidíme ruiny podél silnice, kde dopadaly rakety a nebo probíhaly boje. Již však nejsme tak otřeseni jako v prvních dnech války a já si dávám věci do souvislostí. A najednou  to vidím - úplný flashback. Řvu do vysílačky,  ať všichni zastaví. To jsou ruiny místa, které dobře znám. Byl jsem zde před velkou invazí snad stokrát. Každý kdo jezdil z Charkova na Donbas to tu znal, reportéři, dobrovolnici, monitoři OBSE, vojáci. V ohořelých ruinách rozpoznávám jednotlivé stánky a obchody. Tady se prodávaly sladkosti a káva, tady byl gril, tam párky v rohlíku. Tady jsem ještě někdy koncem r. 2021, seděl a jedl ukrajinské varenyky. O kousek dál byl červeno modrý obchod s velkým nadpisem TIR s potřebami pro motoristy. Tam jsem taky nesměl nikdy chybět.

Vyhořelé obrysy z minulého světa před velkou ruskou invazí.  Jen výhled do krajiny zůstal. Odpočívadlo je těsně pod vrcholem hory,  je tu výhled do celé krajiny. I proto se tu lidé zastavovali, před další cestou na neklidný Donbas.

Sedím na nárazníku auta a vzpomínám na ty klidné časy. No nebyly zase tak klidné, ale v porovnání s dneškem.  Město, které jsem před r. 2022 znal jen jako odpočívadlo, je dnes místem, kde znám osudy stovek obětí řady válečných zločinů a již i identitu některých pachatelů. Město je dnes spojeno s případy, kterým se velmi pravděpodobně budu věnovat až do konce života.

Originál článku najdete na webu organizace Team 4 Ukraine zde, spolu s možností jak podpořit vyšetřování válečných zločinů na Ukrajině a pomoc jejich obětem.