Článek
Nejde o přímé útoky dělostřelectvem, ale o systémové selhání v oblasti informační a psychologické obrany, které vytváří tichou, neviditelnou, ale o to účinnější druhou frontu.
Fata morgána míru jako zbraň proti mobilizaci
Jedním z nejvíce znepokojivých jevů je intenzivní šíření zpráv o údajném bezprostředním míru. Tento narativ má překvapivě dvojí původ, který se ovšem potkává v jediném cíli: podkopat morálku a rozvrátit mobilizační proces. Zatímco ruská propaganda se zaměřuje na demotivaci bojem, americké snahy – ať už jde o politické úniky, či prohlášení některých západních think-tanků – se snaží tvrdit, že dohoda o míru už je na spadnutí. Případně že jedinou brzdou je Zelenský.
Cílem je demoralizovat civilní populaci a vytvořit iluzi, že utrpení a oběti už nejsou nutné, protože „se to brzy vyřeší u stolu“. V ukrajinském týlu tak kolují neuvěřitelné zvěsti, které by se daly zařadit do žánru fantaskních pohádek: „Mír oznámí Zelenský v Novoročním projevu – čeká se na nový rok,“ nebo ještě fantasmagoričtější „Mír bude oznámen po zimních olympijských hrách.“ Proč po olympiádě? Na to jsme jednoznačnou odpověď nedostali.
Když odbočíme: Tato fata morgána míru se nešíří jen v ukrajinském týlu, ale má toxický dopad i na mezinárodní scéně, kde oslabuje vůli k pokračování vojenské pomoci. Narativ o „míru na spadnutí“ slouží jako dokonalá záminka pro politiky, kteří si chtějí uvolnit ruce. Příkladem je Itálie. Italský ministr zahraničí Antonio Tajani oficiálně oznámil, že Řím se nebude účastnit programu PURL (nákup amerických zbraní pro Ukrajinu) s odůvodněním, že další vojenská pomoc je předčasná vzhledem k probíhajícím mírovým jednáním. Tím nepřímo signalizoval, že vnímání míru jako hrozící reality ovlivňuje i reálné závazky v rámci NATO. Tajani situaci komentoval slovy: „Pokud dosáhneme dohody a boje ustanou, zbraně už nebudou potřeba.“
Tyto zvěsti o míru, šířené s přesvědčivostí horkých zpráv skrze Telegram, mají zhoubný vliv na nábor do armády. Proč by měl mladý muž riskovat život a opustit rodinu, když se „za měsíc“ bude slavit konec války? Nikdo nechce být posledním vojákem který padne. Zvláště když je tato iluze přiživována i dalším, temnějším proudem informací.
Tichý jed Telegramu: „Už nemáme žádné muže“
Ruská propaganda si po letech pomalu bere zpátky to, co ztratila po brutální invazi v roce 2022. Pomalu, profil po profilu získává informační prostor. Mnoho kolaborantů, kteří se na začátku zalekli (jako náš Miloš Zeman) už se dávno otřepalo a vystrkuje růžky.
Je tragédií, že většina Ukrajinců v týlu používá k získávání informací ruský Telegram. Na této platformě se ve velkém šíří narativ, že Ukrajina už nemá žádné muže, že má lidské zdroje již jen na rok bojů a že válka je prohraná.
Kdo tento jed šíří nejhlasitěji? Často jsou to právě ti, kterých by se měla týkat mobilizace, ale nyní žijí relativně spokojené životy, jsou s rodinou v týlu, podnikají a vydělávají. Šířením defétismu si vytvářejí společenskou alibi pro vlastní neúčast. Je to jejich obhajoba.
Válka se tak v informačním prostoru stává záležitostí jen pro ty nejchudší a nejméně vlivné, zatímco ekonomický a společenský motor země, který je zásadní pro vítězství, zůstává paralyzován.
„Fialova bída“ po ukrajinsku: Korozivní pocit nespravedlnosti
Na plno se rozvíjí ruská taktika kterou známe dobře z voleb v Česku - koncept „Fialovy bídy“. Ten má za cíl přesvědčit obyvatelstvo, že se ve skutečnosti má mnohem hůře, než je tomu objektivně. Recept který se osvědčil všude na světě sklízí ovoce i na Ukrajině.
Příklad, který jsme zažili na vlastní kůži, je toho lakmusovým papírkem: borec v ikonické teplákové soupravě s ledvinkou přes rameno nám ve své nově otevřené kavárně vysvětluje, že elity žijí na úkor obyčejných lidí (myslí tím sebe). V diskuzi pokračuje ve svém novém Audi, v litanii o tom, jak je Kyjev úmyslně drží v temnotě a vypíná jim proud (rozuměj prodá méně dortíků a kávy) i přesto, že jejich elektrárna přeci zásah nedostala.
Tato taktika cílí na univerzální společenský pocit, který je produktem moderní doby: iluzi, že existuje ústavní právo na blahobyt a že každý má právo mít se pořád dobře. Proti tomuto pocitu, neustále živenému leskem sociálních sítí typu Instagram (na kterém mimochodem Ukrajinky silně „frčí“), se bojuje velmi těžko. Tříští se zde realita diskomfortu s vnímáním katastrofy. Lidé v ukrajinském týlu sice trpí, ale trpí hlavně diskomfortem, dlouhotrvajícím stresem a ekonomickými obtížemi. Ano, existují každodenní neštěstí a úmrtí i v týlu. Většiny se ale nedotknou.
Rozhodně to nechceme zlehčovat, ale hodnotíme to především naší optikou lidí pohybujících se v realitě Donbasu. Nic z toho se nedá srovnat s tím, co dobrovolně či méně dobrovolně, ale přesto podstupují statisíce mužů v zákopech, kteří je brání proti barbarské hordě z východu. A ti rozhodně své pozice na Donbasu darovat nechtějí.
Bazuka do vlastní nohy: Korupce a blackouty
Jestli něco Ukrajincům nyní opravdu vadí, tak jsou to dlouhé odstávky proudu. A nutno podotknout, že v tomto se Kyjev střelil bazukou do vlastní nohy. Tím, že za to částečně může obří korupční kauza v energetickém sektoru, se hněv občanů stáčí z hlavního viníka – Ruska, které čtyři roky bombarduje teplárny a elektrárny – na vlastní režim.
Trolí farmy tuto situaci eskalují s chirurgickou přesností. Místo mobilizace hněvu proti agresorovi se obrovské množství energie a emocí spotřebovává v obviňování vlastních „elit“. Je to ukázkový příklad systémového selhání, kdy vnitřní korupce slouží jako dokonalý katalyzátor pro vnější propagandistické cíle. Výsledkem je rozklad společnosti, který po čtyřech letech útrap nabírá skutečně nebezpečné tempo. A z historie víme, že se Ukrajinci nebojí vzít věci do vlastních rukou.
Volba, kterou nemáte: Buď za ně, nebo proti nim
Ukrajinská společnost se začíná štěpit pod náporem únavy, diskomfortu a dezinformací. Pokud se nic nezmění, rozklad bude pokračovat. Hrozba není v rychlé porážce, ale v eskalující vnitřní erozi, která zemi připraví o vůli bojovat a o morální kompas.
Je potřeba komunikovat drsnou a nelítostnou pravdu, která v návalu politické korektnosti a líbivých slibů zaniká: „Můžete si vybrat: Buď budeme bojovat proti Rusům, nebo za Rusy.“
Tohle není jen rétorická hrozba. To je holý fakt, který si ale civilisté v týlu nechtějí připustit.
Rusko okupuje 20 % ukrajinského území (od roku 2014) a alarmujících 16 % zajatých okupantů jsou nuceně mobilizovaní lidé z okupovaných oblastí. Ukrajina tak nemá na výběr – mír a podstoupení Donbasu znamená ztratit jedinou ochranu donbaských linií, ztratit zbytek obyvatelstva na okupovaných územích a dát Putinovi další maso do kanónfutru, které on okamžitě využije pro útok na zbytek Ukrajiny či další stát.
Postupná porážka v boji je v tomto kontextu paradoxně stále lepší, než smrt v roli otroka poslaného na sebevražedný útok na další svobodnou zemi. Je to komunikace která i v ukrajinském veřejném prostoru zoufale chybí. Nic jako trvalý mír se současným Ruskem není možný. Je to pravda, kterou nechce slyšet žádná matka, žádná manželka, a nechce ji uvěřit ani mnoho mužů, které tak či onak čeká mobilizace.
A tohle by si měla uvědomit i Evropa, než se rozhodne Ukrajinu definitivně hodit přes palubu. I přes hloubku a závažnost těchto systémových problémů nelámejme hůl. Klíčem je odhalení a pojmenování hrozby, jasná a tvrdá komunikace reality a především připomenutí si, kdo je skutečný nepřítel.
Vůle k boji na frontě rozhodně nechybí. Tvrdé jádro tvoří desetitisíce chlapů, kteří jsou po letech bojů sice unavení, ale stále odhodlaní a urputní. Spravedlivá obrana podepřená pocitem spravedlnosti a transparentností, je to jediné, co v konečném důsledku může propagandu porazit. Řešení je vždy, ale vyžaduje odvahu k pravdě.
Jako obvykle na závěr výzva. Rok 2026 bude v mnohém zlomový. I přes tlak ze všech stran a otevřené nepřátelství všech velmocí proti Evropě je tu naděje. Naděje, že vytrváme, že se ubráníme. Že se z toho jednoduše nepos*rem.
Pomáhejte dál. Ne pro Ukrajinu, ale ze stejných pohnutek z jakých budou kluci na frontě bojovat až do konce - můžete si vybrat buď za Rusa, nebo proti nim. My si už vybrali dávno.
Třeba tady: https://donio.cz/nadeje-2026
