Kulomety proti umělé inteligenci a nebe na úvěr: Anatomie raketového bankrotu

Nebe je na úvěr a my jsme v brutálním prodlení. Protiraketové deštníky mají tváří v tvář masivní produkci obří trhliny.

Představte si mrazivé ráno nad Kyjevem kde se mlha trhá pod náporem syrového adrenalinu, pachu spáleného leteckého paliva. Poloprázdné ulice jsou plné zvuku sirén a všudypřítomného strachu, který se vám lepí na patra jako stará žvýkačka. V kokpitu ukrajinské stíhačky F-16 sedí legendární Duch Kyjeva, kterému v uších řve varovný tón palubního radaru. Letí nebezpečně nízko. Musí. Pylony pod křídly jeho stroje zejí absolutní prázdnotou, protože poslední moderní rakety došly a ty staré, vytažené z nějakého zaprášeného skladu kdesi v Nevadě, se prostě odmítly odpálit. Míří přímo do ohniska blížícího se nepřátelského roje. Radar ukazuje desítky cílů.

Není to elegantní vzdušný souboj z hollywoodských trháků, kde hraje epická hudba a hrdina s úsměvem odpaluje naváděné střely z bezpečné vzdálenosti. Je to brutální, kontaktní řezničina. Aby dokázal zničit blížící se dron, musí k němu přiletět na vzdálenost, ze které doslova vidí nýty na jeho trupu, a rozstřílet ho rotujícím šestihlavňovým palubním kanónem Vulcan.

Prolétá hustou oponou vlastní pozemní protivzdušné obrany, která pálí do mraků v zoufalé snaze zastavit to, co nezastaví on sám. Kolem kokpitu vybuchují trasírky a obloha připomíná diskotéku v pekle. Každá sekunda v tomto prostoru znamená hazard se smrtí.

Zaměří cíl. Vypadá to jako klasická Gerbera, levná ruská maketa z překližky a montážní pěny, jejímž jediným účelem je vyčerpat vaši drahocennou munici a pozornost. Jenže v momentě, kdy tiskne spoušť a kabinou se rozlehne vibrace kanónu, se stane něco naprosto šíleného. Maketa se otřese a odpojí se z ní menší, bleskově rychlý FPV dron.

Ta levná překližková hračka zafungovala jako letadlová loď chudých. Kamikadze dron napěchovaný výbušninou se okamžitě stáčí a letí přímo k F-16. Duch Kyjeva strhává knipl, přetížení ho rve do sedačky, krev se odlije z hlavy a zrak se na zlomek vteřiny zúží do tunelu. Těsně mine smrt, ale to hlavní a nejhorší teprve přichází.

Skutečný Šáhid, ta bestie s průraznou hlavicí, který letěl o kousek dál a maskoval se v radarovém stínu, najednou detekuje blížící se stroj. Jeho integrovaná umělá inteligence bleskově přepočítá trajektorii a provede prudký úhybný manévr. Uhne palbě s grácií kofeinem nadopovaného nindži a pokračuje dál na město. A Duch Kyjeva? Letí příliš rychle na to, aby stihl reagovat. Než se stihne otočit, tak útočný dron s ohlušujícím výbuchem drtí železobetonové zdi panelového domu na předměstí Kyjeva.

Duch Kyjeva je sice fikce, ale je zároveň ztotožněním ukrajinské protivzdušné obrany. Tohle už dávno není válka, kterou jsme znali z učebnic dějepisu. Tohle je průmyslový masakr řízený algoritmy a my do něj nastupujeme s naprosto prázdnýma rukama.

Dostali jsme se do historického bodu, kdy musíme suchá, formální a byrokratická data nemilosrdně dekonstruovat, abychom vůbec pochopili absolutní rozsah globálního selhání Západu. Vraťme se o krok zpět, oprostěme se od emocí a podívejme se na čistá, neúprosná čísla. Osm set raket. Tři dny. Nula na skladě. To je rovnice, která definuje naši současnou bezpečnostní architekturu a připomíná účetní knihu těsně před vyhlášením totálního bankrotu.

Během pouhých dvaasedmdesáti hodin vypálily Spojené státy a jejich spojenci na Blízkém východě přes osm set špičkových antiraket do systémů Patriot, konkrétně těch nejpokročilejších verzí PAC-3, aby ochránily své vojenské základny a geopolitické zájmy před íránským útokem. Osm set raket za jeden jediný prodloužený víkend. Pro srovnání, Ukrajina, která čelí existenční, vyhlazovací válce, obdržela a vypálila za celou dlouhou, temnou a krvavou čtyřměsíční zimní sezónu zhruba sedm set těchto interceptorů. Slyšíte dobře. Spojené státy a ropné velmoci v Perském zálivu vystřílely do písku za tři dny více pokročilé protivzdušné obrany, než měla ukrajinská armáda k dispozici na ochranu čtyřiceti milionů zmrzlých lidí během celé zimy. Když evropský komisař pro obranu Andrius Kubilius pronesl tato mrazivá čísla na tiskové konferenci ve Varšavě na začátku svého záchranného raketového turné, vzduch v místnosti zhoustl. Byla to chvíle, kdy maska spadla a všem došlo, že král je nejen nahý, ale navíc mu právě exekutoři odvážejí i postel.

Globální výrobní kapacity jsou totiž v kontextu moderní opotřebovávací války naprosto tristní a připomínají spíše manufakturu z devatenáctého století. Korporace Lockheed Martin, která je jediným výrobcem těchto vysoce sofistikovaných a nezbytných raket PAC-3 na celém světě, vyprodukovala za celý rok 2025 přibližně šest set kusů. Šest set. Tato výrobní kapacita má asi takovou strukturální logiku, jako když se pekárna na rohu snaží nakrmit milionovou postupující armádu tím, že denně s velkou slávou upeče jeden ručně zdobený sváteční croissant. Sliby amerického ministerstva obrany, že se do konce dekády výroba zázračně navýší na dva tisíce kusů ročně, jsou pro lidi mrznoucí v Kyjevě pod neustálou palbou balistických střel asi tak užitečné a uklidňující, jako když vám bankéř slibuje výhodnou hypotéku ve chvíli, kdy vám střecha nad hlavou už hoří jasným plamenem.

Svět prostě a jednoduše nemá rakety. Spojené státy v tuto chvíli nedokážou pokrýt ani elementární potřeby své vlastní armády, natož aby zvládly dotovat bezedný zálivový konflikt, chránit Tchaj-wan a zároveň držet spolehlivý ochranný deštník nad zbytkem Evropy. My jsme si po celá desetiletí mysleli, že máme nad hlavami nebe plné neviditelných technologických štítů, a přitom máme nebe na úvěr, u kterého právě v tichosti proběhla exekuce, a my teď jen čekáme, až si přijedou odmontovat i ty poslední zbytky naší iluzorní bezpečnosti.

Výzva editora: Investovat do pravdy je v éře této globální chaokracie a prázdných muničních skladů jednou z mála věci, kterou můžeme dělat. Pokud chcete, aby naše analytická břitva nadále nemilosrdně řezala do živého, můžete ji sami podepřít příspěvkem. Především však podpořte ty, kteří drží nebe nad Ukrajinou. Staňte se Patrony Ukrajiny.

Zatímco Amerika řeší své vlastní imperiální účetní knihy, Evropa se sice neustále snaží tvářit jako sebevědomý globální hráč, ale její reálná geopolitická a vojenská síla připomíná spíše skupinu dobrovolných hasičů, kteří se snaží uhasit hořící mrakodrap pomocí muzejních stříkaček. Ve snaze zachovat si alespoň nějakou tvář, vymysleli jsme v útrobách bruselských a aliančních kanceláří iniciativu PURL. Prioritized Ukraine Requirements List. Zní to neuvěřitelně majestátně, viďte? Funguje to na principu, že evropské státy, které samy ve své prozřetelnosti zdecimovaly vlastní zbrojní průmysl a nemají kapacity na výrobu pokročilých systémů, složí peníze na hromadu a nakoupí je pro Ukrajinu přímo od amerických výrobců. Norsko, Nizozemsko, Německo a další země posílají stovky milionů dolarů v naději, že se tím dluh na naší bezpečnosti nějak vymaže sám.

Jenže v situaci absolutního globálního nedostatku a skokového zdražení všeho, co má v sobě alespoň špetku střelného prachu, si Evropa v rámci tohoto zdlouhavého mechanismu dokáže nakoupit nepoměrně méně raket za nepoměrně více peněz. Inflace v obranném sektoru žere rozpočty rychleji než plameny suchý papír. A co je na tom celém to absolutně nejhorší? Spojené státy si zcela logicky a pragmaticky vyhrazují suverénní právo kdykoliv tyto zaplacené dodávky přesměrovat pro své vlastní bezprostřední potřeby, nebo pro potřeby svých bohatých blízkovýchodních spojenců, kterým právě hoří ropné vrty. Takže my Evropané sice poslušně a včas zaplatíme, vypíšeme šeky a vydáme dojemná tisková prohlášení, ale fyzické rakety nakonec dostane ten, kdo sedí na strategických surovinách a má bezedné kapsy.

Absurdita tohoto zkostnatělého a prázdného systému dosáhla svého absolutního, krystalického vrcholu ve chvíli, kdy ukrajinský prezident Zelenskyj, tváří v tvář masivním ruským salvám, zoufale prosil spojence o poskytnutí třiceti raket do systémů Patriot. Třicet raket. Uvědomte si tu proporci. Třicet raket je na současném brutálním bojišti množství, které vystřílíte za jedno jediné, průměrně hektické odpoledne, pokud se Rusové rozhodnou poslat na vás kombinovaný roj balistiky a dronů. Evropa se okamžitě verbálně semkla. Politici měli plná ústa solidarity, na summitech se podávala drahá káva a dělala se velká, halasná sbírka zásob napříč celým evropským kontinentem.

A výsledek této heroické celoevropské vojenské mobilizace? Dalo se dohromady přesně pět raket. Pět kusů. A všechny do jedné muselo nakonec po těžkém interním politickém boji poskytnout Německo, protože ostatní země, navzdory svým velkohubým prohlášením, buď ve skladech už dávno neměly vůbec nic, nebo si ty poslední záchvěvy své protivzdušné obrany křečovitě držely pro sebe v hrůze z toho, co přijde zítra. Dát krvácející Ukrajině pět raket v reakci na zoufalou žádost o třicet je diplomatický a vojenský ekvivalent toho, když vám dům hoří do základů, vy prosíte o cisternu s vodou, a váš soused vám v drahém obleku přes plot obřadně podá pět sklenic vody s vážným varováním, ať s nimi hlavně proboha neplýtváte. Je to učebnicový výsměch zabalený do vrstev luxusního byrokratického alibismu.

Zde se dostáváme k jádru pudla, nebo spíše k roztavenému jádru ropného vrtu. Bohaté arabské státy po oné masivní spotřebě osmi set raket za tři dny budou nyní naprosto zoufale potřebovat doplnit své vojenské sklady. Když máte zemi postavenou na ropě a hrozí vám, že vám zítra ráno někdo celou vaši ekonomiku podpálí hejnem dronů, jejichž výrobní cena se rovná ceně ojetého Volkswagenu, zaplatíte za ochranu absolutně cokoliv. A kdo z toho bude na konci dne profitovat?

Existuje poměrně jednoznačná a logická hypotéza, že když se na Blízkém východě rozhoří konflikt - cena ropy kvůli panice a blokádám klíčových námořních tras vystřelí k nebesům.

Je fascinující s jakou matematickou přesností se tato hypotéza zhmotňuje v naší realitě. Ceny ropy Brent po eskalaci s Íránem vyskočily k hranici osmdesáti dolarů a hrozí průrazem až ke stovce (v době zveřejnění už stovku pokořila), z války se stává nejlukrativnější komodita na burze a pojišťovny námořních lodí ruší pojistky s rychlostí blesku. Spojené státy vzápětí obratem schvalují masivní, patnáctimiliardové zbrojní zakázky pro Saúdskou Arábii a Izrael, zatímco nová administrativa otevřeně kritizuje tu předchozí za to, že vůbec dávala zbraně na Ukrajinu zadarmo, když se přece daly tak krásně a výhodně prodat šejkům.

Válka je v tomto pohledu na svět oprostěna od jakékoliv morálky, je to prostě jen zbytnělý logistický problém, který se v účetních knihách korporátních elit optimalizuje výhradně do kolonky čistého zisku.

Čím větší hrůza a chaos panuje na Blízkém východě, tím více krvavých peněz se protočí přes texaské rafinerie a nenasytné účty amerických zbrojovek. Zatímco se Evropa pod dekou klepe strachy z další drtivé inflační vlny a energetické krize, za oceánem se otevírá šampaňské. Ukrajina v tomto cynickém globálním kasinu s cinknutými kartami prostě ostrouhá. Vzácné rakety z omezené světové produkce zcela nevyhnutelně zamíří tam, kde tryská černá ropa a kde se platí v tvrdé měně, nikoliv tam, kde lidem padají na hlavu trosky a kde se bojuje o samotné přežití národa.

Pokud si ve své bezelstné naivitě myslíte, že kritický nedostatek pokročilých raket do drahých systémů Patriot je to absolutně nejhorší, co nás potkalo, držte si klobouky. Jedeme totiž výtahem ještě mnohem hlouběji do propasti našeho vlastního muničního bankrotu. Nechybí totiž jen ty gigantické, technologicky přebujelé antirakety za miliony dolarů. Chybí i ty úplně nejzákladnější, desítky let staré, obyčejné střely vzduch-vzduch pro stíhací letectvo.

Situace na přelomu listopadu a prosince roku 2025 byla tak temná a absolutně kritická, že ukrajinské stíhačky F-16 létaly téměř celý měsíc se zcela prázdnými křídly. Západní spojenci Kyjevu prostě jen suše a lakonicky oznámili, že ve skladech definitivně došly staré rakety AIM-9 Sidewinder. Konkrétně ty předpotopní verze ze sedmdesátých a osmdesátých let, kterými se do té doby celkem efektivně a levně sundávaly ruské drony. Západní vojenská logistika a výrobní řetězce zkolabovaly zrovna v tu nejméně vhodnou chvíli, kdy se Moskva se sadistickou pečlivostí chystala na svou masivní, každoroční zimní kampaň bombardování ukrajinské energetické infrastruktury.

Piloti těchto vyspělých letounů, strojů, které měly být pomyslnou stříbrnou kulkou a změnit pravidla hry, byli de facto donuceni k návratu do taktiky z dob Rudého barona. Museli se pouštět do kontaktního boje se smrtícími a manévrujícími drony pouze s využitím obyčejných palubních rotačních kanónů. Zkuste si tu šílenost na moment představit.

Letíte v nadzvukové stíhačce, řítíte se oblohou a musíte manuálně, okem a rukou, trefit pomalu letící, klikatící se sekačku na trávu napěchovanou desítkami kilogramů trhaviny. V noci, kdy přitom probíhá naprostá a drtivá většina útoků, je tento těsný manévr bez radarově naváděných střel sebevraždou, takže se piloti z pudu sebezáchovy museli omezit pouze na riskantní denní lety.

Posílat moderní stíhačku za desítky milionů dolarů do kontaktního, dogfightového souboje s kusem letícího plastu a výbušniny za pouhých pár tisíc jen s pomocí kulometu, to je asi taková strategická genialita a technologický triumf, jako jít s holýma rukama zastavit rozjetý buldozer, který vám právě přijel zbourat dům.

Zoufalství na leteckých základnách došlo tak daleko, že mechanici v mrazech vytahovali ze skladů ty rakety, které při předchozích bojových misích selhaly a neodpálily se, snažili se je v polních podmínkách s baterkou v zubech opravit a posílali s nimi své piloty znovu do chřtánu smrti. Tohle je ten pravý, nefiltrovaný obrázek západní vojenské pomoci v praxi. Neustálé balancování na samé hraně fyzického i technologického bankrotu.

V této hluboké temnotě plné prázdných muničních skladů se ale svět technologických optimistů a vizionářů začal právem upínat k novému mesiáši moderního válčiště. Interceptorům. A na papíře i v brutální praxi bojové linie mají tito optimisté absolutní pravdu, tyhle stroje jsou fantastickým a plně funkčním řešením. Vyrábějí je dokonce i šikovné zlaté české ručičky a ambiciózní ukrajinské startupy. Systémy jako pevněkřídlé stroje TALOS-J a TALOS-E od americké společnosti AdlerAerospace vyvíjené ve spolupráci s českou firmou TRL Drones s integrovanou umělou inteligencí pro zaměření, nebo ukrajinské stroje Sting, jsou fenomenálním důkazem inženýrské vynalézavosti vybičované válkou.

Zatímco jedna hloupá raketa do systému Patriot, kterou omylem vystřelíte na dron, vyjde na miliony dolarů a zruinuje státní rozpočet na měsíc dopředu, jeden takový interceptor vyjde na pouhých pár tisíc dolarů, zatímco samotný ruský Šáhid stojí násobně více. Asymetrická ekonomika vyhlazovací války se díky těmto malým stíhačům najednou s ohromnou silou obrací na stranu obránců. Jen v průběhu února dokázaly tyto roje ukrajinských stíhacích dronů zlikvidovat přes sedmdesát procent všech úspěšně zachycených ruských vzdušných cílů nad Kyjevem.

Celé to funguje naprosto brilantně. David s levným joystickem a kusem chytrého kódu konečně našel zbraň na létajícího Goliáše.

Jenže tento zcela oprávněný technologický optimismus velmi brzy narazí na tvrdou betonovou zeď fyziky v momentě, kdy z oblohy nepadá překližkový dron, ale tunová raketa. Zásadní rozdíl a propastný limit sebelepšího interceptoru je v jeho fyzikální podstatě. Na pomalu letící makety Gerbera a na Šáhidy tyto stroje s přehledem stačí, plní svou roli na výbornou a chrání miliony životů. Ale proti těžké, hypersonické nebo balistické střele typu Iskander, která se na město řítí z horních vrstev atmosféry obrovskou rychlostí, jsou naprosto, absolutně a tragicky bezmocné. A ruská válečná mašinérie to bohužel moc dobře ví.

Dokud jsme se v Evropě plácali po ramenou a oprávněně se radovali z levných dronových sestřelů, inženýři v ruské Jelabuze potichu přešli do další fáze. Ruské útočné drony totiž dnes už nelétají jen tak hloupě a poslušně rovně, aby se nechaly pohodlně sestřelit našimi skvělými interceptory. Makety Gerbera, o kterých jsme psali v úvodu, již neslouží pouze jako laciná vějička k vyčerpání ukrajinských skladů. Nesou nyní ve svých překližkových útrobách další, menší a agilnější FPV drony s výbušninou, které v momentě ohrožení vypouštějí jako smrtící parazity přímo nad obytnými čtvrtěmi nebo rovnou do cesty letícímu interceptoru. Je to zvrácená vzdušná verze ruské matrjošky, ze které na konci vyskočí odjištěný granát.

Nové typy Šáhidů, jako je například vylepšený systém zvaný Klin, jsou již standardně vybaveny základní umělou inteligencí a zadními kamerami s vysokým rozlišením. Jakmile jejich křemíkový mozek včas detekuje zezadu se blížící ukrajinský interceptor, AI okamžitě převezme od autopilota řízení a začne provádět extrémně agresivní a nevyzpytatelné úhybné manévrování.

Výzva editora: Budujeme schopnost se bránit. Podpořte sbírku na drony a další technologie pro Ukrajinu: https://aerorozvedka.cz/#donate

Naše obrana se ale tomuto pekelnému vývoji přizpůsobuje s grácií a razancí. Právě ony zmíněné nejnovější západní i ukrajinské interceptory už do sebe integrují vlastní, vysoce sofistikované AI systémy, které tyto úhybné manévry Šáhidů dokážou s chirurgickou přesností předvídat a cíl bezpečně zničit i bez nutnosti dokonalého lidského zásahu. Závody ve zbrojení na poli umělé inteligence mezi drony tak obránci zatím zvládají na jedničku. Skutečnou a nepřekonatelnou propastí, do které se ale řítíme, tak zůstává ten starý, primitivní a hrubý problém. Balistika, kterou prostě dronem nesestřelíte.

Zatímco my v Evropě vedeme nekonečné, hluboce intelektuální a sterilní debaty o tom, jestli náhodou neeskalujeme už tak krvavý konflikt, Rusko v tichosti najelo na plnou, nefalšovanou a děsivou válečnou ekonomiku.

Podle posledních zpravodajských dat, ze kterých běhá mráz po zádech i otrlým analytikům, se výroba nejnebezpečnějších balistických raket v Rusku zvýšila o děsivých šedesát šest procent oproti číslům ze začátku invaze. Jen těch smrtících raket Iskander a nezastavitelných hypersonických Kinžalů chrlí jejich továrny desítky a desítky kusů každý jeden měsíc, bez ohledu na sankce.

Celkově mají v Moskvě na stole jasný plán – do konce roku 2026 vyrobit a dopravit na frontu přes dva a půl tisíce těžkých raket všech myslitelných i nemyslitelných typů. A to se tu prosím pěkně vůbec nebavíme o levných dronech, kterých tyto gigantické tovární komplexy chrlí tisíce. Na tohle kvantum těžké balistiky prostě neexistuje dostatek drahých raket Patriot v žádném západním skladu, a naše skvělé a levné interceptory s balistikou nic nezmůžou.

Ukrajina přitom už pod tíhou této nekonečné ofenzivy utrpěla ekonomické ztráty, které svou gigantickou hodnotou hluboce přesahují sto procent ročního hrubého domácího produktu celé země z dob před válkou.

Zpráva Světové banky, vypracovaná společně s Evropskou komisí a OSN, mluví naprosto jasnou, ačkoliv mrazivou řečí čísel: odhadované náklady na pouhou obnovu a základní rekonstrukci zničené Ukrajiny aktuálně vyskočily na neuvěřitelných 588 miliard dolarů. Ekonomika se reálně smrskla o více než jednadvacet procent. Zničeny byly tisíce a tisíce kilometrů silnic, stovky nemocnic a škol, celých čtrnáct procent veškerého bytového fondu leží v sutinách. My se nyní s vypětím všech zbývajících sil a s obrovskými finančními injekcemi snažíme zasanovat alespoň ten nejnutnější zdevastovaný energo sektor, aby lidé přes zimu neumrzli, a to vše s hrůzným vědomím, že mezitím za obzorem přichází další, ještě mnohem brutálnější salva.

Pokud teď Rusko, vyzbrojené svou bezprecedentně navýšenou produkcí balistických raket, udeří primárně a plnou silou na ukrajinský obranný a podpůrný průmysl, zaznamenáme všichni těžké a tentokrát už možná naprosto nenahraditelné ztráty. A nalijme si čistého vína – to se na sto procent brzy stane. Ruský medvěd nepotřebuje vymýšlet žádné elegantní nebo složité strategické plány plné nuancí; k vítězství mu bohatě stačí svou brutální silou systematicky drtit vše, co v napadené zemi ještě alespoň trochu funguje.

Nová kampaň teroru se s chirurgickou přesností zaměří na klíčové logistické huby a železniční uzly, přes které se do světa zoufale vyváží obilí a přes které k vojákům na frontě po kapkách proudí tolik potřebné zbraně ze Západu. Stejně tak se terčem stane čerstvě nastartovaná domácí ukrajinská zbrojní výroba, která se s vypětím sil postavila na vlastní nohy. A v neposlední řadě se zaměří na kritické vodní zdroje, čističky a přehrady - další nástroj teroru.

Cílem této fáze války už dávno není jen klasická vojenská porážka armády na bitevním poli. Konečným cílem exekutora je udělat z Ukrajiny zemi, kde se v zimě nedá zatopit, v létě napít a kde se prostě nedá fyzicky a biologicky přežít.

Situace je náročná a plná lidí, kteří nad mapami v klidu kreslí sféry vlivu a vyměňují naši bezpečnost za zbrojní kontrakty. Přesto to není konec naší cesty a my ještě zdaleka nejsme na kolenou. Ještě jsme neprohráli. Tato surová realita nám totiž paradoxně dává jednu obrovskou inovační a technologickou výhodu. Zjistili jsme, že se umíme fantasticky adaptovat.

Máme v rukou technologie, které ještě před pár lety patřily do sci-fi filmů. Ukrajina a její evropští spojenci masivně budují takzvanou Dronovou linii, patnáct kilometrů hlubokou, plně autonomní obrannou zónu protkanou senzory a umělou inteligencí. Ukrajinští inženýři navíc už teď úspěšně vyvíjejí experimentální laserové systémy, jako je projekt Sunray, které dokážou doslova pálit levnější ruské drony přímo z noční oblohy za naprostý zlomek ceny konvenčních naváděných raket. Schopnost inovovat a vymýšlet pod tlakem zázraky je ta zbraň, kterou nám žádná ruská továrna nikdy nevezme.

A co může v tomto dějinném zlomu udělat každý jeden z nás? Nebýt zticha a nenechat se pohltit apatií. Každý dolar poslaný na pořízení českých či ukrajinských AI interceptorů, každá materiální podpora neziskovým organizacím, a především každý vytrvalý tlak na naše domácí pohodlné politiky, aby se probrali z letargie a začali konat, reálně zachraňuje životy.

Vítězství totiž neleží v naivní naději na nějaký geopolitický zázrak z Ameriky, ale v naší absolutní, nezlomné a kousavé paličatosti nenechat ty zmetky vyhrát. Světlo na konci tohoto dlouhého tunelu září čím dál silněji, protože si ho sami dokážeme rozsvítit vlastními inovacemi. A svítit bude naplno, pokud do jeho generátoru nezapomeneme každý den přilévat palivo naší vlastní odvahy a hmatatelné akce.

Výzva editora: Pokud se vám břitké názorové články podpořené kvalitní analýzou líbí, tak nás podpořte, ať můžeme i dál svobodně psát. Zůstaňte svobodní a hlavně nepřestávejte myslet.