Poslední Mohykáni Ukrajiny

„Na tři sta metrech jsem napočítal dvacet našich trupů. Nafotil jsem je, pak je potřeba uřezat jim každému po jednom ohnilém palci – na identifikaci podle DNA.“

Ta slova zní naprosto chladnokrevně, ale v očích vitálního, dnes již téměř padesátiletého muže, kterého z našich příběhů znáte pod přezdívkou Profesor, ještě plápolá zbytek včerejšího adrenalinu. Právě se vrátil z pozice. Z míst, kde je šance na přežití podobná, jako na vrcholu smrtonosné hory K2.

Do boje chodí zásadně bez helmy. Překáží mu. A navíc věří, že nosí smůlu – jedinkrát si ji zkusil vzít, když šel s námi na šturm a rovnou ho do hlavy trefila střepina. I s kusem oceli zarytým hluboko v lícní kosti se tehdy vrátil do boje. Je posledním svého druhu. Stopař donbaských stepí.

Práci, kterou dělá tento šlachovitý rozvědčík tělem i duší, zvládne v každé brigádě v lepším případě už jen pár desítek lidí. Zbytek vyhnaly z bojiště drony. Jinou práci si Profesor ale představit nedokáže. Přestože je každá jeho další cesta stále extrémnější.

Vraťme se na chvíli na začátek. Brigáda Černých záporožců mívala vlastní rotu rozvědky, ke které byly přiřazeny i dvě skupiny G.U.R. se zahraniční účastí. Na začátku roku 2023 jsme měli skoro plný stav. Až třicet procent tvořili rodilí Rusové s ukrajinským občanstvím – muži, kteří zatraceně dobře věděli, proč a za jakou stranu bojují.

A protože to byla fakticky jediná úderná síla, která reálně obsazovala pozice, velitelé jí říkali prostě „šturmová rozvidka“. Nebyla to přesná definice, ale ve válce se nic nedělá přesně podle manuálu. Taktika tehdy stála na průzkumu bojem, což je zásadní rozdíl z hlediska šance na přežití oproti útočným brigádám. Už tehdy selhalo devět z deseti pokusů o obsazení ruských zákopů. A i ten desátý většinou klapl jen díky masivní dělostřelecké přípravě.

Zlom přišel s drtivým tlakem Rusů pod Novomychajlivkou. Dvě vyčerpané ukrajinské brigády tam držely linii proti sedmi až deseti brigádám ruským. Jen v této oblasti nechali Rusové polovinu nasazené živé síly a 300 kusů techniky. Vykopali tunely. Přes pole vytvořili pásy ze zničené techniky, pod kterou se rovnou podkopali.

A s nástupem dronů se situace pro oslabenou obranu stala definitivně neudržitelnou. Rusové byli ochotni odminovávat pole tak, že ho spálili a každou minu vyhodili do vzduchu dronem.

Právě tady Kozák odnesl Profesora z naší poslední akce na vlastních zádech. Pevnost Vuhledar se sice držela ještě dlouhé měsíce, ale její osud už byl zpečetěn.

Ti, kterým zůstal život i končetiny a neskončili v blázinci (i to je bohužel cena za obranu, včetně sebevražd), se rozutekli. Dnes působí u SBU, na velitelských pozicích, v logistice nebo při výrobě zbrojních systémů na Ukrajině i v zahraničí. Pro většinu z nich to byla jediná cesta, jak vůbec přežít a dát se psychicky dohromady.

U původního řemesla zůstali jen čtyři. Kozák padl. A tak dnes tahle „jednotka“ čítá už jen tři Mohykány.

Když dnes vyrážíte ven, jdete nalehko. O střelivo nouze nebývá, najdete ho po cestě. Zásadní problém je voda. Čekají vás desítky kilometrů úmorné, často velmi rychlé chůze. A právě tam rozhodují instinkty vypěstované za více než deset let bojů. Někdy musíte sprintovat jako o život, jindy postupujete mikroskopickou rychlostí, dlouhé minuty vyčkáváte a jen nasloucháte tmě, než uděláte další krok. Jakékoliv rozhodnutí může být poslední.

Na místech, kde operují, dnes nevládne nikdo. Pozice jsou od sebe izolované a chaoticky promíchané.

„Do blindáží už granáty nehážu,“ popisuje rutinu Profesor. „Dvakrát střelím ke vchodu, chvilku čekám a pak řeknu rusky, že jdu dovnitř.“

Takhle nedávno narazil na ukrajinskou pozici. „Myslel jsem, že je ruská, býval bych je všechny zabil. Křiknu, že jdu dovnitř, a vylézá z ní pěchotinec. Jako první vykoukne hlava. Kalašnikov drží jen za řemen, vůbec neklade odpor. Uvnitř, v té smradlavé noře, se tísní devět našich kluků z pěchoty. Místo je tam jen na to, aby mohli všichni vsedě skrčit nohy.“

Žijí tam už pět měsíců. Kadí do igelitových sáčků, které pak jen vyhodí co nejdál od vchodu. Ven se dostanou jedině tehdy, když běží pro vodu a skromné zásoby, které jim občas shodí dron. Jakmile vylezou byť jen pro vodu, okamžitě přilétá dělostřelectvo a roje dronů. Střílnu dávno zasypali, aby jim dovnitř nevlétl kamikadze dron. Chtěli vystřídat, ale výměnu už zkrátka není jak provést.

Pět měsíců v podzemí bez dostatku jídla a vody z vás udělá vyhublou kostru. Na evakuační bod tihle kluci po svých prostě nedojdou. Mají atrofované svalstvo. Jen sedí ve tmě a čekají, jestli je dřív zabije půltunová bomba, dron, nebo je přijde dorazit jeden aktivnější Rus.

Profesor se jim snaží ukázat, jak si vůbec zajistit obranu. „Všechno co potřebujete k obraně se válí kolem“ říká. Trosky neexplodovaných dronů jsou všude. Vezmete z nich termokamery, noční vidění, kabely, baterky. Dronem si necháte shodit malý displej, kameru umístíte co nejdál od nory a pak už jen s minimálním rizikem měníte baterie. Dává vám to alespoň šanci, že vás nikdo nečekaně nerozstřílí. A taky ta pozice začne dávat smysl. Tohle je pan Profesor. Pan rozvědka.

On sám přiznává, že neví, co by na jejich místě dělal. Kluci po čtrnáctidenním výcviku, které velení hodilo do šedé zóny, kde je vaším jediným vítězstvím to, že se dožijete dalšího rána.

V téhle obrovské pustině kupodivu dochází k interakcím bez boje poměrně často – proto už Profesor neháže granáty první. Váš primární problém totiž není pěchota na pozicích, ale všudypřítomné drony a dělostřelectvo. A zabít vás může úplně cokoliv letícího. Vlastní i cizí. Rozlišovací pásky fungují jen do určité míry a z kamery operátora vůbec nemusí být vidět.

Zde neplatí žádné poučky z vojenských akademií. Platí tu syrový zákon přežití. Smysl nedává vůbec nic. Když musíte, spolupracujete i s nepřítelem.

Jednou, aby přežil, Profesor zajal Rusa, oblékl si jeho uniformu a prošel v ní zpátky přes ruské pozice. Jindy, když je odřízli příliš hluboko v týlu, normálně poslali Rusa s rubly nakoupit jídlo do magazínu na druhou stranu fronty. Tohle je válka kde nedává smysl vůbec nic. Jednou nepřítele bez milosti zabijete, jindy se s ním podělíte o cigaretu a jdete svou cestou. Samozřejmě za předpokladu, že umíte rusky.

Drony změnily pravidla hry.

Musíte jít, i když vám bzučí nad hlavou a vy netušíte, čí jsou.

Znáte ta videa, kde voják kráčí plání, ani se neotočí a vůbec se nesnaží utéct, když se na něj řítí dron? To není jen apatie a rezignace na instinkt přežití. Někde je jich prostě tolik, že je musíte začít ignorovat. Vsadíte svůj život na čistou náhodu a jdete dál.

Jako při jeho poslední práci. Profesor měl potichu vyčistit a odminovat tři sta metrů dlouhý úsek. Jenže když dorazil na poslední pozici ke svému „průvodčikovi“, zjistil, že ten chlap po nekonečných dělostřeleckých přepadech úplně ohluchl. Profesor ho nechal na místě a vyrazil do temnoty sám. Jen s mizernou vysílačkou, bez jakékoliv naděje na pomoc. Za dva dny se vynořil z houští. Práce hotová. Odminováno, mrtví nafoceni, dokumenty sebrány.

Neexistuje absolutně nikdo, kdo by Profesora a jeho orientaci na samotném hrotu fronty dokázal nahradit. Velitelé se ho snaží přesvědčit, aby vzal velitelské křeslo, stáhl se do týlu a učil nováčky. Ale to nejde.

Způsob boje, který si zvolil a kterému jako jeden z posledních rozumí, je pro něj vším. Od operátorů dronů a technologií se drží dál.

Právě se dozvěděl, že jeho věrný parťák se po letech rozhodl skončit. Má tři děti, od začátku vůbec nemusel sloužit. Vydržel neuvěřitelně dlouho, ale teď se „vypíše“. Čas běží, děti rostou, těžko mu to zazlívat…

Profesor tak zůstává absolutně poslední svého druhu. Člověk, jehož zkušenosti by dnes potřebovala slyšet celá Evropa. Muž, pro kterého se válka stala jediným životem. Poslední Mohykán Ukrajiny.

Pro nás je obrovskou ctí, že s ním můžeme pracovat, učit se od něj, pomáhat mu přežít a dodávat mu vybavení, které tam venku nutně potřebuje.

Btw. takto dopadlo jeho poslední auto, které jsme mu díky pomoci z Čech doručili.

Podpořit jejich boj a naše společné vítězství můžete zde. Vaše podpora je pro nás tím největším poděkováním za to, co děláme.

Je to důvod, proč tvoříme a proč se tam vracíme.

Zapojit se do společného boje můžete svým dílem i vy - nyní přímo zde: https://www.darujme.cz/vyzva/1205358

Nově máme také podcasty