Ukrajinská cesta k vítězství

Kovová kola vojenských ešalonů drásavě skřípají o koleje, vzduchem se nese pach spálené nafty a na nástupišti by se dalo napětí krájet. Je 31. srpna 1993 a poslední ruští vojáci se se svěšenými hlavami nakládají do vlaků směřujících na východ. Lidé podél trati stojí v němém úžasu, mnozí pláčou. Po nekonečných padesáti letech brutální, dusivé okupace Litva znovu volně dýchá a bere si zpět svou nezávislost. Cizí armáda nemizí proto, že by ji někdo rozprášil na bitevním poli. Balí kufry a prchá, protože se impérium zevnitř zhroutilo. Totálně se ekonomicky vyčerpalo a došly mu síly.

Tento syrový moment triumfu je naprosto kritickou lekcí pro dnešní Ukrajinu. Litva se totiž svého osvobození dočkala jen díky jedné jediné, zásadní věci: svobodný svět sice celého půl století musel trpět, že Moskva území kontroluje fyzicky, tedy de facto, ale nikdy v historii tuto sprostou anexi neuznal de iure. Nikdy jim to nepodepsal (Wellesova deklarace).

Pokud tedy dnes někdo tvrdí, že Ukrajina nemůže, nebo nesmí vyhrát, svědčí to více o něm samotném, než o realitě v kontextu historické zkušenosti. A zatímco v krátkodobém horizontu je fronta statická a ve středním (rok 27) může Ukrajina dokonce prohrát, pokud se Ukrajina rozhodne vydržet a bojovat dlouhodobě, Rusko při současném rozložení sil vyhrát nemůže a dokonce by mohlo být donuceno k úplnému stažení.

Děsí vás to? Ano, zbourat paradigma může strach vyvolat. Pojďme se ale podívat na vítěznou strategii, která může totální vítězství Ukrajiny přivolat.

Ještě před několika měsíci, během ruské zimní kampaně, se situace zdála kritická a Ukrajina směřovala k porážce – nikoliv z nedostatku odvahy, ale kvůli hrozícímu ekonomickému kolapsu.

Ačkoliv toto riziko zcela nezmizelo, otevřel se zcela nový horizont událostí. Co tento obrat způsobilo?

a) Evropa nesmí podléhat strachu z eskalace a omezovat ukrajinské operace. Historická prohlášení západních lídrů o tom, že „jen Ukrajina si může určit, za jakých podmínek přestane bojovat“, musí zůstat v platnosti, přestože reálný mezinárodní tlak na ústupky pravděpodobně poroste.

b) Popsanou asymetrickou strategii je nutné masivně podporovat – logisticky i finančními investicemi do výroby.

c) Rusové musí zůstat ve svém strategickém uvažování nadále rigidní. Vzhledem k jejich schopnosti dlouhodobě udržovat válku vysoké intenzity to však není zaručené a rozhodně je nelze pdoceňovat.

d) Výsledkem nebude okamžité vítězství. Jde o strategii vleklého opotřebení vedoucí k „Afghánskému scénáři“ dobrovolného stažení.

S ohledem na probíhající ekonomickou destrukci se tento bod zlomu (dosažení kritické 10% kumulativní ztráty HDP) odhaduje zhruba na přelom let 2028 a 2029. Extrémní zátěž vyvolá politický impulz v duchu Gorbačovovy perestrojky.

e) Strategie musí být aplikována pozvolna (metoda "uvaření žáby"), aby se minimalizovalo riziko panické reakce Kremlu a případného nasazení jaderných zbraní fanatickými frakcemi ve vedení a většímu zapojení Číny.

Výzva editora: Pokud souhlasíte, že Rusko nesmí vyhrát a agresor nemůže být odměněn, podpořte prosím projekt Operace Sokol. Bez vaší pomoci totiž strategie detailně popsaná níže bude pouze textem na papíře. Podpořte obránce a staňte se součástí klíčové změny na bojišti. Berte to i jako odměnu za naši práci. Bez jejich odvahy by tyto texty dávno postrádaly smysl.

Historická paralela se sovětským stažením z Afghánistánu, nebo z Pobaltí, ukazuje jasný princip: impéria se nestahují po totální likvidaci armády na frontě, ale ve chvíli, kdy se válečné tažení stane ekonomicky a strukturálně neudržitelným.

Současné Rusko již vyčerpává svůj model válečné ekonomiky. Kritickým bodem zlomu je podle našich analytických modelů moment, kdy kumulativní ztráta HDP v důsledku sankcí a války přesáhne magickou hranici 10 % vůči předválečnému potenciálu.

Ukrajinské dálkové údery na rafinérie a průmysl již dokázaly z ruské ekonomiky odčerpat již nyní kumulativní ztráty v hodnotě přibližně 2,5 % HDP. Cílem komplexní opotřebovávací strategie je tento asymetrický tlak vystupňovat a cíleně ukrojit zbývající procenta k dosažení 10% hranice. V kombinaci se ztrátovostí pětiny bankovního sektoru a vyprazdňováním rezerv se po dosažení této mety začne nezadržitelně hroutit schopnost státu zajišťovat i ty nejzákladnější sociální a administrativní funkce.

Jen ekonomické “ ukrajinské sankce” ale nestačí. Pokud budeme jen ničit výrobní a rafinérské kapacity, této mety nikdy nedosáhneme. A to z jednoduchého důvodu. Dálkové drony jsou sice relativně levné, stále se ale bavíme o stovkách tisíc dolarů za jednotku. Pokud by to byla cesta sama o sobě, vyhrálo by dávno Rusko, které stejným způsobem likviduje týl Ukrajiny o dva roky déle a útočí na mnohem menší zemi. Rusko by se dokázalo přizpůsobit.

Tak kde je tedy klíč?

Tato strategie nestojí na těžké mechanizované ofenzivě. Jejím jádrem je plošné a nepřetržité ničení ruské logistiky pomocí extrémně levných úderných dronů s dosahem 100 až 250 km. Startovat se mohou z relativně bezpečné vzdálenosti od fronty, čímž drony efektivně paralyzují hloubku nepřátelského týlu, aniž by extrémně ohrožovali samotnou obsluhu.

a) Porovnání ceny: Ukrajina úspěšně zavedla systémy pro střední dosah, jako je dron Bucha (dostřel 200 km, 5,5 kg bojová hlavice), jehož cena se pohybuje mezi pouhými 10 000 až 12 000 USD. Máme k dispozici celou řadu dalších dronů podobného dosahu, ale nejsou veřejně známy. Můžeme jen říct, že jsou výrazně levnější.

Pro porovnání, strategické drony dlouhého doletu jako Lutyj (dolet 1000 km) stojí 200 000 USD hybridní střely Paljanicja zhruba 50 000 až 100 000 USD. Cena středních dronů je tak absolutním zlomkem, což umožňuje jejich masové nasazení, na rozdíl od dálkových systémů, které musí být určeny výhradně pro strategické cíle.

b) Skladnost a výcvik posádek: Tyto drony, velikostí ne nepodobné větším modelům letadel, lze chrlit masově. Nepotřebují rozměrnou infrastrukturu – startují z kompaktních kolejnic a praků. Rychle rostoucí výrobní kapacity lze snadno škálovat a výcvik operátorů v ovládání rojů je nepoměrně kratší a levnější.

c) Mobilní odpaliště: Posádky operují skrytě z běžných dodávek přímo v terénu. Absence pevných základen minimalizuje riziko odhalení a likvidace ruským dělostřelectvem.

d) Masová produkce a nemožnost efektivní PVO: Běžné drahé raketové systémy nelze proti levným rojům nasadit, znamenalo by to okamžitý finanční bankrot obrany. Účinná obrana by vyžadovala pokrytí celé šířky fronty do hloubky 200 km tisíci antidronovými týmy s kulomety a rušičkami, což je personálně nemožné. Oproti Rusku má Ukrajina v budování sítě PVO náskok první dva roky války. Alternativou jsou ochranné sítě nad dálnicemi. Instalace jednoho kilometru takové sítě však stojí zhruba 45 000 USD a není stoprocentní. Zakrytí tisíců kilometrů logistických tras by stálo stovky milionů dolarů, přičemž výstavba by musela probíhat neustále pod palbou a v současnosti v týlu ještě ani nezačala. I zde má Ukrajina náskok.

Aby Ukrajina zvítězila, nesmí opakovat chybu z roku 2023. Tehdy neposlechla vojenské analytiky a rozhodla se spustit ofenzívu v několika směrech, což vedlo k rozpuštění zdrojů a vyčerpání dříve, než došlo ke strategickému průlomu.

Je třeba zvolit salámovou metodu a fázovaný přístup.

1. Fáze: Nepřetržitý (24/7) dohled nad hlavními zásobovacími tepnami na jihu Ukrajiny – dálnicemi Mariupol-Krym, M-18, Mariupol-Doněck a tranzitními uzly (Melitopol, Tokmak, Doněck, Mariupol).

Ruská železnice, dříve hlavní páteř logistiky, je již na mnoha místech přerušena. Respektive nelze využívat pro masovější přesuny. Zásobování tak musí proudit po silnicích. Cílem první fáze není okamžitá a absolutní paralýza, ale trvalé, systematické ničení přepravních kapacit paliva, munice a živé síly. Postup okupantů se zhroutí a fronta se promění v naprosto statickou zákopovou válku.

Zde si troufáme říci, že se západní analytici zásadně pletou, pokud tvrdí, že jde o „dočasnou výhodu Ukrajiny“. Je to nový standard této války. Rusové měli v křídlatých dronech převahu více než tři roky, ale nedokázali ji pro roztříštěnost zdrojů a svou velikost využít. Ukrajina má v tomto rozhodování mnohem snazší. A ano, efektivita úderů v týlu se časem sníží, ale samotné riziko přináší setrvalé náklady a stoupající ztráty.

2. Fáze: Rozšíření úderů o Krym. Z nejjižnější části fronty v Chersonské a Záporožské oblasti činí vzdálenost na Kerčský most zhruba 250 kilometrů. Vzdálenost k Sevastopolu je z Chersonského směru prakticky identická.

Jestli se tedy něčeho nyní Rusové skutečně bojí, tak toho, že by se Ukrajině podařilo získat byť jen dvacet kilometrů území na jihu. Znamenalo by to doslova katastrofu pro okupanty na celé jižní frontě. Ostatně intenzitu vidíme již nyní a to je teprve začátek.

3. Fáze: Rozšíření dohledu nad východní Ukrajinou: města Bachmut, Doněck, Lysyčansk a odříznutí všech zbývajících dopravních tepen.

Mezi Luhanskem a Doněckem již dohled na hlavních trasách probíhá a údery dronů jsou zde na denním pořádku. Nejsou však v takové intenzitě, aby mohli logistiku armády zásadně ohrozit. Důvod? Vzdálenost a přístup k ruským hranicím. Armáda může vytvořit celou řadu vedlejších koridorů, stejně jako to dělá Ukrajina. Prostě místo silnic jezdíte po polích a během pár dní je pole uježděné na beton. Zato na Krymu a na jižní Ukrajině toto udělat nelze. Jižní Ukrajina má mnohem řidší dopravní síť než aglomerace Doněcku a stačí kontrolovat hlavní spojnice.

Pokud se Ukrajina rozhodně roztříštit síly a kontrolovat vše již nyní, nedokáže výrobní kapacitou pokrýt svou spotřebu tak, aby to mělo hmatatelné dopady a Rus bude mít čas se přizpůsobit.

Pak je to ještě jeden zásadní rozdíl. Proč bude tato taktika fungovat Ukrajině mnohem lépe než Rusku? Zásadním rozdílem je asymetrie prostředí, do kterého se agresor sám uvrhl.

Během nekonečných ofenziv uplatnilo Rusko taktiku spálené země. Na frontě se tak nachází pás zcela vymazaných měst (např. Bachmut, Avdijivka, Vuhledar). Za ním následuje dalších 10 až 20 kilometrů široká (místy i dvojnásobná) šedá zóna. Rusové se na tomto dobytém, ale zcela zničeném území nemají o co opřít. Aby dopravili zásoby z fungujícího týlu k frontové linii, musí překonávat desítky kilometrů měsíční krajinou bez jakékoliv infrastruktury.

Ukrajina naopak brání funkční zázemí do posledního možného okamžiku. Viz. urputné boje o Pokrovsk. I v oblastech pouhých 15 km od fronty (např. Slovjansk) funguje „normální“ život a voják se může bezpečně zotavit v suchu a teple, či nakoupit základní potraviny. Samozřejmě město prochází fázemi postupné destrukce, ale to trvá roky. Rusové jsou v úplné destrukci od samého začátku.

Zničené území na ruské straně navíc zásadně usnadňuje práci operátorům ukrajinských dronů; v pustině se nepohybuje běžná doprava a většina pohybu je legitimním cílem. Pokusí-li se Rusko uplatnit zrcadlovou dronovou ofenzivu k narušení ukrajinské týlové logistiky, bude muset čelit náročnému vyhledávání cílů v husté, funkční zástavbě s robustnější infrastrukturou a mnohem větší populací, což dramaticky snižuje její efektivitu.

Je zcela jisté, že pokud Ukrajina udrží současnou trajektorii, tak neprohraje v tomto roce. V roce 2027 ji čeká kritická fáze ekonomického charakteru, ale pokud ji ustojí, čeká to stejné Rusko v roce 2028. Jeho ekonomika je mnohem méně vyvážená a nemá se o co opřít. Více ropy do Číny a Indie už prostě nevyveze. Taktika neustálých úderů středního dosahu tak bude odčerpávat zdroje a paralyzovat klíčový hybný moment pro nastartování ofenzívy. Tím držíme Rusko v opotřebovávací vleklé válce, kterou nemůže vyhrát.

Plán ale nese tři hlavní rizika, kterým musí ukrajinské velení předcházet:

a) Rusko se adaptuje a najde efektivní, levnou obranu (např. zcela nové formy rušení nebo taktických zbraní). To je nyní i s ohledem na videa kvality PVO kolem ropné infrastruktury nepravděpodobné. Vybudovat efektivní obranu na takovém území potrvá minimálně rok.

b) Ruské armádě se podaří efektivněji devastovat ukrajinskou kritickou infrastrukturu a zlomí zemi ekonomicky či energeticky dříve, než padne samo. To bylo vysoce pravděpodobné v minulosti, dnes je riziko zmírněno západními transfery, ale nezmizelo. Kritický moment je nutné očekávat v roce 2027.

c) Ukrajina podlehne pokušení a politickému tlaku na předčasné spuštění plošných pozemních ofenziv. Rusko začíná extrémně silně opevňovat jižní křídlo (jehož průlom by pro něj znamenal okamžitou katastrofu). Pokus o frontální proražení těchto linií bez absolutní paralýzy týlu by vedl ke zbytečným ztrátám živé síly, kterou Ukrajina nemá jak nahradit.

d) NEJPRAVDĚPODOBNĚJŠÍ: Ukrajina bude dotlačena k ukončení války a příměří svými partnery. Ačkoliv všichni chceme mír, tak z pohledu dlouhodobé bezpečnosti Ukrajiny i celé Evropy je příměří v současnosti pro Ukrajinu nevýhodné. Přijde o momentum a Rusko si olíže největší rány a pak bude nucené z důvodu válečné ekonomiky zaútočit někde jinde.

Rusko nesmí mít pocit, že čehokoliv dosáhlo. Naopak, potřebujeme vyvolat hmatatelný pocit, že jsme odhodláni bojovat o každý metr půdy klidně sto let. Zlatou hordu prostě odrazíme. Jen tento přístup umocní v Moskvě a Petrohradu sílící pocit bezvýchodnosti situace. A jen to může vést k trvalému míru a ne jen dočasnému příměří.

Statická paralýza a vyčerpání (2026–2027): Neustálé dálkové a střednědosahové asymetrické údery vyřazují klíčové přepravní uzly a zanechávají okupační armádu na konci předlouhého logistického lana uprostřed zdevastované pustiny. Pokusy krýt dopravní tepny ochrannými sítěmi jsou narušovány dronovými útoky. Zákopová válka zamrzá, ruská armáda je postupně demoralizována absolutním nedostatkem prostředků k vedení efektivní ofenzivy, protože se zdroje musí rozprostřít na mnohem větší území.

Ekonomický bod zlomu (2028): Kombinovaný účinek dálkových úderů na petrochemii, výrobu, logistiku a ochromení vojenské logistiky raketově urychluje vnitřní krizi. Už tak napjatá válečná ekonomika se hroutí poté, co kumulativní propad bohatství překročí cílovou hranici 10 % HDP. Centrální vláda ztrácí kvůli masivnímu rozpočtovému deficitu, vyprahlým rezervám a krachu regionálních bank kontrolu nad udržením domácího sociálního smíru a podporu elit.

Pokus o záchranu impéria a stažení (2029): Tváří v tvář reálné hrozbě strukturálního kolapsu státu přichází v Moskvě snaha o záchranu režimu na úkor zahraničního dobývání. Ve snaze uvolnit zemi ze sankční a ekonomické svěrací kazajky je iniciována „Perestrojka 2.0“. Kreml dává rozkaz ke stažení okupačních sil z Ukrajiny. Ukrajina tak dosahuje kompletního vítězství bez nutnosti krvavých mechanizovaných ztečí, a to plnou a systematickou logistickou a ekonomickou kastrací agresora.

Na závěr je třeba dodat, že tento scénář je stále velmi vzdálený. Neochota Západu zvýšit tlak na sankce a vnitřní ukrajinské problémy pravděpodobně nepovedou k jeho úplnému naplnění. I částečný scénář ale může vést ke kolapsu Ruska a každý z nás může přiložit ruku k dílu.

ZÁVĚREČNÁ VÝZVA: Pokud vám tedy osud Evropy není lhostejný, zvažte prosím podporu projektu Operace Sokol. Je to urgentní požadavek právě od jednotek, které dohlížejí na vymáhání „ukrajinských sankcí“.

Podpořte je ještě dnes: https://www.darujme.cz/vyzva/1205358

P.S. Nově pro vás vytváříme také podcasty :-). Děkujeme za podporu.