Článek
V období od roku 1932 do 1954 zde zahynuly desítky tisíc lidí již během transportu do táborů a další stovky tisíc přímo na místě při těžbě zlata a stavbě silnic. Alexandr Solženicyn charakterizoval Kolymu jako „pól chladu a krutosti“ celého systému gulagů.
Zlato a platina byly v tomto regionu objeveny na počátku dvacátého století. Během industrializace Sovětského svazu, která začala první pětiletkou v letech 1928 až 1932, vzrostla potřeba těchto strategických surovin. Pro využití kolymského bohatství byla založena specializovaná vládní agentura Dalstroj. Pracovní sílu zde od samého počátku tvořili vězni, především osoby postižené protikulackou kampaní a odpůrci kolektivizace, dále političtí vězni a kriminální zločinci, kteří představovali snadno dostupnou a velmi levnou pracovní sílu.
Systematický rozvoj regionu začal roku 1932 výstavbou města Magadan, které bylo vybudováno výhradně prostřednictvím nucených prací. Ve stejném roce byly zahájeny expedice do vnitrozemí Kolymy spojené se stavbou Kolymské silnice, která později získała ponurý název „cesta kostí“ podle množství vězňů zemřelých při její výstavbě. Oblast neobydlené tajgy byla postupně poseta přibližně osmdesáti pracovními tábory. Původním ředitelem kolymských táborů byl Eduard Berzin, důstojník Čeky, který byl později v roce 1937 odstraněn.
Pracovní tábory Kolyma - Mapa Kolymy v polárním kruhu na Sibiři nedaleko Aljašky. Lodě přepravovaly vězně z pevniny na Kolymu. Většinu roku bylo moře pokryto nemocným ledem. Vězni popisují cestu jako nesnesitelnou - stísněné podmínky, nedostatek hygieny, hluk a nedostatek jídla. A pak bylo moře někdy velmi bouřlivé a prudké.
Rok 1937, který představoval vrchol politických čistek, přinesl na Stalinův příkaz další zpřísnění táborového režimu. Systém tvrdé práce kombinovaný s minimálním nebo zcela nedostatečným stravovacím režimem vedl k nesmírné míře utrpení vězňů, kteří byli běžně nuceni pracovat při teplotách dosahujících minus šedesáti stupňů Celsia. Podmínky v jednotlivých táborech se měnily v závislosti na celkovém stavu země. Nečetní vězňové, kteří se dočkali vypršení svého trestu, často v oblasti zůstávali ve vyhnanství. Mezi vězni na Kolymě bylo mnoho akademiků a intelektuálů, mezi nejznámější patří matematik Michail Kravčuk nebo spisovatel Varlam Šalamov.
Vězeňská populace Kolymy významně vzrostla v roce 1946 s příchodem tisíců bývalých sovětských válečných zajatců, které na konci druhé světové války osvobodily spojenecké síly nebo Rudá armáda. Tito vojáci byli obviněni ze zrady a spolupráce s nepřítelem a často obdrželi desetileté nebo pětadvacetileté tresty odnětí svobody, které si odpykávali v gulagu včetně Kolymy. Kolymské tábory byly převedeny na převážně volné pracovní tábory po roce 1954. Roku 1956 nařídil Nikita Chruščov všeobecnou amnestii.
Podle odhadů zahynulo v kolymských táborech od třicátých let do poloviny padesátých let mezi čtvrt milionem a milionem lidí.
