Ruské dobytí Mongolska v roce 1921

Vojenská kampaň, která probíhala od června do srpna 1921 na území dnešního Mongolska, byla střetem mezi dvěma naprosto odlišnými silami - na jedné straně stál excentrický a brutální generál baron Roman Fjodorovič Ungern von Sternberg se svým chaotickým režimem, na straně druhé mongolsko-ruské revoluční síly vedené Damdin Süchbátarem, podporované sovětskou Rudou armádou.

Roman Ungern von Sternberg, přezdívaný „Šílený baron“ nebo „Krvavý baron“, se po porážce bílých armád v Rusku uchýlil do Mongolska, kde se pokusil vybudovat vlastní autonomní říši. Jeho vláda nad územím Vnějšího Mongolska byla charakterizována extrémní brutalitou a nepředvídatelností. Ungernův režim praktikoval systematický teror proti mongolskému civilnímu obyvatelstvu i proti svým vlastním vojákům, což vyvolávalo rostoucí odpor a nespokojenost.

Mezitím se v sousedním Rusku upevňovala moc bolševiků, kteří začali podporovat mongolské revoluční hnutí. Klíčovou postavou tohoto hnutí se stal Damdin Süchbátar, charismatický mongolský vůdce, který dokázal sjednotit různé odpůrce Ungernova režimu. Sovětské vedení poskytlo Süchbátarovi nejen vojenskou výzbroj a výcvik, ale také strategické poradenství a logistickou podporu.

Na jaře 1921 se situace pro Ungerna dramaticky zhoršovala. Jeho jednotky byly demoralizované, disciplína v armádě se rozpadala a proti jeho vládě vznikala první spontánní povstání. Mongolské obyvatelstvo, unavené měsíci teroru a zvůle, začalo otevřeně projevovat nepřátelství vůči okupačním silám.

V červnu 1921 zahájila Mongolská lidová armáda pod Süchbátarovým velením koordinovanou ofenzivu proti Ungernovu režimu. Mongolsko-ruské jednotky, vycvičené a vyzbrojené podle sovětských standardů, překročily hranice „Ungernovy říše“ a systematicky obsazovaly strategické pozice podél hranic. Jejich postup byl překvapivě rychlý a efektivní, což svědčilo o dobré koordinaci a vysoké motivaci bojovníků.

Ungern se pokusil reorganizovat své síly, ale jeho armáda byla již ve velmi špatném stavu. Předchozí porážky ve střetech s početně slabšími, ale lépe organizovanými mongolskými a ruskými oddíly značně podkopaly morálku jeho vojáků. Mnoho jednotek se rozpadalo, někteří vojáci dezertovali nebo se dokonce přidávali na stranu protivníka.

Rozhodující moment nastal 5. července 1921, kdy jednotky Mongolské lidové armády vstoupily do strategicky klíčového města Urgy, dnešního Ulánbátaru. Toto město představovalo nejen politické a ekonomické centrum Mongolska, ale také symbolický bod kontroly nad celým regionem. Ovládnutí Urgy znamenalo de facto konec Ungernovy vlády nad Mongolskem.

Po ztrátě hlavního města se generál Ungern-Sternberg rozhodl pro zoufalý manévr. Ustoupil do jižních oblastí Mongolska, kde se pokusil shromáždit své zbývající věrné stoupence a vojáky. Přes katastrofální situaci se mu podařilo sestavit posledních několik set bojovníků, se kterými plánoval rozhodující protiútok.

Ungernova strategie spočívala v invazi do Burjatska, kde doufal v podporu místního obyvatelstva a možná i v rozšíření konfliktu. Zpočátku se zdálo, že jeho hazardní plán přináší výsledky - jeho jednotky dosáhly několika taktických úspěchů a dokázaly zmást nepřítele svou nečekanou aktivitou.

Tyto počáteční úspěchy však byly pouze krátkodobé. Mongolsko-ruské komunistické síly rychle zareagowaly masivním protiúderem, který využil jak početní převahu, tak lepší organizaci a vyšší bojovou morálku. Ungernova armáda, již tak oslabená předchozími porážkami a dezercemi, nebyla schopna odolat koordinovanému útoku protivníka.

Rozhodující střet znamenal naprostou katastrofu pro Ungernovy síly. Většina jeho armády byla zničena, zbývající vojáci se rozprchli nebo padli do zajetí. Sám generál Ungern-Sternberg byl zajat svými vlastními podřízenými, kteří ho 21. srpna 1921 vydali bolševikům v naději na mírné zacházení.

Zajatý „Šílený baron“ byl převezen do sovětského Ruska, kde čelil soudu za své činy. Obvinění zahrnovala zvěrstva a teror páchané na civilním obyvatelstvu, ozbrojený boj proti sovětské republice a spolupráci s japonskou intervencí na Dálném východě. 15. září 1921 byl Roman Ungern von Sternberg popraven, čímž skončila jedna z nejbizarnějších epizod ruské občanské války.

Mongolská kampaň roku 1921 představovala nejen konec Ungernova režimu, ale také poslední významnější vojenské operace ruské občanské války. Vítězství Mongolské lidové armády znamenalo začátek nové éry v mongolských dějinách, charakterizované úzkou spoluprací se Sovětským svazem a postupnou modernizací země.

Pro Damdin Süchbátara se tato kampaň stala vrcholem jeho politické a vojenské kariéry, přestože zemřel již v roce 1923. Stal se národním hrdinou a otcem mongolské nezávislosti, jeho odkaz ovlivňoval mongolskou politiku po celá desetiletia.

Ungernova porážka také symbolizovala definitivní konec bílého hnutí v regionu a upevnila sovětskou kontrolu nad rozsáhlými teritorii Střední Asie. Mongolsko se tak stalo jedním z prvních satelitních států Sovětského svazu, což ovlivnilo jeho vývoj až do konce 20. století.