Jak Titanik byrokracie potápí Ukrajinu

Píše se 22. leden 2026. Nad chladnými vodami Středozemního moře se líně trhá ranní mlha a za ohlušujícího řevu rotorů se z vojenských helikoptér efektně spouštějí elitní francouzská komanda. Cílem je 249 metrů dlouhý, zrezivělý tanker s pohádkovým jménem Grinch. Vojáci v taktické výstroji bleskově zajišťují palubu a osmapadesátiletý indický kapitán plavidla putuje v ocelových poutech do vyšetřovací vazby. Francouzský prezident okamžitě nabíhá na sociální sítě a se sebevědomím chlapa, kterého doma tluče jeho žena do celého světa plamenně vyhlašuje, že obcházení evropských sankcí má svou nekompromisní cenu a že Francie právě zasadila drtivý úder ruské stínové flotile.

Všichni tleskají. Byla to okamžitá, nitrožilní dávka dopaminu pro západní publikum, které po čtyřech letech vleklé války zoufale baží po jakémkoliv hmatatelném triumfu dobra nad zlem.

Ano, přiznej se Milane - i ty si tleskal. Celá ta operace byla zkrátka zchoreografována tak dokonale, že jste u obrazovky v podstatě jen čekali, kdy spoutaný kapitán začne na palubě zpívat muzikálové číslo o spravedlnosti mezinárodního práva.

Realita evropské politiky se však v těchto dnech mnohem více podobá situaci, kterou čínští disidenti a uživatelé tamního internetu velmi trefně nazývají „odpadní čas historie“. Je to ten ubíjející, marný pocit, když váš oblíbený basketbalový tým prohrává o padesát bodů, do konce zápasu zbývají slabé dvě minuty a vy se na tribuně jen tiše modlíte, aby vás kamery nezabraly ve chvíli, kdy odevzdaně brečíte do zvětralého piva. Západní sankční politika, kdysi prezentována jako mistrovské dílo finanční a právní chirurgie, se totiž potichu proměnila v ementál, jímž ruská oligarchie každý boží den s širokým úsměvem protlačí statisíce barelů krví nasáklé ropy.

Vraťme se ale ještě na chvíli k našemu hrdinskému eposu jménem Grinch a zasaďme si ho do kontextu neúprosné matematiky.

Jaká je skutečná pointa tohoto vojenského spektáklu u Marseille? O necelý měsíc později majitelská offshorová společnost, jejíž skuteční vlastníci sedí kdesi v klimatizovaných kancelářích v Dubaji, zaplatí francouzské prokuratuře v rámci pohodlného mimosoudního vyrovnání „přiznání o vině a trestu“ pokutu ve průměrné výši několika milionů eur. Navíc ne za to, že táhne ropu ve zrezlém křápu, ale za byrokratické pochybení. Úřady následně tanker sbalí, omluví se za zdržení a nechají ho v naprostém klidu, i s jeho gigantickým nákladem ruské ropy, odplout zpět na otevřené moře plnit další zakázky.

Pojďme si to absurdní měřítko rozebrat na atomy. Pokuta v řádu jednotek milionů eur představuje pro Kreml finanční zátěž zhruba srovnatelnou s tím, když vám při placení hypotéky vypadne z peněženky pětikoruna rovnou do záchodu. Neřešíte to, nevoláte instalatéra. Jen se pobaveně ušklíbnete a jdete si dál v klidu nakupovat dělostřelecké granáty do Severní Koreje.

Rusko totiž i pod tíhou všech myslitelných západních restrikcí nadále inkasuje z exportu svých fosilních paliv stovky milionů eur každý boží den. A ano, Rusko již není schopno opravovat nemocnice, stavět silnice, a muselo zakleknout na kleptokratické oligarchy, ale příjmy z ropy dokáží téměř plně pokrývat přímé náklady na válku. Rusko nemůže z ropných příjmů rozšiřovat armádu (pravděpodobně), ale může udržovat v chodu tu, která vraždí na Ukrajině.

A zatímco se evropští lídři spokojeně plácají po ramenou nad jedním mediálně vděčným, ocelovým vrakem zadrženým ve Středozemním moři, stínová flotila nenápadně nabobtnala do naprosto obludných rozměrů.

Pojďme si to dát do dalšího kontextu. Před válkou v roce 2022 tvořilo globální stínovou flotilu pouhých sedmadevadesát lodí. Její tehdejší vliv na světovou přepravu byl zhruba srovnatelný s tím, jaký má zabloudilá velbloudí karavana na hospodářské výsledky přepravní sítě Amazonu. Dnes se tento globální podsvětní syndikát katapultoval na více než 3300 plavidel, z nichž přes 1500 operuje výhradně a exkluzivně jako Putinova osobní donášková služba.

Tento plovoucí skanzen hrůzy už stihl spolykat těžko uvěřitelnou pětinu veškeré globální tankerové kapacity. Konkrétně 18,5 procent. A i když v článku pracujeme s konzervativním údajem 10 nových plavidel do flotily měsíčně, na současná čísla se dostala s více než trojnásobným denním přírůstkem. V době největšího nárůstu přibývaly téměř dvě lodi každý den.

Ruská válečná mašinérie do tohoto byznysu napumpovala miliardy dolarů z vlastních státních rezerv a s železnou pravidelností chrlí na světové oceány deset dalších ojetých plovoucích ekologických bomb každý jeden měsíc. Jen úvodní nvestice do flotily ve výši zhruba 10 miliard vygenerovalo ještě v roce 2024 dodatečné příjmy 9,4 miliardy dolarů, díky schopnosti prodávat nad hranicí cenového stropu.

Lodě plují pod falešnými vlajkami afrického Gabonu nebo Komor, po nocích rutinně vypínají své transpondéry, aby je nebylo vidět na radarech, a jejich pojištění pro případ ropné havárie je asi tak spolehlivé, jako slib doživotní věrnosti od sériového polygamisty.

Řešení takto masivní logistické sítě není možné bez účasti státních aktérů. Klíčové přitom je, že lze efektivně rozdělit vlastnictví lodi od toho, kdo loď spravuje.

Jak to funguje?

Velmi zjednodušeně na jednom příkladu. Vlastnictví plavidel je roztříštěno přes stovky jednorázových společností s ručením omezeným (tzv. Single Purpose Companies), sídlících v neutrálních jurisdikcích. Hlavními uzly se staly Spojené arabské emiráty (Dubaj) a Omán. Vyšetřování analytiků z Kharon odhalilo například existenci společností jako Citrine Marine SPC, Serpentine Marine SPC a White Agate Marine SPC se sídlem v Ománu. Tyto firmy byly založeny v lednu 2025 a společně vlastnili 29 plavidel sankcionovaných západními úřady. Zajímavé je, že všechny tři firmy sdílejí stejné manažery – ruské státní příslušníky Daniila Mosina a Igora Konfina. Provozovatelství těchto lodí je pak svěřeno firmám v Dubaji , které často sídlí doslova ve stejné kanceláři Pokud úřady jednu dubajskou správcovskou firmu zařadí na sankční seznam, management v řádu hodin převede celou flotilu na nově založenou entitu pod jiným názvem, čímž sankce efektivně neutralizuje. Celá operace trvající Bruselu měsíce je eliminována v řádů jednotek hodin.

Izolované divadélko s jedním tankerem Grinch tak nemá na chod masivní stínové flotily absolutně žádný reálný tržní vliv. Je to čistá mocenská homeopatie. Je to jen vizuální antidepresivum pro rozzuřené voliče, které má zakrýt fakt, že Západ odmítá převzít zodpovědnost nad mezinárodním obchodem. (Což je dost divné, když kontrole nad tímto obchodem neustále válčíme).

Víte jaký má vliv na cenu ropy takové jedno zdržení tankeru měsíčně? Je to pod 0,1 %. Nemá to naprosto žádný vliv na Putina a jeho imperiální ambice.

A tady je nutné nekompromisně nastavit zrcadlo i těm, skrze jejichž růžovou optiku občané tento svět vnímají – prozápadní novinářské obci. Interpretovat selhání Bruselu v realitě tvrdých dat je svatou povinností novinářů, ti ale místo toho propadli toxickému syndromu falešných nadějí. V touze fanaticky hájit Ukrajinu tleskají každému nesmyslnému PR gestu vlád a každému bez významnému zadržení jedné rezavé kocábky. Ano, skutečně reálný dopad je nula.

Lidé pak na sítích oslavují jednu událost s pompou, jako by šlo o dobytí Moskvy, zatímco ignorují, že ten samý den doplulo dalších padesát plavidel s vypnutým radarem bezpečně do asijských přístavů.

Samozřejmě je pochopitelná lidská logika „alespoň se už konečně něco děje“. Ale je to past, která ve skutečnosti samotnou Ukrajinu doslova ubíjí. Vytváří totiž v evropských obývácích pohodlnou iluzi, že jsou věci na dobré cestě a není potřeba si dělat starosti, nebo nedej bože dokonce tlačit na pilu.

Tyhle konejšivé posty na sociálních sítích válku ani zdaleka nevyhrávají, ony nám jenom kupují čas, abychom mohli ještě chvíli spokojeně a s čistým svědomím ignorovat blížící se realitu.

Výzva editora: Sázet v dnešní době na vítězství sankcí je zhruba stejně logické a bezpečné jako vsadit své celoživotní úspory na vítězství astmatického hlemýždě v závodu s formulí jedna. Pokud vám ale z téhle nekonečné geopolitické frašky ještě nepraskla cévka a chcete podpořit ty, kteří místo sepisování papírových deklarací o hlubokém znepokojení reálně bojují v první linii, udělejte jedinou smysluplnou věc. Podpořte obránce a dodejte jim energii a naději. Třeba zde:https://donio.cz/nadeje-2026, ale klidně i kdekoliv jinde.

Pokud je naše papírová snaha nahánět tankery na otevřeném moři spíše tragédií, pak je tolerance takzvané turecké ropné pračky vyloženě komediálním mistrovským dílem moderní doby.

Představte si situaci, kdy svému sousedovi přísně a s velkým morálním zápalem zakážete krást vám jablka ze zahrady. Vzápětí si ale úplně ta samá jablka, jen hezky vyleštěná, s třicetiprocentní přirážkou a nálepkou „bio“ kupujete od chlapíka přes ulici, který je od toho zloděje evidentně každý večer kupuje, a ještě se vám u toho bezelstně směje do obličeje a nabízí vám věrnostní slevovou kartičku.

Turecko se jako formální a právoplatný člen Severoatlantické aliance chopilo role globálního komoditního překupníka s neobyčejnou grácií a absolutní absencí studu.

Dnes vesele a beztrestně nasává ohromující čtvrtinu veškerých ruských ropných produktů. Je to třetí největší odběratel ruských ropných produktů po Číně a Indii. Tohle není zázračné těhotenství panenky Marie, nepřihodilo se přes noc. Rostlo celou dobu války.

Ve svých rafinériích z nich inženýři udělají čistý diesel, nalepí na něj turecké razítko původu a s astronomickou přirážkou ho pošlou rovnou zpět na náš přísně sankcionovaný evropský trh, primárně do pokryteckého Řecka, Itálie a Nizozemska.

A výsledek tohoto byznysu? Rusko naprosto bez problémů dostane své stamiliony eur na nákup tanků a raket, turecké rafinérie si namastí kapsy obřími maržemi ze zprostředkování a evropský spotřebitel u benzinového stojanu nakonec poslušně zaplatí tučnou prémii za onen hřejivý pocit morálně čistého, nesankcionovaného paliva. Je to triumf alibismu povýšený na mezinárodní politiku.

Je vhodné zmínit, že v rámci 18. sankčního balíčku již byla „Turecká pračka“ částečně ošetřena s přechodným obdobím pro dovoz „míchaných produktů“. To by ale v čtenáři oprávněně mělo vyvolat otázky, zda to řeší problém celkově, nebo se jen vytvořila časová „buffer zóna“ pro vytvoření nového schématu. Na dopady si budeme muset jako vždy počkat. V prosinci 2025 Turci importovali z Ruska rekordní objemy, aby se předzásobili.

A do tohoto vrcholného byrokratického kabaretu vstupuje v únoru 2026 středoevropský cirkus s principály Robertem Ficem a Viktorem Orbánem. Když ukrajinské síly bezpilotních systémů koncem února brilantně zasáhly přečerpávací stanici Kalejkino a přesným úderem ustřelili z ropovodu Družba masivních čtvrt milionu barelů suroviny denně, slovenský premiér okamžitě spustil hysterický povyk, jako by mu někdo uprostřed noci sebral jeho nejoblíbenější plyšovou hračku. Slovensko a Maďarsko si totiž celou válku mistrně a nahlas hrály na nevinné oběti energetické krize, ale ve skutečnosti se jen nesmírně pohodlně a výhodně přisály na trubky ropovodu Družba, protože jim to generovalo pohádkové ziskové marže z nákupu levné suroviny.

V přímé reakci na tento ukrajinský dronový úder Fico bez špetky skrupulí okamžitě odřízl mrazem sužovanou a rozbombardovanou Ukrajinu od nouzových dodávek záchranné elektřiny. Brutálně tak setřel ty miliony mrznoucích důchodců a dětí, kteří si teď tu válku opravdu dobře rozmyslí.

A aby toho nebylo málo, Maďarsko pro jistotu rovnou vyhrožuje blokací celého slavného dvacátého sankčního balíčku i obří, životně důležité půjčky od Evropské unie ve výši devadesáti miliard eur.

Je to vskutku fascinující ukázka hodnotových priorit, kdy tito státníci raději bez mrknutí oka obětují bezpečnostní politiku a integritu celého demokratického kontinentu, jen aby si udrželi svou VIP slevovou kartičku na ruské benzínce.

Albert Einstein prý kdysi definoval šílenství jako neustálé opakování naprosto stejné chyby s neochvějným očekáváním, že tentokrát to přinese úplně jiný výsledek. Evropská unie vzala tento teoretický koncept a dotáhla ho k absolutní byrokratické dokonalosti, když na počátku roku 2026 začala se vší smrtelnou vážností připravovat a projednávat svůj jubilejní dvacátý sankční balíček.

Zkusme se nad tou číslovkou na vteřinu logicky zamyslet. Pokud potřebujete rovných dvacet rozchodů, abyste se s někým skutečně, definitivně a navždy rozešli, pravděpodobně už od úplného základu děláte něco strašlivě špatně. Putina to musí děsit asi jako prodejce heroinu, kterému feťák vysvětluje, že už je u něj opravdu, ale opravdu naposled, zatímco mu cpe užmoulanou bankovku do kapsy u kalhot.

Tento historický dvacátý balíček přitom neměl být jen dalším recyklovaným papírem do sběru. Měl konečně přinést to, po čem bezpečnostní analytici a námořní experti marně volali celé roky – takzvaný totální zákaz námořních služeb. Měl představovat plošný a nekompromisní zákaz pro všechny evropské subjekty poskytovat ruským lodím jakékoliv přístavní, pojišťovací či tažné služby, a to bez ohledu na nějaký dávno nefunkční cenový strop.

Znělo to jako dlouho očekávaná spása, která by z těch zrezivělých, nepojistitelných tankerů udělala neprovozovatelný šrot bloudící světovým oceánem odnikud nikam. Jenže evropští úředníci u svých rýsovacích prken opět hrubě podcenili jeden drobný detail. Úplně zapomněli na fakt, že hrací desku v Bruselu sdílejí s politickými aktéry, pro které jsou evropská pravidla o solidaritě jen nepřiměřeně drahým toaletním papírem s hezkým vodoznakem. Pokud by tento balíček zavedli v době, kdy měla flotila sto lodí, zřejmě by něco změnil. Nyní je zcela jisté, že díky svým parametrům nezmění vůbec nic.

Tento i jakýkoliv další balíček totiž naprosto fatálně selže na svém naivním spoléhání na pasivní kontrolu dokumentů. V netransparentním a bahnitém ropném průmyslu je to asi tak účinné jako snažit se chytat vodu do cedníku.

Ruský aparát a jeho zahraniční partneři rutinně falšují certifikáty původu, takže se ruská ropa rázem papírově stane kazašskou. Ve velkém se provádějí překládky z lodi na loď na otevřeném moři, čímž původní stopu suroviny nadobro smažou, a turecké rafinérie s úsměvem evropským auditorům tvrdí, že sankcionovanou ropu zpracovávají výhradně pro sebe. Překladky se přitom často dějí přímo u evropských břehů, což je na celé situaci asi to nejgrotesknější.

Přitom existují jednoduchá řešení, která by k eliminaci tohoto byznysu stačila a praxe již ověřila, že fungují. Ani jedno z nich není spásonosné a nebude fungovat samo o sobě, ale při kombinaci s dvacátým balíčkem by požadovaného efektu rozhodně dosáhly.

Tím prvním je zavedení sekundárních sankcí podle amerického modelu. Pokud se prokáže, že konkrétní dubajský přepravce nebo turecká rafinérie pere ruskou ropu, musí být okamžitě odříznuti od globálního finančního systému. Hrozba ztráty přístupu k západním bankám by je donutila ukončit riskantní operace rychlostí blesku. Dokonce i Čína a Indie vzaly alespoň částečně zpátečku a hledají řešení jak si s hrozbou poradit.

Druhým, ještě čistším řezem jsou takzvané tollingové smlouvy. Více než čtvrtina ruského exportu ještě stále míří do Evropy. Evropské státy by měly přestat kupovat hotový diesel na volném trhu a namísto toho by měly koupit surovou ropu přímo od bezpečných producentů, jakým je například Norsko, USA, nebo s přivřenýma očima SAE. S tureckými rafineriemi by pak uzavřely pouze smlouvu o jejím zpracování. Evropa by ropu vlastnila od těžby až po prodej a jakékoliv tajné přimíchávání ruské suroviny by bylo fyzicky i ekonomicky nereálné.

Je to jako když si koupíte mléko z konkrétní farmy, necháte si ho dovézt do mlékárny a tam vám z něj vyrábí jogurt. Nic co by nebylo realizovatelné. Ropy je na světových trzích nadbytek. Pokud vezmete přetlak nabídky, který se pohybuje okolo 4 % a volnou netěženou kapacitu OPEC+ jsme schopni ruskou ropu přestat odebírat.

Je zcela pochopitelné, že není v našem zájmu ani možnostech to udělat ze dne na den, ale pokud otázka zní zda jsme schopni to udělat? Rozhodně ano. Ze dne na den u nás trvá již čtyři roky a ruská produkce ropy se za celou dobu prakticky nezměnila.

Pouze hrajeme hru na kočku a myš, kdo kdy a kam ruskou ropu doručí. Ani protlačení dvacátého balíčku nic nezmění, protože již teď existují masivní mechanismy, jak nově navržený balíček můžeme obejít.

Dnešní geopolitická realita je možná drsná, plná falešných zrcadel a cynických středoevropských handlů, ale nesmíme v žádném případě propadnout paralyzující iluzi, že jsme jen bezmocní pěšáci na cizí šachovnici.

Globální mocenská politika se totiž přímo a neoddělitelně prolíná s naším každodenním chováním. Pokaždé, když zastavíte a natankujete plnou nádrž u benzinové pumpy vlastněné společnostmi napojenými na Maďarsko, odesíláte de facto tichou, dobrovolnou mikrotransakci přímo do Putinovy válečné pokladny. Naše peněženky mají obrovskou moc určovat, koho v této vyčerpávající válce na opotřebování svými penězi dotujeme.

A stejně tak kritické myšlení, které nesmíme v době války vypínat jenom proto, že si všichni přejeme vidět světlo na konci dlouhého tunelu. Je naší povinností domáhat se stejně kritického myšlení u politiků a těch, kteří jsou zodpovědní za formování společenských nálad.

Skutečná odpověď a záchrana proto nečeká v dalším bezzubém sankčním balíčku z Bruselu, který někdo obratem zablokuje. Čeká v naší vlastní iniciativě a v absolutním odhodlání těch, kteří právě teď drží zbraň v ruce a reálně bojují v první linii.

Právě samotní obránci Ukrajiny jsou dnes těmi hlavními a v podstatě jedinými vymahateli skutečně funkčních sankcí. Oni nepotřebují čekat na jednomyslnou shodu zkorumpovaných politiků, aby fyzicky zastavili chod ruské válečné ekonomiky. A my zase nemůžeme donekonečna alibisticky čekat, že byrokracie vyhraje válku, ve která tahá za kratší konec provazu.

Podpořte kampaň Naděje 2026 a pomozte přímo tam, kde evropská politika narazila na své vlastní limity. Protože přímá podpora obránců je ta jediná sankce, které tyranové skutečně a bez okolků rozumí, a která Kremlu dokáže vypálit rybník.