Sanitky pro Kremenčuk: 3500 kilometrů za pomocí a nadějí

Místo určení je tentokrát Oblastní nemocnice Kremenčuk pro válečné veterány, a ty věci, co se vezou, jsou dvě sanitky, navíc plné dalších pomůcek, které tu potřebují. Starají se tady (a ještě i nově v druhé nemocnici) o stovky vojáků, kteří často nepotřebují vyléčit „jen“ fyzická zranění, dávat se dohromady po ztrátě končetin a jiných vážných stavů, ale bohužel i psychická traumata. Tělo se nějak zahojí, s hlavou to je většinou mnohem těžší a dlouhodobější proces.

Tuhle nemocnici jako T4U podporujeme dlouho a byla cílem výjezdů i mnohokrát v minulosti. Kromě dodávek zdravotnického a rehabilitačního vybavení se tu třeba podařilo komplet vyměnit postele. Banalita? Ani náhodou. Místo dřívějších obyčejných kovových postelí s drátěným roštem (takové ty vojenské, co my někteří starší pamatujeme ze základní vojenské služby…) mají najednou ležící pacienti kvalitní polohovací lůžka.

Ale zpátky na začátek cesty. Už dávno to není systém „naložím a jedu“, ale poměrně složitý a časově náročný proces přípravy a „papírování“, aby bylo vše správně pro české, polské a ukrajinské orgány při přechodu hranic a transparentní v rámci činnosti T4U.

Samostatnou kapitolou je plánování cesty, skládání posádek a příprava techniky před dlouhou cestou. Posledních několik dní před startem jako ten, kdo má vedení výjezdu na zodpovědnost, se nevěnuju skoro ničemu jinému. Pojede nás šest a ve výjezdu je poprvé i manželský pár. Tak uvidíme, jak dopadnou :-).

Nejsme dobrodruzi, všichni se chceme v pořádku vrátit domů ke svým rodinám a proto této fázi věnujeme velkou pozornost. Rizika tu jsou, ale mnoha opatřeními a dodržováním zásad je minimalizujeme na snesitelnou úroveň. I v tomhle se liší způsob fungování v T4U od řady ostatních organizací.

Samotná cesta je dlouhá a monotónní, pravidelně se střídáme v řízení, tankujeme a čekáme, jak to dopadne s průjezdem hranice z Polska na Ukrajinu. Můžete mít dokumenty sebelíp připravené, ale stejně je to loterie… Ano i tentokrát se potvrdila teorie časové relativity, kdy jste v jeden okamžik od cíle vzdáleni XY hodin a za další minutu je to XY + 3 hodiny. To proto, že se něco nelíbí polské celničce a za trest vás vrátí na začátek kolony ;-) Tedy ne všechny, jen dvě sanitky, civilní doprovodné auto propustí standardně. Takže si to vystojíme, samotná administrativa s celníky i pohraničníky proběhne v pohodě a celkem rychle. Ale aspoň se posádka třetího auta trochu vyspala.

Ale i na hranici se stala taková drobná příhoda, která nás nakonec zrychlila a zahřála u srdce. V budově, kde se proclívá náklad, je vždycky dlouhá fronta, většinou řidičů ukrajinských kamionů. Vlezeme dovnitř, pozdravíme a v odpověď padne otázka: „Vy jste ti od těch sanitek venku?“ A pustí nás před sebe, jeden z kamioňáků nás vezme k okénku a vše vysvětlí celníkovi. Pár razítek a jedeme dál! Je půl druhé ráno.

Cesta ubíhá, míjíme Lvov a vydáváme se směrem ke Kyjevu. U jednoho města nás upoutá zvláštní jev. Nejdřív si myslíme, že už začíná svítat, ale za chvíli je to jasné. Je to obrovský požár. Růžovočervená záře se opírá do mraků a vypadá to jako jaderný výbuch. Ne, že by to člověk neměl v hlavě furt, ale dojde vám znovu, že nejedete k moři do Chorvatska, ale do země, kde raketa může dopadnout kdykoli kamkoli…

Čím dále na východ jedeme, tím je větší zima a občas sněží. V dalším městě nás zdrží kalamita, protože na ledovce prostě všechno klouže a je jedno, čím jedete. A teda koukat na kamion, který nedobrovolně couvá z kopce směrem k vám a otáčí se kolmo přes silnici není zrovna pěkný pohled. To asi nikde, ale zvlášť tady, kde by havárie znamenala řádově větší problém. Ale se štěstím se to zvládlo a pokračujeme.

Dojíždíme do Kremenčuku za tmy a posledních několik hodin na dost rozbitých silnicích, sněhu a za sněžení. Máme za sebou 29 hodin v autech a cíl už na dohled. Těšíme se do postele, protože zítra ráno nás čeká návrat. A to ještě netušíme, čím bude „okořeněný“.

V Kremenčuku v nemocnici nás vítají s otevřenou náručí, upřímně nám děkují a ředitel všechny zve k sobě do kanceláře. Ředitel Mikola Litviněnko je vůbec zajímavý člověk. V jeho přítomnosti cítíte sílu osobnosti, přitom působí skromně. Zároveň už ale víte, co všechno má za sebou a co ho přivedlo sem do veteránské nemocnice a jak v omezených podmínkách dokázal se svými lidmi dostat program rehabilitace na vysokou úroveň. A to nejen ve válečných podmínkách, jak by se mohlo zdát, ale podle těch, kteří tomu rozumí, i ve srovnání s podmínkami v ČR.

Je pro nás připravené pohoštění (tak strašně dobré jídlo!) a panuje taková atmosféra, že z nás padá únava a zakrátko se česko-rusko-ukrajinsko-anglickým esperantem bavíme o všem možném. Vysvětlují nám, že jedna sanitka zůstane v Kremenčuku, kde je asi 120 léčených vojáků a druhá bude fungovat v další nemocnici spadající pod zřizovatele ve městě Lubny, kde je cca 100 pacientů. Konkrétní pomoc konkrétním lidem, pamatujete? Možná někomu připadají dvě sanitky, 3000 plen pro dospělé a 3600 absorbčních podložek málo, tady to má cenu zlata.

Loučíme se a víme, že sem zase znovu pojedeme. Tady pomoc budou potřebovat ještě dlouho.

Po odpočinku a spánku v normální posteli nakládáme návratové auto a s vidinou přece jen klidnější cesty, kdy se může střídat více řidičů, vyjíždíme. Úkol jsme splnili a tak máme v plánu se cestou zastavit na některých památných místech v Kyjevě. Co vlastně víme o Ukrajině? Ruku na srdce, jak jsme se (jak jste se) na Ukrajinu a Ukrajince dívali ještě před pár lety? Myslím si, že je důležité určitá místa vidět a nechat na sebe působit emoce. Skoro každý viděl v televizi a na fotkách zbořený most v Irpiňi, slyšel o masakru v Buči, rozstřílené evakuační koloně tamtéž, když zůstaneme místně jen u Kyjeva. A najednou jste tam a vidíte to na vlastní oči. Můžete být tvrďák jaký chcete, ale tady se vám zatínají pěsti a derou se slzy do očí.

A zase v autě a zase polykáme kilometry. Domů to je už „jen“ 1400 kilometrů. Vše probíhá standardně, někdo spí, někdo zpívá s řidičem, aby neusnul, a všichni doufáme, že projedeme hranicí zpátky do EU co nejrychleji.

No a najednou se něco stane a v autě přestane fungovat klimatizace! A skoro se nedá jet, protože v dešti se mlží čelní sklo a není vidět na cestu. Jediný způsob je v určitých intervalech otevírat okna a vyrovnávat teploty. Takže těch posledních tisíc kilometrů domů jsme si fakt „užili“.
Najednou je několik hodin na PL-UA hranici - kdy jde všechno z auta ven a probíhá podrobná kontrola všeho, každé zavazadlo se otevírá a prohrabuje, pes očuchává, jestli něco nepašujete a další procedury - docela příjemnou změnou ;-).  Průjezd Polskem na pohodu, pak ani Brno nás nezastavilo a jsme v Praze. 3500 km a 55 hodin za volantem je za námi. Jdeme uklidit a předat auto, dotáhnout administrativu a dospat se. Mimochodem manželé z posádky jsou pořád manželé :-).

Někdo nás označuje za blázny, pro jiné jsme za hrdiny. Nejsme ani jedno z toho. Pomáháme tak, jak umíme a vidíme v tom smysl. Nezastavíme válku, nepomůžeme všude a všem, ale děláme maximum. Zvládáme to díky týmu lidí, kteří na úkor svých rodin, práce a volného času jezdí na různá místa na Ukrajině a pomáháme vojákům v různých jednotkách, nemocnicím, dětským domovům a dalším místům. Team 4 Ukraine to může dělat hlavně díky ochotným lidem a subjektům, kteří přispívají finančně a hmotnými dary. Za to vám všem patří velké poděkování a slib, že nepolevíme a dokud to bude potřeba, v naší činnosti hodláme pokračovat.

Autor: Aleš Vondráček, Team 4 Ukraine

Líbí se vám naše činnost a chcete také podpořit pomoc Ukrajině? Prosím pošlete nám příspěvek na transparentní účet 2801169198/2010 nebo navštivte náš dobročinný eshop https://eshop.team4ukraine.eu/ . Případně můžete podpořit některý z našich projektů i na platformě Donio: https://donio.cz/team