Čínský betonový drak požírá sám sebe

Když si o víkendu postavíte poličku z Ikey a z lenosti vynecháte polovinu nosných šroubků, pravděpodobně vám na hlavu spadne maximálně sbírka zaprášených knih. Když ovšem tuto metodu aplikujete na druhou největší ekonomiku planety, dostanete Čínu roku 2026.

Ukazuje se totiž, že v základech současného čínského ekonomického zázraku nechybí pouze elementární zdravý rozum, ale především zcela hmatatelná ocel a kvalitní cement. To, co dnes předvádí čínský realitní sektor, připomíná snahu postavit mrakodrap z vlhkého toaletního papíru a přesvědčit zbytek světa, že jde o inovativní ekologickou architekturu. Krize, v níž se Čínská lidová republika právě nachází, už dávno není pouhou finanční anomálií. Je to existenciální kolaps jednoho celého vývojového modelu.

Celosvětové trhy a sociální sítě začaly pro tento fascinující rozklad používat termín čínský fake housing, avšak tento pojem zdaleka nevystihuje plnou hloubku probíhající tragédie. Nejedná se pouze o prázdné budovy, ve kterých nikdo nežije. Jedná se o systematickou industriální produkci ohromných fyzických aktiv, která sice na první pohled stojí a vrhají stín, avšak jsou ekonomicky a strukturálně naprosto neživotaschopná. Od toxických úvěrových portfolií, která infikují státní banky, přes hnijící nedokončené betonové skelety rozeseté po celé zemi, až po fyzický rozpad novostaveb známý pod poetickým, leč smrtícím označením tofu-dreg. Čínský realitní sektor prochází terminální fází nekrózy.

Pojem tofu-dreg projekt, neboli budovy ze zbytků tofu, poprvé vstoupil do veřejného povědomí v roce 1998. Tehdejší premiér Ču Rung-ťi tento termín rozzuřeně použil při inspekci protipovodňových hrází na řece Jang-c’-ťiang, které se pod náporem vody drolily se stejnou snadností, s jakou se rozpadají měkké zbytky po výrobě sójového mléka. Nejedná se o izolované případy selhání jednotlivců, ale o základní systémový rys modelu vysokého obratu, který dominoval čínskému developmentu po celou poslední dekádu.

Tato degradace kvality je přímým, matematicky chladným důsledkem snahy developerů zachovat si své absurdní marže v prostředí drtivé krize likvidity. Ocelové pruty se masivně natahují za studena, což opticky zachová délku materiálu, ale drasticky zmenší jeho průměr a fatálně sníží tažnost. Dále se využívá nevypraný mořský písek plný chloridových iontů, který rozežírá železobetonovou výztuž zevnitř s razancí a zlomyslnou vytrvalostí berního úředníka, jenž vám právě objevil nesrovnalost v daňovém přiznání z doby před deseti lety. Extrémní ředění cementových směsí pak vede k takové drolivosti, že majitelé bytů na virálních videích vydloubávají kusy nosných zdí pouhýma holýma rukama.

Zásadním geopolitickým zlomem, který definitivně rozkryl rizika čínského stavebního šlendriánu na mezinárodní scénu, se stal 28. březen 2025. V tento den se v thajském Bangkoku s ohlušujícím rachotem zřítila třiatřicetipatrová budova Nejvyššího kontrolního úřadu. Devadesát pět mrtvých. Tuto budovu stavělo konsorcium zahrnující čínského státního dodavatele China Railway No. 10. Když se země v Myanmaru otřásla silou 7,7 stupně Richterovy škály, seismické vlny urazily více než tisíc kilometrů, aby v Bangkoku neomylně nalezly a srovnaly se zemí jedinou budovu. Okolní mrakodrapy postavené jinými dodavateli zůstaly zcela nepoškozeny.

Tento takzvaný palačinkový kolaps, při kterém se patra sesunula vertikálně jedno na druhé bez jakékoliv strukturální rezistence, byl způsoben použitím oceli, která se chovala naprosto křehce. Vyšetřování thajského ministerstva průmyslu prokázalo, že vadné ocelové pruty dodala čínská firma Xin Ke Yuan Steel, která měla být z nařízení úřadů uzavřena kvůli bezpečnostním porušením již od prosince předchozího roku. Zpráva o zatčení zástupce China Railway No. 10 následně narazila v čínském informačním prostoru na masivní betonovou zeď státní cenzury. Zde se naplno ukazuje, že čínské stavebnictví je exportním artiklem, který ohrožuje životy po celém světě.

VÝZVA EDITORA: Pokud chcete, abychom o podobných tématech psali dál, podpořte nás.

Zatímco termín města duchů byl v západních médiích nadužíván již před dekádou, tvrdá data ukazují naprosto děsivý posun. Nejedná se již o optimistickou předčasnou urbanizaci, která by čekala na příliv obyvatel. Nyní jsme svědky trvalé strukturální prázdnoty. Epicentrem této krize je fenomén Severovýchodu. Provincie Chej-lung-ťiang, Ťi-lin a Liao-ning, kdysi hrdé průmyslové srdce Číny, se proměnily v rozlehlé nekropole. Za jediný rok ztratil tento region milion obyvatel a byt ve městě Jixi se dá pořídit v přepočtu za pět set korun za metr čtvereční. Opuštěné domy jsou doslova levnější než zelí na místním trhu.

Oficiální zásoby neprodaných dokončených budov činily ke konci roku 2024 přes 750 milionů metrů čtverečních. Pokud však započítáme stínovou zásobu projektů, které jsou formálně prodané, ale držené pouze jako spekulativní investice, odhady se pohybují mezi šedesáti pěti až devadesáti miliony prázdných bytových jednotek. To je absolutní převis nabídky, který by s přehledem stačil k ubytování celé populace Německa. Místo toho v nich bydlí pouze ozvěna zmařených úspor čínské střední třídy.

Tím nejvýbušnějším aspektem krize nejsou budovy, které spadly, ale ty, které nebyly nikdy dostavěny. Fenomén lanweilou, tedy hnijících budov, odhaluje obrovskou toxicitu čínského modelu předprodejů. V Číně se stalo zvráceným standardem, že kupující začínají splácet plnou hypotéku roky předtím, než je stavba vůbec dokončena. Prostředky, které měly být uloženy na vázaných účtech, byly zkorumpovanými developery typu Evergrande systematicky odkláněny k financování nákupu nových pozemků nebo splácení starých dluhopisů.

Když vláda omezila přístup k úvěrům, stroj se zadřel. Výsledkem je, že miliony rodin dnes poslušně splácejí hypotéky za betonové skelety zarůstající plevelem. V reakci na tuto nespravedlnost se vzedmula vlna hypotéčních bojkotů, která ohrozila úvěry v astronomickém objemu dvou bilionů jüanů. Reakce státního aparátu byla předvídatelně brutální. Čínský právní systém vůbec neuznává selhání developera jako legitimní důvod pro zastavení splátek. Kupující je technicky v prodlení vůči bance, nikoliv vůči podvodnému staviteli.

Tím nejzákeřnějším nástrojem útlaku se stal systém sociálního kreditu. Účastníci bojkotů jsou nemilosrdně zařazováni na černé listiny zdiskreditovaných osob. V praxi to znamená zákaz cestování rychlovlakem, nemožnost získat půjčku, odstřižení dětí od vzdělání, vyhazov z práce a často i ztrátu bydlení. Ochrana bankovního sektoru a narativu vládní neomylnosti má prostě přednost před zničenými životy obyčejných lidí.

Pokud by se tento inženýrský hazard omezoval pouze na Čínu, byla by to jen lokální tragédie. Jenže v rámci Nové hedvábné stezky se tyto metody staly globálním vývozním artiklem. Podívejme se do Černé Hory, malého balkánského státu, který se rozhodl splnit si sen o dálnici z přístavu Bar k srbské hranici. Tuto dálnici do nikam stavěla čínská státní společnost CRBC za peníze z čínské státní banky. Původní jedenačtyřicetikilometrový úsek stál zemi miliardu eur, doprovázela ho masivní destrukce chráněného koryta řeky Tary a tajné dodatky. Dluh za tento zlomek cesty v jednu chvíli tvořil více než třetinu státního rozpočtu a přivedl zemi na okraj bankrotu. Koupit si dálnici v tomto režimu je jako pořídit si na splátky luxusní vůz v momentě, kdy vyděláváte minimální mzdu, a navíc s vědomím, že vám ten vůz po cestě domů pravděpodobně začne hořet.

V Ekvádoru se nachází obří vodní elektrárna Coca Codo Sinclair, postavená společností Sinohydro. Měla zemi zajistit energetickou nezávislost. Výsledek? Na klíčových rozvaděčích vody bylo objeveno neuvěřitelných sedmnáct tisíc prasklin. Elektrárna běžela na podzim na 39 procent kapacity, zatímco obyvatelé trpěli čtrnáctihodinovými plošnými výpadky proudu. Megalomanský projekt spustil regresivní erozi řeky, která již zničila vodopád San Rafael a ohrožuje samotnou stavbu. Ekvádor nakonec pod tlakem stáhl arbitráž na 580 milionů dolarů za zpackanou stavbu výměnou za kompenzaci a předání operativy zpět čínské firmě, čímž stát fakticky odevzdal část své energetické suverenity zpět viníkům. V Africe se pak čínský kapitál přesunul od velkých staveb k těžbě, kde v nigérijských lomech pracují místní za pár dolarů denně čtrnáct hodin v oblacích prachu, bez respirátorů, dokud nezkolabují na nevratné astma.

Proč čínský režim tento brak dobrovolně produkuje? Odpověď leží ve zvrácené struktuře politických pobídek. Povýšení lokálních úředníků závisí téměř výhradně na plnění cílů růstu HDP. Je mnohem výhodnější postavit třicet zbytečných prosklených mrakodrapů, protože tyto nadzemní projekty vytvářejí okamžitý vizuální dojem rozvoje, který oslní nadřízené. Neviditelné, ale životně důležité podzemní sítě či funkční infrastruktura politické body nepřinášejí.

Zde ovšem musíme zmínit i vliv svobodného světa. Západní institucionální kapitál byl léta ochoten zavírat oči nad destrukcí práv a toxickou výstavbou, dokud z asijských dluhopisů s vysokým výnosem plynuly tučné dividendy. Tato morální korupce elit na obou stranách oceánu vytvořila nevyhlášený nadnárodní kartel. Globální fondy drží pozice v čínských státních bankách přes ETF instrumenty s cynickou vírou, že případný kolaps nakonec zaplatí z úspor obyčejní lidé.

Události posledních měsíců mění podstatu toho, jak nahlížíme na státem řízený růst. Přešli jsme z éry zaslepeného obdivu k asijskému tygrovi do fáze mrazivého realismu. Mýtus o nemovitostech jako o garantovaném uchovateli hodnoty byl brutálně zničen a s ním mizí i slepá důvěra ve společenskou smlouvu, která slibovala prosperitu výměnou za poslušnost.

Světlo na konci tohoto špatně vybetonovaného tunelu však existuje. Odhalení tohoto gigantického strukturálního podvodu otevírá jedinečnou šanci na očistu. Pravda o kvalitě a smyslu nadnárodních investic nutí mezinárodní komunitu k návratu k realitě. My všichni si začínáme uvědomovat, že budování odolné lokální ekonomiky, transparentnost a trvání na skutečných hodnotách, ať už jde o pevnost oceli nebo vymahatelnost práva, jsou jedinou obranou proti globalizovanému vykořisťování. Není to pouze selhání jedné země, je to tvrdá lekce pro všechny elity, které věřily, že fyziku lze dlouhodobě obelhat účetními triky. Naše snaha o obranu zdravého rozumu má smysl, ale musí začít u toho, že přestaneme naším mlčením financovat cizí diktatury.

Výzva editora: Podepřete naši společnou budoucnost a demokracii příspěvkem na tvorbu dalších analýz.

V následující části, odemčené pro předplatitele, se ponoříme do temných hlubin globální ekonomiky.

Pro pochopení plné závažnosti situace je nezbytné srovnat současný čínský strukturální kolaps s americkou hypoteční krizí z roku 2008.