Pomoc a láska pro Ukrajinu na sv. Valentýna

Pátek 14. února. V Praze se schází pětice dobrovolníků připravených vyrazit s humanitární pomocí do dvou zařízení na Ukrajině a dovést tak ke zdárnému konci práci více než čtrnácti předcházejících dní. Svoz materiálu od milých dárců, dokoupit další, cestu podrobně naplánovat, vyřídit všechny papírové formality, jakými jsou třeba celní deklarace. Přestože cesta míří do míst vzdálených od fronty, krátký bezpečnostní mítink nesmí chybět - riziko ocitnutí se v oblasti pod raketovým nebo dronovým útokem je sice malé, ale není nulové. Stejně tak je dobré si zopakovat jak se chovat v případě autonehody, ať už vlastní, nebo v roli těch, kteří u nehody jiného vozu pomáhají.

Obě dodávky pomohly naložit další členové týmu den předem, a tak již nic nebránilo nasednout do aut, cestou přibrat šestého dobrovolníka a vyrazit na 2400 km dlouhou cestu promrzlou krajinou.

Sobota, třetí hodina ranní a oba vozy se řadí do fronty na hraničním přechodu. Poctivá papírová příprava se vyplácí a po hodině a padesáti minutách se ocitáme v Ukrajině. I když už máme všichni razítky z polsko-ukrajinské hranice poseté pasy, vždy je to trochu zvláštní pocit ocitnout se v zemi, kde je každé dění a miliony lidských osudů ovlivněno válkou. Je to stav který nelze vnímat jako normální.

Vycházející slunce má podobný efekt jako káva od benzinky a vrací nám energii do žil. Řidiči se pravidelně střídají a ještě před polednem parkujeme u nákupního centra v Černivci. Jednou z věcí, kterých se seniorům a postiženým dětem nedostává, jsou čerstvé ovoce, zelenina, masné výrobky. I tak se projevuje válka, ekonomika je těžce zkoušená a prioritu mají logicky jiné výdaje. Pět napěchovaných nákupních vozíků je přesně ten počet, který ještě zvládneme do aut vmáčknout.

První dodávku vykládáme v domově určeném pro děti s postižením. Projíždíme skrz vrátnici, ze které je nám přátelsky máváno a parkujeme u hlavního objektu. Přichází pan ředitel, sympatický energický muž, společně s personálem tvořeným z žen padesátnic a starších. Zvědavost přivede také několik dětí, některé si pamatují na naše minulé příjezdy a hlavně Aranka je téměř neustále někým objímána, nebo se seznamuje s nejoblíbenějšími hračkami dětí. Pan ředitel pronáší na záznam několik vět určených dobrým lidem v České republice, podáváme si ruce a vnitřně cítíme, že zde ani tentokrát nejsme naposledy.

Domov má zajímavou historii. Byl založen již za druhé světové války. Nikdy se ale neocitl v situaci, kdy by se tak jako nyní nedalo vyloučit, že se může stát cílem útoku. Místa s vysokou koncentrací lidí totiž pro Rusy cílem v rámci jejich agrese jsou. Nepokoušejí se hrdinně vzdorující zemi porazit pouze silou, jejich cílem je šířit strach, teror, vyčerpávat zemi nutností obnovovat infrastrukturu, podrývat morálku a naději.

Přejíždíme několik kilometrů do domova seniorů v Černivcích. Obdobně jako v domově pro děti se zde nacházejí i lidé přesídlení z okupovaných nebo válečných oblastí. I tady mají štěstí na velmi aktivního, sympatického ředitele a milý personál tvořený převážně dámami předdůchodového, nebo již důchodového věku. Ty se starají o více než stovku seniorů. Vítáni jsme jako dobří přátelé, Češi. Do vykládání se zapojuje i pan ředitel, pečovatelky využívají transportních lůžek či invalidních vozíků a vozí pleny, jídlo, chodítka, berle a další dovezený materiál do skladů, kuchyně, zkrátka kam patří.

Někteří obyvatelé, včetně těch na vozíčku přijíždějí zvědavě do haly a dívají se, co se to děje. Pán, který již nemůže mluvit, na mne ukazuje zdvižený palec a naznačuje jezení. Je mi jasné, co z toho, co vidí projíždět před očima, mu dělá největší radost. Další se nás ptají, odkud jsme a přejí nám Boží ochranu a pevné zdraví.

Několik imobilních obyvatel domova projevilo přání, abychom se za nimi zastavili v jejich pokojích, a to nelze odmítnout. Podmínky jsou opravdu skromné. Maličké pokojíky, jejichž vybavení zpravidla tvoří postel, židle, malý stolek a skříňka, vše viditelně staré a opotřebované. Sociální zařízení opět skromné, společné pro více pokojů. Všude ale vzorná čistota. A láska. K vlasti, rodině, Bohu, zemi.

Jednou z klientek, která se na nás těšila, byla paní, která brzy oslaví 101. narozeniny. Nohy už jí neslouží, ale hlava je stále čiperná. ,,Na návštěvu pana doktora se vždycky navoní, učeše, stále je to dáma,” usmívá se pan ředitel a sami se o tom přesvědčujeme. Úsměv na tváři sluší každému a požehnaný věk bychom jí nikdo nehádali. Co jen tahle paní už všechno zažila… A její rada do života? ,,Hlavně buďte zdraví. A zhasínejte, aby se šetřilo.”

Přijímáme pozvání na meltu s mlékem a buchtu do jídelny. Unaveně, ale spokojeně posedáme kolem stolu. Hlavní úkol cesty, doručit pomoc těm, pro které ji od Vás dárců vezeme, jsme splnili. Protože zbývá ještě úkol druhý, dojet ve zdraví a co nejdříve domů, loučíme se po chvilce s místními. Pevná podání ruky a lesklé oči nechávají silné stopy v každém z nás. Stopy, které nás nutí s dovozem pomoci nepřestávat…

Loučíme se i s kočkami na dvorku, které patří k inventáři a obveselení klientů v těžkých časech a vyrážíme zpět severním směrem na Ternopil. Do města, kde jsme před půl rokem školili v taktické medicíně více než stovku mužů, kteří krátce poté šli do přímých bojů. Cestou na to vzpomínáme, jaké osudy asi chlapce potkaly. Musíme se po návratu vyptat jiné části týmu, která jim před časem navezla zdravotnický materiál a také sanitní vozy.

Do Ternopilu dorážíme takřka přesně 24 hodin od výjezdu z Prahy. Ubytujeme se a míříme do restaurace na první pořádné jídlo během cesty. Ternopilské salo, vyhlášené po celé Ukrajině, nesmí chybět, stejně tak naprosto famózní boršč. Obsluha restaurace si všímá našeho týmového označení a při placení nám vysypává všechny bonbony připravené pro hosty do pytlíku. Prý s sebou, na cestu, na šťastný návrat. Těší nás, že i když vzájemně zůstáváme anonymní, cizí lidé, díky českým vlajkám na mikinách patří tato milá lidská gesta vlastně zemi, ze které jsme přijeli. A lidem v ní, kteří dokázali rozlišit, kdo je agresor a kdo se brání. Nějak s tím mají problém i někteří politici…

Dopřejeme si krátkou noční procházku, abychom protáhli přesezená těla, projdeme se i po zamrzlé ternopilské přehradě, na které ráno uvidíme mnoho rybářů nad vysekanou dírou v ledu.. Únava nás brzy zahání do postelí a upadáme do hlubokého spánku přerušeného kolem druhé hodiny ranní zvukem sirén, který znamená jediné. Ve vzduchu letí něco, co má v místě dopadu přinést zkázu a smrt. Situace je ve třetím roce války natolik všední, že se žádný úprk obyvatel do krytů nekoná a všichni se nejspíš tak jako my snaží opět co nejdříve usnout.

Ráno vyrážíme na cestu ještě před snídaní, čeká nás závěrečná tisícovka kilometrů a hlavně časově nevyzpytatelné hranice. Ty překračujeme po příznivých dvou hodinách a spolu se změnou časového pásma se krátce po poledni ocitáme na území Polska. U Olomouce se auta rozdělí, jedno jede vyložit blízko trasy jednoho z dobrovolníků, druhé naložit darovaný zdravotnický materiál k Prostějovu. Snažíme se neustále o maximální efektivitu.

Do Prahy dorazí oba vozy téměř ve stejný čas. Přendáme věci do svých vozidel, vyklízíme nepořádek, co se v obou dodávkách za 53 hodin cesty nashromáždil, vracíme zapůjčené týmové vybavení a před půlnocí jsme všichni doma. Unavení, ale spokojení. Připraveni vyrazit na další cestu.

Protože jsme Team 4 Ukraine, vozíme pomoc a naději tam, kde je třeba.

JAN MORAVA, 24. 2. 2025, ZPRÁVA Z CESTY

Líbí se vám naše činnost a chcete také podpořit pomoc Ukrajině? Prosím pošlete nám příspěvek na transparentní účet 2801169198/2010 nebo navštivte náš dobročinný eshop. Případně můžete podpořit některý z našich projektů i na platformě Donio.